Kromě knihy Naomi Wolfové Vagina, co neurověda skutečně říká o ženské touze

Kontroverze kolem nové knihy novinářky Naomi Wolfové Vagina: A Cultural History – zkoumání spojení mozku a vagíny – přinesla novou pozornost k povaze a neurobiologii ženské sexuality. Bohužel se tak stalo z velké části proto, že Wolfová hluboce zkresluje informace o tom, jak funguje mozek a jak neurochemikálie jako dopamin, oxytocin a serotonin skutečně ovlivňují náš milostný život (stejně jako stavy jako závislost a deprese).

Správně pochopená neurověda nabízí důležitý pohled na to, jak funguje naše mysl a jak mozek utváří náš život; mnoho mých článků na Healthlandu se snaží tyto otázky zkoumat. Zjednodušení, které je patrné ve Wolfově knize a bohužel i v mnoha dalších populárních popisech neurovědy, však hrozí udržováním psychologického mýtu. Místo toho, aby osvětlovala složitou souhru mezi myslí a tělem, vykresluje lidské bytosti – zejména ženy – jako automaty zotročené chemickými látkami v mozku, které nemůžeme ovládat.

To není to, co ukazuje věda. Spojení mysli a těla je mnohem složitější a podivuhodnější, jak nám ukáže rychlý exkurz do některých Wolfových omylů. Existuje nová věda o ženském sexuálním chování, která je však mnohem osvobozující, než kniha naznačuje.

(VÍCE: První trojrozměrný film o orgasmu v ženském mozku)

Začněme Wolfovým chápáním dopaminu, neurotransmiteru, který právem fascinuje mnoho vědců. Zdá se, že dopamin je rozhodující pro motivaci a touhu: pokud je vyčerpán nebo zablokován (například léky jako antipsychotika), lidé mohou ztratit vůli ke snažení, dokonce i schopnost pohybu. Když ji však posílíte drogou, jako je kokain, cítí se lidé schopní, vzrušení, plní síly.

Tady Wolf spojuje ženskou sexualitu s funkcí dopaminu v mozku:

Jestliže jste jako žena sexuálně frustrovaná a ještě hůře vzrušená, ale je vám odepřeno uvolnění, váš dopaminový systém se v očekávání sexu nakonec sníží, nakonec ztratíte přístup k pozitivní energii, kterou byste jinak mohla mít jak v sexu, tak i následně využít jinde ve svém životě… Při nízké aktivaci dopaminu budete trpět nedostatkem ambicí nebo chuti a vaše libido bude nízké.

Teorie zní věrohodně, ale „chybou je, že říká, že dopamin se podílí především na sexuálním potěšení, a to není pravda,“ říká Larry Young, průkopník výzkumu sexuálních a sociálních vazeb a spoluautor knihy The Chemistry Between Us: a spoluautora knihy Chemie chemie (Chemie chemie chemie) a spoluautora knihy Chemie chemie chemie (Chemie chemie chemie). „Dopamin se podílí na odměňování a motivaci ke všemu, co v životě děláme – ať už jíme dobré jídlo, pijeme dobré víno nebo komunikujeme s dětmi a rodinou.“

Sexuální frustrace tedy pravděpodobně nevypne váš dopaminový systém. „Odebrání jednoho z nich nezmění takto všechny aspekty vašeho života,“ říká Young. Poukazuje také na to, že dopamin není spojen pouze s radostnými zážitky. „Uvolňuje se také za stresových podmínek.“

Pokud by se navíc dopaminový systém obvykle vypnul, když by nebylo dosaženo uspokojení, jen u málo lidí by se vyvinula závislost. Samotná zkušenost se závislostí se totiž vyznačuje pokračující touhou tváří v tvář frustraci: závislost nevytváří celkový nedostatek touhy nebo pudu, ale spíše velmi intenzivní, i když nesprávně zaměřené motivační přitažlivost k vybrané droze.

(VÍCE: Zmapovaný ženský erotický mozek)

Wolf se dále mýlí v tom, jak dopamin interaguje se serotoninem, dalším neurotransmiterem, který má mnoho funkcí, včetně rolí v náladě a pocitech. Tvrdí, že antidepresiva, která zvyšují hladinu serotoninu (jako Prozac a další léky tohoto druhu), mohou být používána k udržení submisivity žen, píše:

Dopamin – pokud ženám a jejich vagínám není ubližováno, nejsou potlačovány, zraňovány nebo ponižovány – způsobí, že ženy budou euforičtější, kreativnější a asertivnější – možná více, než je společnosti ovládané muži příjemné… Serotonin doslova tlumí ženský hlas a dopamin jej doslova zvyšuje.

Pro toto tvrzení opět neexistuje žádný podklad v neurovědách. Některá antidepresiva sice mají vedlejší účinek potlačení sexuální touhy, ten se však týká mužů i žen, nikoliv pouze žen. Antidepresiva, která zvyšují hladinu serotoninu, však obvykle nevyčerpávají touhu nebo motivaci obecně. Ve skutečnosti je tomu právě naopak: lidé, jejichž deprese byla těmito léky odstraněna, bývají motivováni více, nikoli méně.

Ženy trpí depresí častěji než muži, a proto na ni častěji užívají léky. A přestože některá antidepresiva působí tak, že zvyšují hladinu dopaminu – například bupropion (Wellbutrin) – nesetkáte se s tím, že by ženám byly tyto léky odpírány ze strachu, že by svrhly patriarchát. Stejně jako u všech antidepresiv jsou tyto léky předepisovány ženám častěji než mužům.

Stále však nevíme, který lék depresi lépe zvedne – nebo naopak zhorší – u konkrétního jedince obou pohlaví. Složitost tohoto stavu a velmi rozdílná reakce na antidepresiva ilustrují, jak jemné a nuancované jsou interakce mezi serotoninem, dopaminem a dalšími neurotransmitery a našimi náladami a touhami. Nespočet věcí může být špatně a způsobit depresi nebo nízké libido, a nespočet věcí může být správně a tyto problémy zmírnit. Kdyby byl mozek tak jednoduchý, jak ho Wolf prezentuje, prostě by nefungoval. Není to tak jednoduché jako jeden neurotransmiter, jeden účinek.

„Věda, zejména fyziologie, takhle nikdy nefunguje,“ říká Kathryn Clancyová, odborná asistentka antropologie na Illinoiské univerzitě, která se zabývá reprodukčním chováním a píše blog o „ladybusinessu“ pro Scientific American, a upozorňuje, že například dvě ženy s naprosto stejnou hladinou hormonů mohou mít značně odlišnou fyziologii – buď například „bujnou, hustou“ děložní výstelku, nebo velmi tenkou.

(VÍCE: To je cvičení! Ženy hlásí, že cvičení vyvolává orgasmus)

Wolfová zahrnuje podobné zjednodušení i ve své diskusi o neurotransmiteru a hormonu oxytocinu, který je známý především díky své účasti na usnadňování sbližování mezi milenci a mezi rodiči a dětmi. Wolfová označuje oxytocin za „emocionální superschopnost žen“ a s odkazem na výzkum prérijních hrabošů dochází k závěru, že díky němu se ženy častěji než muži citově sbližují se svými sexuálními partnery.

Ale Youngová tvrdí, že o rozdílech mezi pohlavími u oxytocinu u lidí neexistují žádné údaje. „Na základě toho, co víme od zvířat, je pravděpodobné, že když mají ženy sex, že u nich dojde k většímu uvolnění oxytocinu než u mužů,“ říká a dodává: „Nevíme.“

Wolf pak od této domněnky přechází k názoru, že intenzivní uvolňování oxytocinu u žen zvyšuje pravděpodobnost, že se stanou na sexu doslova závislé: „Jinými slovy, dobrý sex je pro ženy vlastně biochemicky návykový určitým způsobem, který se liší od prožívání mužů – to znamená, že člověk zažívá nepříjemné pocity, když je tento podnět odstraněn, a touhu zajistit si ho znovu.“

Z tohoto nevědeckého tvrzení autor přeskakuje ještě dál a dochází k závěru, že ženy jsou kvůli své biochemii méně schopné se ovládat, pokud jde o lásku, a tudíž méně lidské. „Záludnost, pokud se podíváte na nové vědecké poznatky, spočívá v tom, že ženy jsou skutečně v sexu v některých ohledech podobnější zvířatům než muži,“ píše autorka.

Všimněte si, že jsme zde přešli od předpokladu, že zjištění o zvířatech platí i pro lidi, k předpokladu (a to bez jakýchkoli údajů), že předchozí závěr vytváří u žen nekontrolovatelnou touhu po sexu, která je podobná závislosti, což charakterizuje ženy v lásce jako ty, které mají jen o málo větší sebekontrolu než zvířata.

Mezi těmito nesmysly je ukryta pravda, ale není to pravda, kterou Wolf tvrdí. Láska – jak u mužů, tak u žen – se opírá o stejné obvody, které vyvolávají závislost. Jsou to stejné obvody, které podněcují touhu vytrvat i ve frustrujících úkolech, jako je rodičovství. Stejně jako závislost, i láska a rodičovství zahrnují pokračování v chování navzdory negativním důsledkům. Ale to je dobře: potřebujeme být trochu iracionální, abychom zůstali s partnery, kteří mají daleko k dokonalosti, a abychom se vypořádali s dětmi, které mohou dospělé snadno přivést k šílenství.

(VÍCE:

To však neznamená, že se tváří v tvář chemii našeho mozku stáváme bezmocnými. Dokonce i závislí na heroinu zůstávají lidmi a jsou schopni sebekontroly: nevidíte například feťáky střílet před policií. Stejně tak si lidé udržují kontrolu navzdory tahounům rodičovství a lásky – a ženy nejsou romanticky kompulzivnější než muži.

To proto, že mozkové obvody, které nás vedou k lásce a rodičovství – stejná oblast, která může být vykolejena během závislosti – nejsou jedinou částí našeho mozku. I v záchvatu závislosti, romantické posedlosti nebo v prvních chaotických dnech rodičovství jsme stále schopni volby a žádná z neurovědeckých dat nedokazuje opak. „To, že geny nebo molekuly modulují nějaké chování, neznamená, že geny nebo molekuly toto chování určují,“ říká Young. „Zamilovaní lidé se obecně dopouštějí chování, které by za normálních okolností nedělali, ale nemyslím si, že to znamená, že jsou méně zodpovědní.“

Jedno z mála míst v knize, kde Wolfová uvádí vědu na pravou míru – v diskusi o fyziologii klitoridálního vs. vaginálního orgasmu – potírá univerzalizující tvrzení, která uvádí na jiných místech knihy. Knihu inspiroval skřípnutý pánevní nerv v páteři, který Wolfové zřejmě bránil v prožívání vaginálního orgasmu, a chirurgické vyléčení tohoto problému. Poznamenává, že jí lékař řekl: „Každá žena je napojena jinak; u některých žen se nervy větví více v oblasti klitorisu. U některých se hodně větví v perineu nebo v ústí děložního čípku. To vysvětluje některé rozdíly v ženské sexuální odezvě.“

Jistě, existuje nový důležitý výzkum, který naznačuje, že například zapojení těchto nervů ovlivňuje typy orgasmů, které ženy prožívají. Zdá se, že orgasmy zaměřené na klitoris jsou závislé na jednom rameni pudendálního nervu, zatímco cervikální a některé vaginální pocity a s nimi spojené orgasmy jsou spojeny s pánevním nervem. Jak Wolfová správně poznamenává, tento poznatek by měl přinést útěchu ženám, které si o sobě myslí, že jsou jiné nebo psychicky nezralé, protože mají „špatný“ druh orgasmu.

Znovu se však ukazuje, že ženský orgasmus je složitější, než autorka sděluje. Zaprvé, jak zmiňuje, nové anatomické údaje naznačují, že klitoris, který se zdaleka nenachází pouze vně těla, ve skutečnosti obepíná vagínu zevnitř. To znamená, že i on může být stimulován zevnitř. „Má tvar vahadla a špička vahadla je ta část, která je vnější,“ říká Barry Komisaruk, profesor psychologie na Rutgersově univerzitě a přední badatel v oblasti sexuality. „Zbytek má tyto dvě nohy, které obepínají vagínu, a během pohlavního styku může penis skutečně roztahovat vagínu až do bodu, kdy jsou nohy klitorisu stimulovány.“ Ačkoli existuje odlišný vaginální a klitorální orgasmus, který zažívá mnoho žen, oba typy stimulace se mohou také prolínat. Ani jeden z nich není ze své podstaty nadřazený, ani není nutný k početí.

(VÍCE: Sdílení postele dělá páry zdravějšími)

Komisaruk a jeho kolegové navíc zjistili, že ženy s poraněním páteře, dokonce i ty, které mají paralyzující poškození, mohou často stále mít vaginální orgasmy, protože páteř a pánevní nerv nejsou jedinými vodiči pocitů z pochvy a děložního hrdla. Tyto impulzy přenáší také bloudivý nerv, a to mimo míchu. „Je to pravděpodobně tento nerv, který přenáší pocity při poranění míchy ,“ říká Komisaruk. Vagus Wolfové možná takto nefungoval, ale to neznamená, že ostatní ženy mají stejný problém.

Mozek a ženská sexualita jsou nesmírně komplikované – a jejich redukce na zjednodušující formulace, které ženám upírají jejich lidskost, nedělá čest ani feminismu, ani vědě. Správně kontextualizovaná neurověda může přispět k našim znalostem o sexualitě, ale ne pokud je překroucena tak, aby podpořila sexistické představy o ženách jako „zvířatech“, která jsou tak závislá na lásce, že se z nich stávají zombie.

Maia Szalavitzová píše pro TIME.com o zdraví. Najdete ji na Twitteru na adrese @maiasz. V diskusi můžete pokračovat také na facebookové stránce TIME Healthland a na Twitteru @TIMEHealthland.