Konrad Adenauer
První vládaEdit
První volby do Spolkového sněmu západního Německa se konaly 15. srpna 1949 a nejsilnější stranou se stali křesťanští demokraté. Střetly se dvě vize budoucího Německa, které zastával Adenauer a jeho hlavní soupeř, sociální demokrat Kurt Schumacher. Adenauer upřednostňoval integraci Spolkové republiky s ostatními západními státy, zejména s Francií a Spojenými státy, v zájmu boje proti studené válce, i když cenou za to bylo pokračující rozdělení Německa. Naproti tomu Schumacher, ač antikomunista, si přál jednotné, socialistické a neutrální Německo. Adenauer jako takový byl pro vstup do NATO, proti čemuž Schumacher ostře vystupoval.
Prvním prezidentem republiky byl zvolen svobodný demokrat Theodor Heuss a Adenauer byl 15. září 1949 zvolen kancléřem (předsedou vlády) s podporou vlastní CDU, Křesťanskosociální unie, liberální Svobodné demokratické strany a pravicové Německé strany. Říkalo se, že Adenauer byl zvolen kancléřem novým německým parlamentem „většinou jednoho hlasu – svého vlastního“. Ve věku 73 let se předpokládalo, že Adenauer bude pouze dočasným kancléřem. Tuto funkci však zastával 14 let, tedy po většinu přípravné fáze studené války. Během tohoto období došlo k upevnění poválečného rozdělení Německa vytvořením dvou samostatných německých států, Spolkové republiky Německo (Západní Německo) a Německé demokratické republiky (Východní Německo).
Při kontroverzním výběru „prozatímního hlavního města“ Spolkové republiky Německo Adenauer upřednostnil Bonn před Frankfurtem nad Mohanem. Britové souhlasili s vyčleněním Bonnu ze své okupační zóny a s přeměnou této oblasti na autonomní oblast zcela pod německou svrchovaností; Američané nebyli ochotni poskytnout totéž Frankfurtu. Bránil se také nárokům na Heidelberg, který měl lepší komunikace a válku přežil v lepším stavu; částečně proto, že nacisté tam byli populární, než se dostali k moci, a částečně, jak říkal, proto, že by je svět nebral vážně, kdyby svůj stát zřídili ve městě Studeneckého prince.
Jako kancléř měl Adenauer tendenci činit většinu zásadních rozhodnutí sám a své ministry považoval za pouhé prodloužení své autority. Tato tendence se sice za jeho nástupců zmírnila, ale vytvořila obraz západního Německa (a později sjednoceného Německa) jako „kancléřské demokracie“.
V projevu z 20. září 1949 Adenauer odsoudil celý proces denacifikace prováděný spojeneckými vojenskými vládami a v témže projevu oznámil, že hodlá zavést zákon o amnestii pro nacistické válečné zločince a hodlá požádat „vysoké komisaře o odpovídající amnestii pro tresty uložené spojeneckými vojenskými soudy“. Adenauer tvrdil, že pokračování denacifikace by „podpořilo rostoucí a extrémní nacionalismus“, protože miliony lidí, kteří podporovali nacistický režim, by se ocitly navždy vyloučeny z německého života. Do 31. ledna 1951 využilo amnestijní zákony 792 176 osob. Bylo mezi nimi 3 000 funkcionářů SA, SS a nacistické strany, kteří se podíleli na odvlékání obětí do věznic a táborů; 20 000 nacistů odsouzených za „činy proti životu“ (pravděpodobně vraždy); 30 000 odsouzených za způsobení tělesné újmy a asi 5 200 obviněných ze „zločinů a přečinů ve funkci“.
Adenauerova vláda odmítla přijmout linii Odra-Nisa jako východní hranici Německa. Toto odmítnutí bylo z velké části motivováno jeho snahou získat hlasy vyhnanců a pravicových nacionalistů pro CDU, proto podporoval Heimatrecht, tj. právo vyhnanců na návrat do jejich bývalých domovů. Měl být také pojistkou pro případ, že by se někdy začalo jednat o sjednocení Německa za podmínek, které by Adenauer považoval za nevýhodné, jako například neutralizace Německa, neboť Adenauer dobře věděl, že Sověti nikdy nebudou revidovat linii Odra-Nisa. Soukromě Adenauer považoval východní provincie Německa za navždy ztracené.
Na Petersberské dohodě v listopadu 1949 dosáhl jedněch z prvních ústupků poskytnutých Spojenci, jako například snížení počtu továren určených k demontáži, ale zejména jeho souhlas s připojením k Mezinárodnímu úřadu pro Porúří vedl k ostré kritice. V následující debatě v parlamentu Adenauer prohlásil:
Spojenci mi řekli, že demontáž bude zastavena pouze v případě, že uspokojím spojeneckou touhu po bezpečnosti, chce snad socialistická strana, aby demontáž pokračovala až do hořkého konce?
Vůdce opozice Kurt Schumacher v reakci označil Adenauera za „kancléře spojenců“ a obvinil ho, že dobré vztahy se Západem upřednostňuje v zájmu studené války před německými národními zájmy.
Po roce jednání byla 18. dubna 1951 podepsána Pařížská smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli. Smlouva byla nepopulární v Německu, kde byla vnímána jako francouzský pokus o ovládnutí německého průmyslu. Podmínky smlouvy byly pro Francouze výhodné, ale pro Adenauera byla důležitá pouze evropská integrace. Adenauer si přál, aby se k Evropskému společenství uhlí a oceli připojila Velká Británie, protože věřil, že volnější Britové vyváží vliv dirigističtějších Francouzů, a za tímto účelem navštívil v listopadu 1951 Londýn, kde se setkal s premiérem Winstonem Churchillem. Churchill prohlásil, že Británie se k Evropskému společenství uhlí a oceli nepřipojí, protože by to znamenalo obětovat vztahy s USA a Společenstvím národů.
Od počátku svého kancléřství Adenauer tlačil na německé vyzbrojování. Po vypuknutí korejské války 25. června 1950 se USA a Velká Británie dohodly, že západní Německo musí být přezbrojeno, aby se posílila obrana západní Evropy proti případné sovětské invazi. Ke krizové atmosféře roku 1950 dále přispěla bojovná rétorika východoněmeckého vůdce Waltera Ulbrichta, který prohlásil, že sjednocení Německa pod komunistickou vládou je nevyhnutelné. Aby uklidnil francouzské obavy ze zbrojení Německa, navrhl francouzský premiér René Pleven v říjnu 1950 takzvaný Plevenův plán, podle něhož by Spolková republika nechala své ozbrojené síly fungovat jako součást ozbrojeného křídla mnohonárodního Evropského obranného společenství (EDC). Adenauerovi se „Plevenův plán“ hluboce nelíbil, ale byl nucen jej podpořit, když se ukázalo, že tento plán je jedinou možností, jak by Francouzi souhlasili s německým přezbrojením.
V roce 1950, vypukla velká kontroverze, když vyšlo najevo, že Adenauerův státní tajemník Hans Globke hrál významnou roli při přípravě antisemitských norimberských rasových zákonů v nacistickém Německu. Adenauer si Globkeho ponechal ve funkci státního tajemníka v rámci své integrační strategie. Od srpna 1950 začal Adenauer tlačit na západní spojence, aby propustili všechny zadržované válečné zločince, zejména ty z wehrmachtu, jejichž další věznění podle něj znemožňovalo západoněmecké vyzbrojování. Adenauer byl odpůrcem norimberského procesu v letech 1945-46 a poté, co se stal kancléřem, požadoval propuštění takzvané „špandavské sedmičky“, jak se říkalo sedmi válečným zločincům odsouzeným v Norimberku a vězněným ve věznici Spandau.
V říjnu 1950 obdržel Adenauer takzvané „himmerodské memorandum“ vypracované čtyřmi bývalými generály wehrmachtu v opatství Himmerod, které spojovalo svobodu pro německé válečné zločince jako cenu za německé přezbrojení, spolu s veřejnými prohlášeními spojenců, že wehrmacht se za druhé světové války nedopustil žádných válečných zločinů. Spojenci byli ochotni udělat cokoli, aby se rozběhlo tolik potřebné německé přezbrojení, a v lednu 1951 vydal generál Dwight Eisenhower, velitel sil NATO, prohlášení, v němž prohlásil, že velká většina wehrmachtu jednala čestně.
Dne 2. ledna 1951 se Adenauer sešel s americkým vysokým komisařem Johnem J. McCloyem, aby ho přesvědčil, že poprava landsberských vězňů by navždy zničila jakoukoli snahu o to, aby Spolková republika hrála svou roli ve studené válce. V reakci na Adenauerovy požadavky a nátlak německé veřejnosti McCloy 31. ledna 1951 snížil rozsudky smrti většině ze 102 mužů v Landsbergu a oběsil pouze 7 vězňů, zatímco ostatní odsouzené k smrti ušetřil.
V roce 1951 byly ve Spolkovém sněmu přijaty zákony, které denacifikaci ukončily. Spojené státy považovaly denacifikaci za kontraproduktivní a neúčinnou a jejímu zániku se nebránily. Adenauerovým záměrem bylo změnit vládní politiku na reparace a odškodnění obětí nacistické nadvlády (Wiedergutmachung). Úředníci mohli znovu nastoupit do státní služby, s výjimkou osob zařazených do I. skupiny (hlavní pachatelé) a II. skupiny (pachatelé) během denacifikačního revizního procesu. Adenauer na své rehabilitované bývalé nacisty tlačil hrozbou, že vystoupení z řady může vyvolat znovuotevření jednotlivých deonacifikačních stíhání. Vybudování „kompetentní spolkové vlády fakticky od píky bylo jedním z největších Adenauerových impozantních úspěchů“.
Současní kritici Adenauerovi vyčítali, že svým odhodláním zajistit Spolkovou republiku Západu upevnil rozdělení Německa a obětoval sjednocení a obnovu území ztracených při posunu Polska a Sovětského svazu na západ. Adenauerova německá politika byla založena na Politik der Stärke (Politika síly) a na takzvané „teorii magnetu“, podle níž by prosperující, demokratické západní Německo integrované se Západem působilo jako „magnet“, který by nakonec svrhl východoněmecký režim.
V roce 1952 Stalinova nóta, jak se jí začalo říkat, „zaskočila všechny na Západě“. Nabízela sjednocení obou německých celků do jednoho neutrálního státu s vlastní, nezařazenou národní armádou, která by uskutečnila odchod velmocí ze střední Evropy. Adenauer a jeho kabinet Stalinovu předehru jednomyslně odmítli; sdíleli podezření západních spojenců ohledně pravosti této nabídky a podpořili spojence v jejich opatrných odpovědích. V tom je podpořil vůdce opozice Kurt Schumacher (velmi vzácný jev) a nedávné (21. století) poznatky historického bádání. Adenauerovo paušální odmítnutí se však stále vymykalo veřejnému mínění; tehdy si uvědomil svou chybu a začal se ptát. Kritici ho odsoudili za to, že promarnil příležitost ke sjednocení Německa. Sověti poslali druhou nótu, která měla zdvořilý tón. Adenauer mezitím pochopil, že „veškerá příležitost k iniciativě se mu vymkla z rukou“, a spojenci celou záležitost ukončili. Vzhledem k realitě studené války nebylo sjednocení Německa a znovuzískání ztracených území na východě reálným cílem, protože obě Stalinovy nóty specifikovaly zachování stávajících „Postupimí“ stanovených hranic Německa.
Adenauer uznal povinnost západoněmecké vlády odškodnit Izrael jako hlavního představitele židovského národa za holocaust. Západní Německo zahájilo jednání s Izraelem o restituci ztraceného majetku a vyplacení odškodného obětem nacistické perzekuce. V Lucemburském sněmu západní Německo souhlasilo s vyplacením odškodnění Izraeli. Židovské nároky byly sdruženy v Konferenci židovských nároků, která zastupovala židovské oběti nacistického Německa. Západní Německo pak zpočátku vyplatilo Izraeli asi 3 miliardy marek a Konferenci pro nároky asi 450 milionů, ačkoli platby pokračovaly i poté, jak byly vznášeny nové nároky. Tváří v tvář tvrdému odporu veřejnosti i vlastního kabinetu se Adenauerovi podařilo prosadit ratifikaci dohody o reparacích ve Spolkovém sněmu pouze s podporou SPD. Izraelské veřejné mínění bylo v otázce přijetí peněz rozděleno, ale nakonec rodící se stát pod vedením Davida Ben-Guriona souhlasil s jejich přijetím, proti čemuž se postavily radikálnější skupiny jako Irgun, které byly proti takovým smlouvám. Tyto smlouvy byly uváděny jako hlavní důvod atentátu radikálních židovských skupin na Adenauera.
Dne 27. března 1952 explodoval na mnichovském policejním ředitelství balíček adresovaný kancléři Adenauerovi a zabil jednoho bavorského policistu, Karla Reicherta. Vyšetřování odhalilo, že strůjcem atentátu byl Menachem Begin, který se později stal izraelským premiérem. Begin byl velitelem Irgunu, v té době stál v čele Herutu a byl poslancem Knesetu. Jeho cílem bylo vyvinout nátlak na německou vládu a zabránit podpisu dohody o reparacích mezi Izraelem a Západním Německem, proti níž ostře vystupoval. Západoněmecká vláda držela všechny důkazy pod pečetí, aby zabránila antisemitským reakcím německé veřejnosti.
Druhá vládaEdit
Když bylo v červnu 1953 Rudou armádou tvrdě potlačeno východoněmecké povstání z roku 1953, Adenauer této situace politicky využil a byl s přehledem zvolen do druhého funkčního období kancléře. CDU/CSU chyběl k absolutní většině jeden mandát. Adenauer tak mohl vládnout v koalici pouze s jednou další stranou, ale udržel/získal podporu téměř všech stran ve Spolkovém sněmu, které byly napravo od SPD. Za veškeré své úsilí v čele západního Německa byl Adenauer v roce 1953 vyhlášen časopisem Time mužem roku. V roce 1954 obdržel Karlspreis (česky Cena Karla Velikého), ocenění udělované německým městem Cáchy lidem, kteří se zasloužili o evropskou myšlenku, evropskou spolupráci a evropský mír.
V roce 1953 byly přijaty německé restituční zákony (Bundesentschädigungsgesetz), které umožnily některým obětem nacistické perzekuce uplatnit restituční nárok. Podle restitučního zákona z roku 1953 mohli získat odškodnění ti, kteří byli postiženi z „rasových, náboženských nebo politických důvodů“, které byly definovány tak, aby prudce omezily počet osob oprávněných k získání odškodnění.
Na jaře 1954 vzrostl ve francouzském Národním shromáždění odpor proti Plevenovu plánu. Britský premiér Winston Churchill Adenauerovi sdělil, že Velká Británie zajistí, aby k západoněmeckému přezbrojení došlo bez ohledu na to, zda Národní shromáždění smlouvu o EDC ratifikuje, či nikoli. V srpnu 1954 Plevenův plán zanikl, když aliance konzervativců a komunistů v Národním shromáždění spojila své síly a odmítla smlouvu EDC s odůvodněním, že západoněmecké vyzbrojování v jakékoli podobě představuje pro Francii nepřijatelné nebezpečí.
Britský ministr zahraničí Anthony Eden využil neúspěchu EDC k obhajobě nezávislého západoněmeckého zbrojení a západoněmeckého členství v NATO. Částečně díky Adenauerově úspěchu při obnově image západního Německa se britský návrh setkal se značným souhlasem. Na následné londýnské konferenci pomohl Eden Adenauerovi tím, že Francouzům slíbil, že Británie bude vždy udržovat nejméně čtyři divize britské Rýnské armády, dokud bude existovat sovětská hrozba, přičemž posílené britské síly budou nepřímo zaměřeny i proti případnému německému revanšismu. Adenauer pak slíbil, že Německo nikdy nebude usilovat o jaderné, chemické a biologické zbraně, stejně jako o kapitálové lodě, strategické bombardéry, dělostřelectvo dlouhého doletu a řízené střely, ačkoli tyto sliby nebyly závazné. Francouzi byli ujištěni, že západoněmecké zbrojení nebude pro Francii hrozbou. Adenauer navíc slíbil, že západoněmecká armáda bude pod operační kontrolou generálního štábu NATO, ačkoli konečnou kontrolu bude mít západoněmecká vláda; a především, že nikdy neporuší přísně obrannou chartu NATO a nevtrhne do východního Německa, aby dosáhl sjednocení Německa.
V květnu 1955 vstoupilo západní Německo do NATO a v listopadu byla založena západoněmecká armáda, Bundeswehr. Ačkoli Adenauer využil v Bundeswehru řadu bývalých generálů a admirálů Wehrmachtu, považoval Bundeswehr za novou sílu bez vazeb na minulost a chtěl, aby byl vždy pod civilní kontrolou. K dosažení těchto cílů dal Adenauer velké pravomoci vojenskému reformátorovi Wolfu hraběti von Baudissinovi.
V listopadu 1954 přineslo Adenauerovo lobbistické úsilí ve prospěch „spandauské sedmičky“ konečně ovoce v podobě propuštění Konstantina von Neuratha. Adenauer Neurathovi k propuštění blahopřál, což vyvolalo kontroverze po celém světě. Adenauerova snaha získat svobodu pro admirála Karla Dönitze zároveň narazila na rozhodný odpor stálé britské tajemnice na ministerstvu zahraničí Ivone Kirkpatrickové, která tvrdila, že Dönitz by byl aktivním nebezpečím pro německou demokracii. Adenauer pak s Kirkpatrickovou vyměnil žádné předčasné propuštění admirála Dönitze za předčasné propuštění admirála Ericha Raedera ze zdravotních důvodů.
Mezi Adenauerovy úspěchy patří nastolení stabilní demokracie v západním Německu a trvalé usmíření s Francií, které vyvrcholilo Elysejskou smlouvou. Svým politickým angažmá ve prospěch západních mocností dosáhl plné suverenity západního Německa, která byla formálně zakotvena ve Všeobecné smlouvě, ačkoli nadále platila spojenecká omezení týkající se statusu potenciálně sjednoceného Německa a výjimečného stavu v západním Německu. Adenauer zemi pevně začlenil do vznikajícího euroatlantického společenství (NATO a Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci). Adenauer je úzce spjat se zavedením vylepšeného důchodového systému, který zajistil důchodcům nebývalou prosperitu. Spolu se svým ministrem hospodářství a nástupcem Ludwigem Erhardem umožnil západoněmecký model „sociálně tržního hospodářství“ (smíšené hospodářství s kapitalismem umírněným prvky sociální péče a katolického sociálního učení) období konjunktury známé jako Wirtschaftswunder („hospodářský zázrak“), které přineslo širokou prosperitu. V Adenauerově éře došlo k dramatickému zvýšení životní úrovně průměrných Němců, přičemž reálné mzdy se v letech 1950-1963 zdvojnásobily. Tento růst blahobytu byl ve stejném období doprovázen 20% poklesem pracovní doby a poklesem míry nezaměstnanosti z 8 % v roce 1950 na 0,4 % v roce 1965. kromě toho byl vytvořen vyspělý sociální stát.
Výměnou za propuštění posledních německých válečných zajatců v roce 1955, Spolková republika navázala diplomatické vztahy se SSSR, ale odmítla uznat východní Německo a přerušila diplomatické styky se zeměmi (např.g., Jugoslávie), které navázaly vztahy s východoněmeckým režimem. Adenauer byl také připraven považovat linii Odra-Nisa za německou hranici, aby mohl provádět pružnější politiku vůči Polsku, ale neměl pro to dostatečnou domácí podporu a odpor proti linii Odra-Nisa pokračoval, což způsobilo značné zklamání Adenauerových západních spojenců.
V roce 1956, během suezské krize, Adenauer plně podpořil anglo-francouzsko-izraelský útok na Egypt a svému kabinetu tvrdil, že Násir je prosovětská síla, kterou je třeba omezit. Adenauer byl zděšen, že se Američané postavili proti útoku na Egypt po boku Sovětů, což vedlo Adenauera k obavám, že si Spojené státy a Sovětský svaz „rozparcelují svět“ bez ohledu na evropské zájmy.
V době vrcholící suezské krize navštívil Adenauer Paříž, aby se setkal s francouzským premiérem Guy Molletem a vyjádřil tak morální podporu Francii. Den před Adenauerovým příjezdem do Paříže zaslal sovětský premiér Nikolaj Bulganin představitelům Velké Británie, Francie a Izraele takzvané „Bulganinovy dopisy“, v nichž pohrozil jadernými údery, pokud neukončí válku proti Egyptu. Zpráva o „Bulganinových dopisech“ se k Adenauerovi dostala uprostřed cesty vlakem do Paříže. Hrozba sovětského jaderného úderu, který by mohl kdykoli zničit Paříž, značně zvýšila napětí summitu. Pařížský summit pomohl posílit pouto mezi Adenauerem a Francouzi, kteří se považovali za evropské velmoci žijící ve světě ovládaném Washingtonem a Moskvou.
Adenauer byl hluboce šokován sovětskou hrozbou jaderného úderu proti Británii a Francii a ještě více zjevně klidnou americkou reakcí na sovětskou hrozbu jaderného zničení dvou klíčových členů NATO. V důsledku toho se Adenauer začal více zajímat o francouzskou myšlenku evropské „třetí síly“ ve studené válce jako alternativní bezpečnostní politiky. To přispělo k vytvoření Evropského hospodářského společenství v roce 1957, které mělo být základním kamenem evropské „třetí síly“.
Adenauer dosáhl pro své „jaderné ambice“ dohody s vojenským výborem NATO v prosinci 1956, která stanovila, že západoněmecké síly mají být „vybaveny pro jadernou válku“. Adenauer dospěl k závěru, že Spojené státy se nakonec ze západní Evropy stáhnou, a proto usiloval o jadernou spolupráci s dalšími zeměmi. Francouzská vláda tehdy navrhla, aby Francie, Západní Německo a Itálie společně vyvíjely a vyráběly jaderné zbraně a nosiče, a v dubnu 1958 byla podepsána dohoda. S nástupem Charlese de Gaulla byla dohoda o společné výrobě a kontrole odložena na neurčito. Prezident John F. Kennedy, zarytý nepřítel šíření jaderných zbraní, považoval prodej těchto zbraní za sporný, protože „v případě války by Spojené státy byly od počátku připraveny bránit Spolkovou republiku“. Fyzikové z Ústavu Maxe Plancka pro teoretickou fyziku v Göttingenu a dalších renomovaných univerzit by měli vědecké kapacity pro vlastní vývoj, ale chyběla vůle i podpora veřejnosti. Po Adenauerově zvolení do čtvrtého funkčního období v listopadu 1961 a s blížícím se koncem jeho kancléřství začaly jeho „jaderné ambice“ slábnout.
Třetí vládaEdit
V roce 1957 bylo Sársko znovu začleněno do Německa jako spolková země Spolkové republiky. Volby v roce 1957 se v podstatě týkaly národnostních záležitostí. Jeho předvolební kampaň se soustředila na heslo „Žádné experimenty“. Adenauer se vezl na vlně popularity plynoucí z návratu posledních válečných zajatců ze sovětských pracovních táborů a také z rozsáhlé důchodové reformy a dovedl CDU/CSU ve svobodných německých volbách k naprosté většině. V roce 1957 podepsala Spolková republika Římskou smlouvu a stala se zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství. V září 1958 se Adenauer poprvé setkal s francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem, který se měl stát jeho blízkým přítelem a spojencem při prosazování francouzsko-německého sbližování. Adenauer považoval de Gaulla za „skálu“ a jediného zahraničního vůdce, kterému mohl plně důvěřovat.
V reakci na proces s Einsatzkomandem v Ulmu v roce 1958 Adenauer zřídil Ústřední úřad státních justičních správ pro vyšetřování zločinů národního socialismu.
Dne 27. listopadu 1958 vypukla další berlínská krize, když Chruščov předložil Washingtonu, Londýnu a Paříži ultimátum s šestiměsíční lhůtou platnosti, v němž požadoval, aby Spojenci stáhli všechny své jednotky ze Západního Berlína a souhlasili s tím, že se Západní Berlín stane „svobodným městem“, jinak podepíše s Východním Německem samostatnou mírovou smlouvu. Adenauer byl proti jakémukoli vyjednávání se Sověty a tvrdil, že pokud Západ vydrží dostatečně dlouho, Chruščov ustoupí. S blížícím se termínem 27. května se krizi podařilo zažehnat britskému premiérovi Haroldu Macmillanovi, který navštívil Moskvu, aby se setkal s Chruščovem, a podařilo se mu prodloužit termín, aniž by sebe nebo ostatní západní mocnosti zavázal k ústupkům. Adenauer považoval Macmillana za bezpáteřního „appeasera“, který uzavřel s Chruščovem tajnou dohodu na úkor Spolkové republiky.
Adenauer si pošramotil image, když oznámil, že bude v roce 1959 kandidovat na úřad spolkového prezidenta, jen aby se stáhl, když zjistil, že podle Základního zákona má prezident mnohem menší pravomoci než ve Výmarské republice. Po svém couvnutí podpořil nominaci Heinricha Lübkeho jako prezidentského kandidáta CDU, o němž se domníval, že je dostatečně slabý na to, aby nezasahoval do jeho činnosti jako spolkového kancléře. Jedním z důvodů, proč Adenauer neusiloval o prezidentský úřad, byla obava, že by se novým kancléřem stal Ludwig Erhard, o němž Adenauer neměl valné mínění.
Na počátku roku 1959 se Adenauer dostal pod nový tlak západních spojenců, aby uznal linii Odra-Nisa, přičemž obzvláště naléhaví byli Američané. Koncem ledna 1959 dal Adenauer „výslovný a bezpodmínečný souhlas“ myšlence paktů o neútočení, což fakticky znamenalo uznání linie Odra-Nisa, protože reálně vzato mohlo Německo získat zpět ztracená území pouze silou. Poté, co vyšel najevo Adenauerův záměr podepsat pakty o neútočení s Polskem a Československem, se německá vyhnanecká lobby rozhoupala k akci a organizovala protesty po celé Spolkové republice, přičemž bombardovala kanceláře Adenauera a dalších členů vlády tisíci dopisy, telegramy a telefonáty, v nichž slibovala, že v případě podpisu paktů o neútočení již nikdy nebude volit CDU. Tváří v tvář tomuto tlaku Adenauer okamžitě kapituloval před vyháněcí lobby.
Na konci roku 1959 vypukl spor, když vyšlo najevo, že Theodor Oberländer, ministr pro uprchlíky od roku 1953 a jeden z nejmocnějších vůdců vyháněcí lobby, se za druhé světové války dopustil válečných zločinů na Židech a Polácích. Navzdory jeho minulosti bylo 10. prosince 1959 vydáno prohlášení pro tisk, v němž se uvádělo, že „Dr. Oberländer má plnou důvěru Adenauerova kabinetu“. Ostatní křesťanští demokraté dali Adenauerovi jasně najevo, že by Oberländera rádi viděli mimo kabinet, a nakonec v květnu 1960 Oberländer odstoupil.
Čtvrtá vládaEdit
V roce 1961 se Adenauerovi potvrdily jeho obavy o postavení Berlína i vedení USA, protože Sověti a východní Němci postavili Berlínskou zeď. Adenauer do tohoto roku vstoupil s nedůvěrou k novému americkému prezidentovi Johnu F. Kennedymu. Pochyboval o Kennedyho odhodlání usilovat o svobodný Berlín a sjednocené Německo a považoval ho za nedisciplinovaného a naivního. Kennedy zase považoval Adenauera za přežitek minulosti. Jejich napjaté vztahy bránily účinnému postupu Západu v Berlíně během roku 1961.
Výstavba berlínské zdi v srpnu 1961 a uzavření hranic východními Němci způsobily, že Adenauerova vláda vypadala slabě. Adenauer se rozhodl zůstat v předvolební kampani a v projevu 14. srpna 1961 v Regensburgu se dopustil katastrofální chyby, když se pustil do osobního útoku na starostu Západního Berlína za SPD Willyho Brandta s tím, že Brandtovo nemanželské narození ho diskvalifikovalo pro výkon jakékoliv funkce. Poté, co CDU/CSU v parlamentních volbách 17. září neudržela většinu, potřebovala opět zapojit FDP do koaliční vlády. Adenauer byl nucen učinit dva ústupky: vzdát se kancléřství před koncem nového, svého čtvrtého funkčního období a vyměnit ministra zahraničí. V posledních letech svého úřadování si Adenauer po obědě zdřímnul, a když cestoval do zahraničí a měl se zúčastnit nějaké veřejné akce, požádal někdy o postel v pokoji poblíž místa, kde měl mluvit, aby si mohl před svým vystoupením krátce odpočinout.
V této době se Adenauer dostal do konfliktu s ministrem hospodářství Ludwigem Erhardem kvůli hloubce integrace Německa na Západ. Erhard byl pro umožnění připojení Velké Británie k vytvoření transatlantické zóny volného obchodu, zatímco Adenauer byl pro posílení vazeb mezi původními šesti zakládajícími státy – Západním Německem, Francií, Nizozemskem, Belgií, Lucemburskem a Itálií. Z Adenauerova pohledu studená válka znamenala, že spojenectví NATO se Spojenými státy a Velkou Británií bylo nezbytné, ale nemohlo dojít k hlubší integraci do transatlantického společenství nad rámec stávajících vojenských vazeb, protože by to vedlo k „mišmaši“ mezi různými kulturními systémy, který by byl odsouzen k nezdaru. Ačkoli se Adenauer v letech 1951-52 snažil přimět Británii, aby se připojila k Evropskému společenství uhlí a oceli, na počátku 60. let Adenauer sdílel přesvědčení generála de Gaulla, že Británie do EHS prostě nepatří. V lednu 1963 byla podepsána Elysejská smlouva, která upevnila vztahy s Francií.
V říjnu 1962 vypukl skandál, když policie zatkla pět novinářů časopisu Der Spiegel a obvinila je ze špionáže za zveřejnění memoranda s podrobnostmi o slabinách západoněmeckých ozbrojených sil. Adenauer zatčení neinicioval, ale zpočátku se zastával odpovědné osoby, ministra obrany Franze Josefa Strausse, a označil memorandum Spiegelu za „propastnou zradu“. Po pobouření veřejnosti a ostrých protestech koaličního partnera FDP sice Strausse odvolal, ale pověst Adenauera a jeho strany tím již utrpěla.
Adenauerovi se podařilo zůstat ve funkci ještě téměř rok, ale skandál zvýšil tlak, který na něj byl již tak vyvíjen, aby splnil svůj slib a odstoupil před koncem funkčního období. Adenauer neměl v posledních letech své vlády dobré vztahy se svým ministrem hospodářství Ludwigem Erhardem a snažil se mu zabránit v nástupu do funkce kancléře. V lednu 1963 Adenauer soukromě podpořil veto generála Charlese de Gaulla proti britskému pokusu o vstup do Evropského hospodářského společenství a otevřeně mu v tom zabránila pouze potřeba zachovat jednotu ve vládě, protože většina jeho ministrů v čele s Erhardem britskou žádost podpořila. Frankofil Adenauer považoval francouzsko-německé partnerství za klíč k evropskému míru a prosperitě a sdílel de Gaullův názor, že Británie bude v EHS spornou silou. Adenauer neuspěl ve snaze zablokovat Erharda jako svého nástupce a v říjnu 1963 předal úřad Erhardovi. Ten zůstal předsedou CDU až do své rezignace v prosinci 1966.
Adenauer zajistil obecně svobodnou a demokratickou společnost, kromě zákazu komunistické strany a špionáže BND pro SPD ve prospěch CDU (viz #Zpravodajské služby a špionáž), a položil základy pro to, aby Německo mohlo znovu vstoupit do společenství národů a vyvíjet se jako spolehlivý člen západního světa. Lze tvrdit, že díky Adenauerově politice bylo možné pozdější sjednocení obou německých států a sjednocené Německo zůstalo pevným partnerem v Evropské unii a NATO. Britský historik Frederick Taylor tvrdil, že Adenauerova éra byla v mnoha ohledech obdobím přechodu v hodnotách a názorech od autoritářství, které charakterizovalo Německo v první polovině 20. století, k demokratičtějším hodnotám, které charakterizovaly západní polovinu Německa v druhé polovině 20. století.
Sociální politikaEdit
Adenauerova léta v úřadu kancléře znamenala realizaci řady důležitých iniciativ v domácí oblasti, například v oblasti bydlení, důchodových práv a zabezpečení v nezaměstnanosti. Byl zahájen rozsáhlý program bytové výstavby a zároveň zavedena opatření na pomoc obětem války a vyhnancům. V roce 1952 byl zaveden program spoření na bydlení a zákon o bytové výstavbě z roku 1956 posílil pobídky k vlastnickému bydlení. V roce 1954 byly zavedeny přídavky na děti hrazené zaměstnavatelem na tři a více dětí a v roce 1957 byla zavedena valorizace důchodových systémů a systém pomoci ve stáří pro zemědělské pracovníky. Zákon o mateřské dovolené z roku 1952 předpokládal 12 týdnů placené dovolené pro pracující matky, které byly rovněž chráněny před nespravedlivým propuštěním, a došlo ke zlepšení podpor v nezaměstnanosti. Zákon o vojácích z roku 1956 stanovil, že vojáci mají stejná práva jako ostatní občané, „omezená pouze požadavky vojenské služby“. Na základě federálního zákona z roku 1961 poskytovala sociální pomoc záchrannou síť minimálního příjmu „pro ty, kteří nejsou dostatečně zabezpečeni sociálním pojištěním“. Kontroverzně však byl v roce 1950 zrušen program školních obědů.
Zpravodajské služby a špionážEdit
Na počátku 60. let se propojení mezi CDU pod Adenauerovým vedením a zpravodajskými službami („Bundesnachrichtendienst“ / BND) výrazně sblížilo, než bude obecně známo až o více než 50 let později. Díky BND mělo informace o vnitřních machinacích opoziční strany SPD k dispozici celé vedení CDU, nejen Adenauer jako kancléř. Byl to právě Adenauer, kdo osobně pověřil BND, aby špehovala jeho rivala z SPD, budoucího kancléře Willyho Brandta.