Konžská republika

Konžská republika, známá také jako Střední Kongo, Kongo-Brazzaville a Kongo (nezaměňovat s Demokratickou republikou Kongo, dříve Zairem, která se svého času také nazývala Konžská republika), je bývalá francouzská kolonie v západní a střední Africe. Má společné hranice s Gabonem, Kamerunem, Středoafrickou republikou, Demokratickou republikou Kongo a Guinejským zálivem. Po získání nezávislosti v roce 1960 se bývalý francouzský region Střední Kongo stal Konžskou republikou. Čtvrtstoletí experimentování s marxismem bylo v roce 1990 ukončeno a v roce 1992 byla nastolena demokraticky zvolená vláda. Krátká občanská válka v roce 1997 obnovila bývalého marxistického prezidenta Denise Sassou-Nguesso. Hlavním městem je Brazzaville. Konžská republika je jedním z afrických států bohatých na ropu, její hospodářský potenciál však brzdí v současnosti probíhající občanská válka.

V roce 1876 byla rozsáhlá oblast ve střední Africe „přidělena“ „Mezinárodnímu africkému sdružení“. Tímto aktem se království Kongo a další středoafrické území fakticky stalo soukromým majetkem belgického krále Leopolda II. Tak začala utlačovatelská koloniální historie korupce, úplatkářství a krádeží v rozsahu, který neměl v Africe obdoby. Zprávám tamních misionářů o zacházení belgických plantážníků kaučuku s dělníky se zpočátku nevěřilo. Belgické ministerstvo zahraničí nakonec vyslalo Rogera Casementa, aby situaci prošetřil. Ten zjistil, že s dělníky se zachází jako s divokou zvěří. Většina z nich nedostávala mzdu, a pokud nesplnili výrobní kvóty, byli buď mučeni, nebo zabiti. Vojáci sbírali koše s rukama, aby dokázali, že plní své pokyny a neplýtvají municí. Často se také uřezávaly uši. Existovaly také obrovské sumy peněz, které zůstávaly nezapočítány. Teprve v roce 1908 převzala kolonii belgická vláda, která se snažila takovému zneužívání zabránit. Přestože se však správa zlepšila, mzdy zůstaly velmi nízké, a to i po objevení mědi, zlata, diamantů a kobaltu. Belgické drancování pokračovalo. Došlo k určitému rozvoji silnic, železnic a měst, ale samotní Konžané na tom byli sotva lépe než v době kolonizace Leopoldem II.

Nezávislost a Lumumba

Od 50. let, kdy se v celé Africe vytvořila kritická masa směřující k nezávislosti (což ztělesňuje Nkrumahův projev), se Belgičané zpočátku rozhodli, že bude nejlepší jít k nezávislosti pomalou cestou – předpokládalo se, že by měla být poskytnuta doba přibližně třiceti let. Kongo zažívalo v letech 1945-1957 velmi stabilní období, a proto si vedoucí představitelé neuvědomovali problémy vznikající pod povrchem. Situaci zhoršilo zveřejnění třicetiletého plánu nezávislosti, podle něhož byl vývoj vládnoucí elity v Kongu o generaci pozadu oproti britským a francouzským koloniím. V roce 1959 došlo v Leopoldville (pozdější Kinshasa) k nepokojům a Belgičané zpanikařili a za necelých osmnáct měsíců se z Konga stáhli. V roce 1960 již byla oblast nezávislá a žilo zde jen velmi málo vzdělaných a vyškolených lidí.

Hnutí za svobodu v Kongu zpočátku vedl Patrice Lumumba. Lumumba se v prosinci 1958 zúčastnil Nkrumahovy konference všech afrických národů v Akkře, která ho podnítila k tomu, aby se stal radikálním. Nkrumah Lumumbu ujistil, že má v boji za nezávislost podporu zbytku Afriky, a Lumumba se vrátil do Konga se sebevědomím a novými metodami (trochu nejasnými), které se od Nkrumaha naučil. Pronášel dojemné projevy, získal podporu mas a během nepokojů vyzýval ke stávkám. Byl velmi úspěšný v důsledku chudoby a životních a pracovních podmínek lidí žijících v Kongu. Během roku 1959 se situace v Kongu změnila a Belgičané si uvědomili, že se nebudou moci udržet donekonečna. Také Organizace spojených národů na ně vyvíjela tlak, aby přehodnotili své postavení v Africe.

Situace v Kongu se stávala stále nestabilnější s tím, jak se rozvíjel konflikt ve Rwandě-Burundi, protože Batutsiové se snažili udržet sociální postavení, které získali oproti Bahutům pod belgickou a německou vládou. Belgičané přešli na stranu Bahutu, což vedlo k vyvraždění mnoha Batutsiů, protože Belgičané ztratili další kontrolu. Během krize byli konžští představitelé svoláni k jednání do belgického Ostende, kde bylo přislíbeno, že do Konga již nebudou posíláni zahraniční vojáci a že se stane nezávislým pod centrální vládou.

Lumumba a boj o vedoucí postavení

V květnu 1960 se konaly volby a Lumumba a jeho Národní konžské hnutí (MNC) získali většinu v centrální vládě. Mezitím na místní úrovni získala většinu strana Association des Bakongos (Abako), která si přála obnovu starobylého konžského království, v jejímž čele stál Joseph Kasavubu. Výsledek byl tedy nerozhodný, ale Lumumbovi se podařilo sestavit vládu ještě před 30. červnem, dnem vyhlášení nezávislosti. Lumumba se stal premiérem a Kasavubu prezidentem. Problémy však začaly okamžitě. Při oslavách nezávislosti belgický král hovořil o poutu mezi Belgií a Kongem, ale Lumumba kritizoval Belgii a útlak a vykořisťování, které zažil pod koloniální nadvládou. O několik dní později se konžská armáda obrátila proti belgickým důstojníkům a jejich rodinám. Když belgické jednotky vystoupily na podporu belgických důstojníků, napětí vzrostlo a armáda, ke které se přidali další Konžané, začala napadat ostatní bělochy. Mnoho bělochů uprchlo ze země a mezi kmeny se rozhořel konflikt. Lumumba nebyl schopen chaos zvládnout a 11. července se Katanga pod vedením Tshombeho z Konfederace kmenových sdružení Katangy (CONAKAT) odtrhla od Konga. Na Lumumbovu žádost zasáhla Organizace spojených národů (OSN), aby nahradila stahující se belgickou armádu, ale měla jen malý úspěch. Problémy ve Rwandě-Burundi rovněž pokračovaly a tato oblast, ačkoli byla v roce 1962 pod kontrolou OSN, se stala nezávislou. Ve Rwandě pokračovalo krveprolití, protože Batutsiové byli napadáni Bahutuy.

Západ zajistil, aby se síly OSN soustředily na vytvoření „racionální“ vlády v Leopoldville, a teprve poté se zaměřily na Katangu. Pro jejich rozhodování byly také nesmírně důležité těžební zájmy v zemi. V září byl Lumumba zatčen svým tiskovým tajemníkem Josephem Mobutu a během vazby začal uvažovat o stycích se Sovětským svazem. To Západ vzhledem k nerostnému bohatství Konga nehodlal tolerovat. Vzpoura armády požadovala Lumumbovo propuštění a ostatní politici v Leopoldville si začali uvědomovat, že získává podporu lidu. Lumumba se pokusil o útěk, ale byl znovu dopaden. Na Tshombeho příkaz byl Lumumba počátkem roku 1961 za okolností zahalených intrikami zavražděn. Konflikt mezi Tshombem a Lumumbovým nástupcem Gizengou pokračoval, dokud nebyl také uvězněn. Gizengu podpořil i Sovětský svaz, ačkoli za Tshombem stálo mnoho afrických států. Teprve v roce 1963 byla Katanga nakonec znovu začleněna do Konga a do té doby v zemi výrazně vzrostl americký vliv. Tyto roky problémů také zanechaly masy v Kongu zmatené a nejisté a již se ozývalo volání po „druhé nezávislosti“.

Rolnická povstání a nástup Mobutua k moci

V letech 1964 až 1968 došlo v celém Kongu k významným rolnickým povstáním. V regionu Kwilu (odkaz na mapu) byly požadavky na „druhou nezávislost“ jasně vyjádřeny za vlády Pierra Muleleho, muže hodně ovlivněného marxismem i maoistickými myšlenkami. Vyvinul vlastní ideologii – mulelismus – která zahrnovala marxistické myšlenky, ale přizpůsobila je africkým rolníkům. V jiných oblastech došlo k dalším případům odporu proti nové elitě, která se ujala moci po odstranění Lumumby. Korupční praktiky a politická nestabilita v zemi připomínaly situaci za vlády Belgičanů. Nakonec se Mobutovi v roce 1965 podařilo získat moc v některých oblastech a s pomocí západních žoldnéřů a americké podpory se mu podařilo rozšířit svou kontrolu po celém Kongu. Mobuto byl velmi proamerický a po nástupu k moci dokonce uzavřel velvyslanectví SSSR.

Vzestup Mobuta, který si začal říkat Mobuto Sese Seko Koko Ngbendu was za Banga („všemocný bojovník, který díky své vytrvalosti a nezlomné vůli zvítězit půjde od dobývání k dobývání a zanechá za sebou oheň“), jen předznamenal další období korupce a chudoby v Kongu. Mobuto začal řídit zemi, která dostávala miliony dolarů pomoci od západních zemí. Bohužel většina z nich se nikdy nedostala k těm, kterým byla určena, ani neměla účinek, protože kleptokrat Mobutu peníze odklonil na svá vlastní konta. Kongo, které přejmenoval na Zair, zůstalo chudé a nezaměstnanost a utrpení pokračovaly. Dokonce i konžští úředníci začali plně spoléhat na úplatky, aby si zajistili nějaký příjem.

Korupce a reakce Západu

Západ pasivně přihlížel a nadále obchodoval s vládcem jednoho z nejbohatších států Afriky na nerostné suroviny. Dokonce i poté, co se k západním politikům dostaly zvěsti týkající se míry korupce a sebeobohacování v zemi, rozhodli se do Konga nadále pumpovat peníze. Ve světle studené války byla tato situace pochopitelnější. Mobuto se hlásil ke straně Západu a poskytl mu odrazový můstek uprostřed Afriky, odkud mohl rozšířit svůj vliv. USA mohly z Konga podporovat svou angolskou loutku Jonase Savimbiho. Během angolské války bylo velvyslanectví USA v Kinshase jednou z největších stanic CIA na světě. Teprve ke konci Mobutova režimu a s koncem studené války se americká a západní politika začala měnit. V době Mobutova pádu v roce 1997 byly USA rády, že zmizel příznak jejich rozpačité zahraniční politiky, a doufaly v nové ekonomické vazby.

Svržení Mobuta a pokračující konflikt

Mobuto si dokázal vybudovat síť svých příznivců uvnitř i vně Konga. Mnozí z nich získali výměnou za podporu režimu ekonomické výhody. Tito lidé měli také často pocit, že k Mobutovu pádu nikdy nedojde, částečně i díky jeho armádě. V posledních dnech se však i jeho armáda začala rozpadat, protože Mobuto utratil peníze určené pro armádu za sebe. Za Mobutovy vlády Kongo chátralo a infrastruktura, kterou po sobě zanechali Belgičané, šla do kytek. Při jedné příležitosti měl Mobuto říci svému kolegovi diktátorovi, který mu telefonoval, že u jeho bran stojí povstalecká armáda: „Říkal jsem ti, abys nestavěl žádné silnice“. Kongo se kvůli špatné dopravě a rozloze stalo zemí, kterou nebylo možné ovládat. Z tohoto důvodu neexistovala kontrola nad správou ve vzdálených oblastech. Mobuto vždy říkal, že ve funkci zemře. To se však nestalo – zemřel na cizím území v exilu a při léčbě rakoviny v terminálním stádiu.

Vždy existovaly povstalecké síly, které s rostoucí nespokojeností sílily. Jednou ze skupin, která hrála v povstání velkou roli, byli zairští Tutsiové, protože jim byla za Mobuta upírána práva. Jednou z osobností usilujících o moc byl Laurent Kabila. Kabila byl vůdcem mládežnické skupiny, která byla spojencem Lumumby a jeho hnutí. Když byl Lumumba zavražděn, Kabila uprchl do buše, odkud se později stal vůdcem partyzánské skupiny. V roce 1964 se Kabila podílel na vyvolání povstání v oblasti Ruzizi. Slavný kubánský revolucionář Che Guevara se ke Kabilovi krátce připojil v boji v konžské džungli a poté prohlásil: „Nic mě nevede k tomu, abych věřil, že je to muž hodiny.“

Změna moci v tomto středoafrickém regionu ovlivnila i další africké země v oblasti. Vzhledem k tomu, že angolské síly UNITA přišly o bezpečné zázemí v přeshraničním regionu i o finančního podporovatele, uchýlili se nyní Bahutuové do Zairu (nyní Demokratická republika Kongo – DRK). Po genocidě ve Rwandě byly miliony Tutsiů vyhnány a Uganda mohla zaútočit na základny povstaleckých skupin. Mnozí doufali, že konec Mobuta bude mít na africký mír a bezpečnost stejný vliv jako konec apartheidu. Bohužel se to ukázalo jako neopodstatněné. Krátce poté, co se Kabila postavil na Mobutovo místo, se vydal stejnou cestou. Politická spojenectví se rozpadla a místo aby spolupracoval s Mobutovým starým politickým rivalem Etiennem Tshisekedim, pokračoval v jeho pronásledování. Všechny ostatní politické strany byly zakázány a slibované volby se nikdy nekonaly. Kabila byl plný paranoie a obav ze spiknutí. To vedlo k zavraždění mnoha podezřelých Mobutových stoupenců. Kabilovi se nepodařilo navázat nové kontakty se Západem, jak doufal, a dokonce odmítl spolupracovat s OSN, zatímco ta byla zaneprázdněna vyšetřováním vražd tisíců rwandských Hutuů. Důvodem byla obava, že bude zapleten do vražd na své straně hranice a jeho podíl na nich bude odhalen.

V roce 1998 vypuklo proti Kabilovi povstání a jeho bývalí spojenci Rwanda a Uganda se obrátili proti němu. Přesto se mu dostalo ochrany dalších afrických zemí a Zimbabwe, Namibie a Angola mu vyslaly na pomoc své vojáky. Těm se podařilo povstalce zatlačit zpět, a to především proto, aby ochránily své vlastní hospodářské a politické zájmy. Boje v Kongu pokračovaly až do roku 1999, a přestože byly povstalecké síly drženy mimo hlavní město, stále držely téměř polovinu země.

Mírové iniciativy

V roce 2000 bylo dosaženo mírové dohody, ale boje neustaly. V lednu 2001 se povstalcům podařilo proniknout do hlavního města a poblíž prezidentského paláce došlo k přestřelce. Po této bitvě se kolem události a toho, co se stalo s Kabilou, objevily různé příběhy. Některé zprávy uváděly, že byl zavražděn, jiné tvrdily, že je stále naživu. Když vyšlo najevo, že byl Kabila zavražděn, převzal jeho funkci vůdce KDR jeho syn Joseph Kabila. Josephu Kabilovi bylo pouhých 29 let a byl velitelem armády, když vláda rozhodla, že by měl převzít otcovu pozici. Zdědil zemi, která byla ve válce, a uvědomil si, že nejdůležitější je válku zastavit a sjednotit DRK. Ani po více než dvou letech u moci se však Josephu Kabilovi nepodařilo nastolit v KDR úplný mír. Tiskové a další demokratické svobody jsou stále porušovány a DRK zatím nedosáhla toho, v co doufala po pádu Mobuta.

Byly vyjednány a podepsány různé mírové dohody, ale pokaždé se objevily problémy, které dohodu narušily. V prosinci 2002 bylo dosaženo dohody, která však vedla pouze k dalšímu konfliktu v jiných částech země. Vysvětlení endemického násilí spočívá v tom, že některé mocenské bloky mají z pokračování války skutečný prospěch a pokaždé, když má být dosaženo dohody, způsobují problémy. V červenci 2003 bylo dosaženo další mírové dohody o přechodné vládě. Teprve čas ukáže, nakolik se tato dohoda ukáže jako účinná.

Závěr

Kongo má za sebou těžkou a násilnou minulost. Země byla sužována korupcí, vykořisťováním a etnickými konflikty. Různé mocnosti a představitelé k tomu přispěli buď tím, že nedosáhli řešení, nebo čím přesně? Mír v Kongu by byl pro střední Afriku stabilizující a ovlivnil by všechny okolní země, a proto je třeba o něj usilovat a podporovat ho