Které dnešní země byly kdysi součástí Jugoslávie?
Dnes existuje šest nezávislých zemí, které byly kdysi součástí Kraljeviny Jugoslávie (Jugoslávského království): Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Severní Makedonie, Srbsko a Černá Hora. Kosovo je stát, který se odtrhl od Srbska a byl částečně uznán jako nezávislý stát. Uznává ho 111 zemí OSN včetně světových velmocí, jako jsou USA, Kanada a Japonsko, ale neuznává ho Srbsko a další země.
Slované
Jugoslávie znamená doslova země „Slovanů na jihu“. Slované, které nelze zaměňovat s obyvatelstvem Slovenska nebo Slovinska (ačkoli v obou případech jde o kořen odkazující na Slovany a druhé jmenované se po rozpadu Jugoslávie skutečně zformovalo), je obecný pojem označující obyvatelstvo pocházející z oblastí východní Evropy a dále členěný na východoslovanské, západoslovanské a jihoslovanské země. Každá země má odlišný jazyk, ale v rámci každé z těchto tří kategorií jsou vzájemně srozumitelné. Některé z těchto zemí jsou součástí Evropské unie a mnoho Slovanů žije také v Lotyšsku, Litvě a Estonsku.
Slované jsou větví indoevropského etnika a mnoho Slovanů má skutečně světlejší vlasy a světlou pleť, ale tento předsudek převládá i v jiných zemích, například ve Švédsku. Jednotícím prvkem Slovanů jsou jejich společní předkové.
Vznik Jugoslávie
Do roku 1929 existovalo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které zahrnovalo několik etnik, z nichž dvě měla nejsilnější hlasy: Chorvati, kteří upřednostňovali rozmanitost a respekt k tradicím jednotlivých národů, a Srbové, kteří podporovali unitářství. Srbové zvítězili a v roce 1921 byl pod srbskou dynastií Karadjordjevićů vytvořen silně centralizovaný stát, v němž o všem rozhodoval král na radu svého sněmu. Existovala také silná zahraniční politika s přísnými předpisy o migraci mimo království.
V roce 1929 Alexandr I. jednohlasně rozhodl o změně názvu státu na Jugoslávii, přičemž hranici mezi devíti prefekturami záměrně vedl přes původní hranice jednotlivých národů. Chorvaté zůstali nevyslyšeni a nespokojeni a v roce 1939 se jim podařilo vyjednat, že se stanou státem pod jednotnou správou s měřitelnou mírou autonomie.
Po druhé světové válce
V roce 1946 vytvořil Josip Broz Tito spolu se svými komunisty vedenými partyzány Socialistickou Jugoslávii, která v posledních letech druhé světové války pomohla osvobodit zemi od německé nadvlády. Zpočátku se jednalo o silně centralizovaný stát podle sovětského vzoru v ekonomické i politické oblasti, jehož součástí byla federace šesti nominálně rovnoprávných republik: Chorvatsko, Černá Hora, Srbsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina a Makedonie. Srbsko mělo dvě provincie uznané pro svou etnickou odlišnost od zbytku této republiky: Kosovo pro Albánce a Vojvodina pro Maďary.
Pozvolna, během tří ústav v letech 1953, 1963 a 1974, se moc začala přesouvat do hospodářských podniků, obcí a aparátu Svazu komunistů Jugoslávie na republikové úrovni. Velká pozemková vlastnictví, průmyslové podniky, veřejné služby a další zdroje byly znárodněny a byla zahájena industrializace. Byla také přijata koncepce „dělnické samosprávy“, kdy jednotlivci mohli prostřednictvím svých pracovních organizací pomáhat řídit jugoslávské podniky. Díky tomuto novému systému bylo dosaženo pozoruhodného růstu v dříve nevzdělaném státě, který měl také velmi vysokou porodnost.
Země se rozpadá
Naneštěstí byl tento pokrok poměrně krátkodobý, protože vyžadoval neustálé financování ze strany Mezinárodního měnového fondu (MMF). Nedostatečná stimulace výkonnosti vedla k vysoké míře inflace a nezaměstnanosti a v roce 1983 MMF rozhodl, že Jugoslávie musí napravit své hospodářství rozsáhlou restrukturalizací, než bude moci získat další financování. Určení způsobu, jak splnit tuto předběžnou podmínku podpory ze strany MMF, vyvolalo staré rozpory mezi národy v Jugoslávii, což vyostřilo vnitřní konflikt, který vedl k dalšímu odtržení a občanské válce.
Slovinsko a Chorvatsko vyhlásily 25. června 1991 odtržení od Jugoslávie a 19. prosince je následovala Makedonie. Koncem března následujícího roku si muslimští Bosňáci a Chorvati odhlasovali odtržení, čímž přetrhli poslední kapku a rozpoutali občanskou válku.
Dne 27. dubna 1992 vytvořily zbývající Srbsko a Černá Hora Svazovou republiku Jugoslávii.
Role NATO
V roce 1996 to, co začalo jako pokojné demonstrace proti iniciativě srbského prezidenta Slobodana Miloševiče zrušit ústavní autonomii Kosova v rámci Srbska, pomalu přerostlo v občanskou válku v Kosovu. Poté, co se stalo svědkem krvavého konfliktu mezi etnickými Albánci a etnickými Srby, který dospěl až k pokusům o etnické čistky kosovských Albánců, vyslalo NATO, již přítomné na místě v rámci mírové mise, 24. března 1999 další vojáky a 11 týdnů bombardovalo srbské cíle. Legálnost radikálního zásahu NATO je dodnes zpochybňována.
2003 až 2006 – konflikt a rozdělení
V roce 2003 ještě trpně koexistovala Svazová republika Jugoslávie, Srbsko a Černá Hora staly Svazem Srbska a Černé Hory, což uklidnilo vzedmuté touhy Černé Hory po nezávislosti, neboť to umožnilo, aby se do tří let v Černé Hoře konalo referendum o nezávislosti.
A skutečně, v květnu 2006 mohla Černá Hora konečně uspořádat referendum, které těsně prošlo. Pátého června, den poté, co srbský prezident Svetozar Marovič oznámil rozpuštění svého úřadu, Srbsko uznalo konec unie. Srbsko a Černá Hora se rozdělily na dva suverénní státy.
Spekuluje se, že sdílení tak bouřlivé historie udělalo z obyvatel těchto zemí produktivní pracovníky, kteří znají svou vlastní hodnotu, což je vidět na jejich odhodlání být úspěšní v kariéře a rodinném životě.