Konec sovětského komunismu

Převrat vedl k pádu sovětského komunismu, ale vliv KSČ slábl přinejmenším od počátku Gorbačovova reformního režimu v roce 1985. Neúspěch převratu tento úpadek pouze přetnul tím, že ukázal, jak prázdnou hrozbou se kdysi dominantní sovětský aparát stal. KSČ nyní sklízela úrodu hořkosti a nenávisti za to, že se jí nepodařilo vytvořit moderní dynamický stát a společnost. Pozoruhodný hospodářský úpadek Sovětského svazu v 80. letech vyostřil etnické napětí a podpořil regionalismus a nacionalismus. Převrat, zaměřený především na potlačení pokusů o rozšíření ruské suverenity, urychlil rozpad sovětského impéria. Gorbačov, který oslabil KSSS svými reformami glasnosti a perestrojky, nyní zjistil, že jeho vlastní vliv je fatálně ohrožen posledním odporem proti jeho snahám.

Období předcházející převratu bylo charakterizováno dvěma tendencemi: snahou republik získat větší autonomii vůči centru a Gorbačovovou snahou udržet svaz pohromadě. Na mnoha místech země byla prolita krev. V lednu 1991 si útoky sovětských vojsk na televizní stanici v litevském Vilniusu vyžádaly smrt nejméně 14 civilistů a 1 důstojníka KGB. Mezi použitými jednotkami byly i policejní jednotky zvláštního určení, známé pod ruskou zkratkou OMON, obávané „černé barety“ ministerstva vnitra. Těmto jednotkám velel Pugo, jeden ze strůjců převratu, a jeho zástupce Gromov, jeden ze signatářů dopisu Sovětská Rossija. Gorbačov obvinil místní velitele z „přehnané reakce“, ale jejich chování neodsoudil. V měsících předcházejících převratu působil OMON také v Lotyšsku a v desítkách měst po celém Sovětském svazu a rychle si získal pověst brutální jednotky. Krvavý střet na jihu země, kde se autonomní oblast (provincie) Náhorní Karabach pokoušela odtrhnout od Ázerbájdžánu a připojit se k Arménii, hrozil přerůst v plnohodnotnou válku.

Na pozadí násilností v republikách bylo 17. března 1991 vypsáno první referendum v Sovětském svazu, které mělo poskytnout veřejný mandát pro Gorbačovovy stále zoufalejší snahy o zachování svazu. Přibližně 76 % hlasujících se vyslovilo pro zachování unie, ale v regionech, kde byl Jelcin populární, bylo toto procento mnohem nižší. Na Ukrajině voliči podpořili komunistického vůdce Leonida Kravčuka ve vyjednávání o nové smlouvě o unii, zatímco pobaltské státy, Gruzie, Moldavsko a Arménie referendum vůbec odmítly. Místo toho pobaltské republiky a Gruzie uspořádaly referenda o nezávislosti. Všechna tři pobaltská hlasování přinesla jasnou většinu hlasů pro nezávislost. Dne 26. května 1991 vyjádřili Gruzínci drtivou podporu bývalému disidentovi Zviadovi Gamsachurdijovi jako prezidentovi nezávislé Gruzie. V době hlasování v Arménii v září, jen několik týdnů po neúspěšném převratu, byl výsledek již předem znám. Celosvazové referendum se dramaticky zvrtlo a hlavními vítězi se staly republiky, které si přály buď oslabit centrální moc, nebo se s ní zcela rozejít.

Přestože se zdálo, že se události v republikách vymykají kontrole, byl v Rusku učiněn vážný pokus o vytvoření důvěryhodného prodemokratického hnutí. V červenci 1991 se Ševardnadze a Jakovlev připojili k moskevskému starostovi Gavrilu Popovovi a leningradskému starostovi Anatoliji Sobčakovi a vyhlásili vznik Hnutí za demokratické reformy. Tito političtí veteráni sice stále věřili v ideály perestrojky, ale bylo již jasné, že ve struktuře KSSS nebude možné dosáhnout skutečných změn.