Kyberkriminalita
Definice kyberkriminality
Nové technologie vytvářejí nové kriminální příležitosti, ale jen málo nových druhů trestné činnosti. Čím se kyberkriminalita liší od tradiční trestné činnosti? Je zřejmé, že jedním z rozdílů je používání digitálního počítače, ale samotná technologie nestačí k jakémukoli rozlišení, které by mohlo existovat mezi různými oblastmi trestné činnosti. Zločinci nepotřebují počítač, aby mohli páchat podvody, obchodovat s dětskou pornografií a duševním vlastnictvím, ukrást identitu nebo narušit něčí soukromí. Všechny tyto činnosti existovaly dříve, než se předpona „kybernetický“ stala všudypřítomnou. Kyberkriminalita, zejména ta, která se týká internetu, představuje rozšíření existujícího kriminálního chování vedle některých nových nezákonných činností.
Většina kyberkriminality je útokem na informace o jednotlivcích, společnostech nebo vládách. Útoky sice neprobíhají na fyzické tělo, ale na osobní nebo firemní virtuální tělo, což je soubor informačních atributů, které definují osoby a instituce na internetu. Jinými slovy, v digitálním věku jsou naše virtuální identity základními prvky každodenního života: jsme svazkem čísel a identifikátorů v mnoha počítačových databázích vlastněných vládami a korporacemi. Kyberkriminalita poukazuje na ústřední postavení počítačových sítí v našich životech a také na křehkost takových zdánlivě pevných skutečností, jako je identita jednotlivce.
Důležitým aspektem kybernetické kriminality je její nelokální charakter: k akcím může docházet v jurisdikcích oddělených obrovskými vzdálenostmi. To představuje pro orgány činné v trestním řízení vážné problémy, protože dříve místní nebo dokonce vnitrostátní trestné činy nyní vyžadují mezinárodní spolupráci. Pokud například osoba přistupuje k dětské pornografii umístěné v počítači v zemi, která dětskou pornografii nezakazuje, dopouští se trestného činu v zemi, kde jsou takové materiály nezákonné? Kde přesně dochází ke kyberkriminalitě? Kyberprostor je jednoduše bohatší verzí prostoru, kde probíhá telefonický rozhovor, někde mezi dvěma osobami, které vedou rozhovor. Internet jako síť rozprostírající se po celé planetě nabízí zločincům mnoho úkrytů v reálném světě i v samotné síti. Avšak stejně jako jednotlivci chodící po zemi zanechávají stopy, které může zkušený stopař sledovat, i kyberzločinci zanechávají stopy, které ukazují na jejich identitu a polohu, a to i přes jejich veškerou snahu zahladit stopy. Aby však bylo možné tyto stopy sledovat přes hranice států, musí být ratifikovány mezinárodní smlouvy o počítačové kriminalitě.
V roce 1996 vypracovala Rada Evropy spolu se zástupci vlád Spojených států, Kanady a Japonska předběžnou mezinárodní smlouvu o počítačové kriminalitě. Občanské libertariánské skupiny po celém světě okamžitě protestovaly proti ustanovením smlouvy, která ukládala poskytovatelům internetových služeb (ISP) povinnost uchovávat informace o transakcích svých zákazníků a na požádání tyto informace předávat. Práce na smlouvě přesto pokračovaly a 23. listopadu 2001 podepsalo 30 států Úmluvu Rady Evropy o počítačové kriminalitě. Úmluva vstoupila v platnost v roce 2004. V roce 2002 byly navrženy dodatkové protokoly, které se týkaly teroristických aktivit a rasistické a xenofobní kyberkriminality a vstoupily v platnost v roce 2006. Kromě toho různé vnitrostátní zákony, například zákon USA PATRIOT Act z roku 2001, rozšířily pravomoci orgánů činných v trestním řízení při monitorování a ochraně počítačových sítí.