Konec druhé světové války a rozdělení Evropy

Napětí mezi Sovětským svazem a Spojenými státy a Velkou Británií se navzdory jejich válečnému spojenectví rychle stupňovalo s tím, jak se válka blížila ke konci a vůdci diskutovali o tom, co udělat s Německem. Poválečná jednání proběhla v roce 1945 na dvou konferencích, jedné před oficiálním ukončením války a druhé po něm. Tyto konference připravily půdu pro začátek studené války a rozdělené Evropy.

Jaltská konference

V únoru 1945, kdy si byli jisti vítězstvím Spojenců, se poblíž Jalty na Krymu sešli americký prezident Franklin D. Roosevelt, britský premiér Winston Churchill a Stalin, aby jednali o reorganizaci poválečné Evropy. Vůdce každé země měl vlastní představy o obnově a znovunastolení pořádku na válkou zničeném kontinentu. Roosevelt chtěl sovětskou účast v nově vytvořené Organizaci spojených národů a okamžitou podporu Sovětů v bojích v probíhající válce v Tichomoří proti Japonsku. Churchill prosazoval svobodné a spravedlivé volby vedoucí k demokratickým režimům ve střední a východní Evropě, zejména v Polsku. Stalin naproti tomu chtěl sovětskou „sféru vlivu“ ve střední a východní Evropě, počínaje Polskem, aby Sovětskému svazu poskytl geopolitickou nárazníkovou zónu mezi ním a západním kapitalistickým světem. Je zřejmé, že zde existovaly klíčové protichůdné zájmy, které bylo třeba řešit.

Po dlouhých jednáních se z Jaltské konference vyklubaly následující výsledky:

• Bezpodmínečná kapitulace nacistického Německa, rozdělení Německa a Berlína na čtyři okupační zóny kontrolované Spojenými státy, Velkou Británií, Francií a Sovětským svazem.
• Němci, civilisté a váleční zajatci, by byli za válku potrestáni (reparace) částečně nucenými pracemi, aby napravili škody, které způsobili své zemi i ostatním.
• Polsko bylo reorganizováno pod komunistickou Prozatímní vládu Polské republiky a Stalin slíbil, že tam umožní svobodné volby (ale nikdy to nedodržel).
• Sovětský svaz souhlasil s účastí v OSN se zaručeným postavením stálého člena Rady bezpečnosti.
• Stalin souhlasil se vstupem do války v Tichomoří proti Japonsku tři měsíce po porážce Německa.

Potsdamská konference

Brzy po konferenci se ukázalo, že Stalin nemá v úmyslu dodržet svou část jednání. Nakonec povolil v Polsku volby, ale ne dříve, než vyslal sovětská vojska, aby zlikvidovala veškerou opozici vůči komunistické straně, která měla pod kontrolou prozatímní vládu. „Volby“ v roce 1947 upevnily komunistickou vládu v Polsku a jeho místo jednoho z prvních sovětských satelitních států.

Druhá konference se konala od 17. července do 2. srpna 1945 v německé Postupimi. Roosevelt v dubnu zemřel, takže Spojené státy zastupoval jeho nástupce, prezident Harry Truman. Churchill se vrátil, aby zastupoval Velkou Británii, ale jeho vláda byla v polovině konference poražena a vlády se ujal nově zvolený premiér Clement Attlee. Vrátil se také Stalin. Stalinovy akce v Polsku a dalších částech východní Evropy byly v té době již dobře známé a bylo jasné, že mu nelze věřit, že dodrží svou část dohody. Vzhledem k tomu byli noví představitelé Spojených států a Velké Británie při jednání se Stalinem mnohem opatrnější. Zejména Truman se domníval, že Roosevelt byl vůči Stalinovi příliš důvěřivý, a začal být vůči sovětským krokům a Stalinovým skutečným záměrům krajně podezřívavý. Závěrečné dohody v Postupimi se týkaly:

• Decentralizace, demilitarizace, denacifikace a demokratizace Německa
• Rozdělení Německa a Berlína, a Rakouska a Vídně do čtyř okupačních zón vytyčených na Jaltě
• Stíhání nacistických válečných zločinců
• Vrácení všech nacistických anexí do jejich předválečných hranic
• Posunutí východní hranice Německa na západ za účelem zmenšení jeho rozlohy a odsun německého obyvatelstva žijícího mimo tuto novou hranici v Československu, Polsku a Maďarsku
• Přeměna předválečné německé těžké průmyslové ekonomiky (která byla nesmírně důležitá pro budování nacistické armády) na kombinaci zemědělství a lehkého domácího průmyslu
• Uznání polské vlády kontrolované Sověty
• Vyhlášení Postupimské deklarace Trumanem, Churchillem a čínským vůdcem Čankajškem, která nastiňuje podmínky kapitulace Japonska:

Kapitulovat, nebo čelit „okamžitému a naprostému zničení“

Anexe: Sovětské socialistické republiky

V souladu s jaltskou dohodou měl Sovětský svaz 15. srpna napadnout Japonsko. Ačkoli Postupimská deklarace nově vyvinutou atomovou bombu výslovně nezmiňovala, Truman se o nové mocné zbrani Stalinovi během konference zmínil. Načasování bombardování na 6. a 9. srpna naznačuje, že Truman dával přednost tomu, aby Sovětský svaz zůstal mimo válku v Tichomoří a mimo poválečné jednání s Japonskem. Navíc tato ukázka jaderné zdatnosti ze strany Spojených států byla také varováním pro Sovětský svaz a fakticky ukončila přání obou stran pokračovat ve spolupráci a znamenala začátek závodů v jaderném zbrojení, které podtrhly geopolitické úvahy Spojených států i Sovětského svazu v průběhu celé studené války.

Sověti anektovali svá první území ve východním Polsku 17. září 1939 na základě podmínek paktu o neútočení uzavřeného s nacistickým Německem. Brzy poté se Rudá armáda pustila do války s Finskem, aby si zajistila nárazníkové ochranné pásmo pro Leningrad (Petrohrad). Po skončení války se Finsko vzdalo území požadovaných Sověty a Karélie. Sovětský svaz následně anektoval pobaltské státy, Estonsko, Lotyšsko a Litvu a v roce 1940 také Moldavsko. Několik dalších území (dnešní Ukrajina, Uzbekistán, Kazachstán, Bělorusko, Ázerbájdžán, Gruzie, Tádžikistán, Kyrgyzstán, Turkmenistán a Arménie) bylo anektováno již před rokem 1939.

Kromě republik fungovalo několik zemí ve východní Evropě jako sovětské satelitní státy. Tyto země nebyly oficiálně součástí SSSR, ale jejich vlády byly loajální stalinistické, a proto vzhlížely k Sovětskému svazu a spojovaly se s ním politicky i vojensky prostřednictvím Varšavské smlouvy.

Rozdělené Německo

Po Postupimské konferenci bylo Německo rozděleno na čtyři okupační zóny: Velká Británie na severozápadě, Francie na jihozápadě, Spojené státy na jihu a Sovětský svaz na východě. Berlín, hlavní město ležící na sovětském území, byl rovněž rozdělen do čtyř okupačních zón. Německo rovněž ztratilo území východně od řek Odry a Nisy, které připadlo Polsku. Přibližně 15 milionů etnických Němců žijících na tomto území bylo nuceno odejít a během odsunu trpělo strašnými podmínkami. Mnozí z nich umrzli nebo zemřeli hlady v přeplněných vlacích, jiní byli podrobeni táborům nucených prací pod polskou a československou vládou.

Západní Německo neboli Spolková republika Německo oficiálně vznikla v květnu 1949. Východní Německo neboli Německá demokratická republika vznikla v říjnu 1949. Pod vedením svých okupačních vlád se obě Německa ubírala velmi odlišnými cestami. Západní Německo bylo spojencem USA, Velké Británie a Francie a stalo se západní kapitalistickou zemí s tržním hospodářstvím. Naproti tomu východní Německo bylo spojencem Sovětského svazu a dostalo se pod vysoce centralizovanou komunistickou vládu. More information about the socioeconomic paths of the two Germanys, as well as those of Western and Eastern European countries can be found in later sections.

Video: Germany After WWII

Credits: This page was curated by CES.