Komu říkat blázne? Osobní zkušenost s mezináboženským dialogem

„Ti mormoni jsou blázni!“

„Bláznivá“ tradice LDS je stále početnější, protestantismus nikoli. Je to proto, že mormoni jsou dobří v obelhávání lidí, aby konvertovali? Je to proto, že jsme v tom špatní? Tradice LDS zastává proslulé podivné názory, ale snad jen jako doplněk k jejich proslulým rodinným hodnotám a štědrosti při poskytování celosvětové pomoci. Že by to bylo přesvědčivé svědectví o proměňující lásce odrůdy Ježíše Krista Svatých posledních dnů? Možná se máme od našich téměř bezkofeinových přátel co učit.

Jak je to možné? S vírou, která zahrnuje předsmrtnou existenci, Josepha Smithe nosícího tajemné zlaté desky a teologií prodchnuté odhodlání rodit malé armády dětí, se mormonská církev (LDS) nemusí příliš snažit, aby poskytla materiál k pochybnostem a dokonce k posměchu.

Tento posměch však často pochází od amerických protestantů, kteří se stýkají pouze s jinými protestanty. Smějte se dál, ale uvědomte si, že naše izolované způsoby nás možná jen zaslepují před některými tvrdými pravdami o tom, jak jsme vnímáni mimo naše společenství. Lidem mimo víru zní bláznivě, že evangelíci věří, že se Bůh narodil z panny, chodil po zemi jako člověk a pak nám odpustil hříchy tím, že zemřel na kříži.

V naší rigidní izolovanosti je jen málo prostoru pro řádné zvážení naší víry. Smích nevěřících je důkazem toho, že naše křesťanské „svědectví“ je přijímáno spíše jako bolestně nedotažené než plné lásky. Jsme tak nešikovní v lásce k bližním, že s nimi často netrávíme čas jako s lidmi, a ne jako s projekty obrácení. Ironií osudu jsme si vysloužili pověst povýšenců tím, že se ztotožňujeme s evangeliem, které od svých věřících vyžaduje pravý opak.

Nekřesťané si tohoto pokrytectví všimli. Jejich vnímání evangelíků může být horší než pouhý smích: „Evangelikálové žijí v subkultuře zcela odtržené od Písma, které údajně určuje smysl jejich každodenního života,“ poznamenávají. „Křesťanství“ je slovo používané pro vtipy na večírcích, ne pro naději. Je to špatné slovo, které se používá k obvinění někoho z jakési falešné, arogantní zbožnosti.

Mezináboženská přátelství vyžadují odzbrojující lásku, která nám důsledně připomíná zranitelný postoj, který máme vůči Bohu zaujmout, i když mu nerozumíme a zejména když toužíme po kontrole. Díky takovým přátelstvím se moje pozornost změnila z nedostatků druhých na svobodu těšit se z jejich silných stránek. Přitom se zdá, že kláda v mém vlastním oku je výraznější. Můj modlitební život je dynamičtější. Moje závislost na Bohu se neustále obnovuje, protože za Bohem chodím s otázkami ohledně krásných a náročných přesvědčení přátel a dovolím, aby se mi evangelium Ježíše Krista otevřelo novými způsoby, se kterými jsem se dříve a nevědomky bála setkat.

Zjistila jsem, že pro mou vlastní víru je převratné držet se odsuzování druhých, dokud je nepoznám, a nechat si smích nejen pro sebe, ale i na sebe. Možnost odložit svůj smích nad druhými a začít naslouchat s cílem porozumět nám může zpočátku způsobit pocit ohrožení, ale neohrožuje našeho Boha. On je dost velký na to, aby byl evangeliem na pozadí jiných věroučných tradic. Upřímné naslouchání, zejména v rozmanitém kulturním klimatu Ameriky, je jedním z nejlepších svědectví, které můžeme nabídnout. Nekřesťané mi důvěřují, že z nich neudělám projekt konverze, a to otevřelo dveře k tomu, aby mě Bůh učil i skrze ně. Není to však za cenu ztráty mého přesvědčení o Kristových rozdílech. Ve skutečnosti tvrdím, že zdržení se dialogu je mnohem dražší – přicházíme o něj, když ignorujeme životní zkušenosti nesčetných Božích dětí, které jsme povoláni milovat.

Nedávno jsem se při večeři rozhlédl po místnosti plné přátel a uvědomil si, že je mezi námi „zotavující se křesťanský fundamentalista“, židovský ateista, muž bez vyznání, žena z LDS a já – protestantský pastor. Po konzumaci domácího pad thai jsme v obývacím pokoji skládali puzzle. Moji nenáboženští přátelé mezitím listovali Novým zákonem mé LDS kamarádky a kladli otázky týkající se pasáže, o které jsem měl příští neděli kázat. Pak jsme vtipkovali o trapných příhodách ze střední školy. Nebyl v tom žádný program. Nemuseli jsme u stolu odpovídat na žádné velké teologické otázky. Někdy zábava a společné jídlo dokáže odpovědět na naléhavější otázky o nepředvídatelných způsobech, jakými se Kristus zpřítomňuje.

Přeji všem, kteří jsou dost blázniví na to, aby následovali Ježíše po této cestě proměny. Kéž nám Bůh pomůže smát se sami sobě způsobem, který buduje novou pověst evangelikální víry – že Kristova spásná láska je skutečná.