Lidé, kteří příliš mluví

Na první pohled působí mile a extrovertně. Jsou to společenští lidé a dobří konverzátoři. Časem se však jejich konverzace stane vyčerpávající. Každé setkání vás zanechá bez energie.

Problém je v tom, že jsou to lidé, kteří příliš mnoho mluví, téměř vždy o sobě, a neposlouchají. Když se s vámi rozloučí, máte pocit, že se žádný rozhovor nekonal, že jste byli posluchačem nekonečného monologu. Co se stane s lidmi, kteří hodně mluví? Proč se tak chovají?“

Logorrhoea:

V psychologii existuje slovo, které popisuje sklon k přílišnému mluvení: Logorrhoea. Ve skutečnosti se jedná o příznak nějakého základního psychického problému, obvykle manických stavů, agitovanosti a úzkosti.

Logorrhoea je kvantitativní změna toku řeči, která se vyznačuje zrychlením a prořídlostí řeči a obtížným přerušováním. To znamená, že lidé mluví hodně a rychle, neobvyklým tempem, které je velmi obtížné přerušit.

Logorrhoea je v mnoha případech způsobena zrychlením myšlení. V praxi probíhá myšlení velmi rychle, takže řeč je výrazem této rychlosti. Na rozdíl od lidí, kteří příliš mluví o sobě nebo o svých problémech, se však v tomto případě jedná o duševní poruchu.

Někdy se totiž jejich řeč může stát nesouvislou nebo nemůžeme sledovat logickou nit, což je způsobeno tím, že jejich způsob myšlení je tak rychlý, že osoby zažívají „úlet myšlenek“. Chybí jim ústřední myšlenky, jejich řeč může být nesouvislá.

V těchto případech je nutné, aby dotyčná osoba vyhledala odbornou psychologickou pomoc k léčbě základní poruchy.

Čistá sebestřednost

Lidé, kteří příliš mluví, nemusí vždy trpět nějakou poruchou, někdy se jedná o prostý egocentrismus. Když nedochází ke zrychlenému projevu, a přesto člověk hodně mluví o sobě, je pravděpodobné, že má osobnost s narcistickými rysy, které ho vedou k tomu, že si myslí, že je středem vesmíru a že důležité jsou pouze jeho problémy. Pro tyto lidi je normální, že se rozhovor, nebo spíše monolog, točí kolem nich.

Ve skutečnosti je ani nenapadne, že jejich monolog může ostatní nudit. Jsou to lidé natolik zahledění do sebe, že předpokládají, že vše, co se jim děje, je předmětem obecného zájmu. Hodně mluví a neposlouchají, jsou to lidé, pro které problémy ostatních nejsou hodny naslouchání.

Za těmito pokusy o monopolizaci konverzace se obvykle skrývá velká nejistota. Lidé, kteří o sobě příliš mluví, se cítí dobře, když se jim dostává pozornosti a ostatní jim naslouchají, protože si to vykládají jako známku své hodnoty.

Tématy rozhovoru, kterým tito lidé dávají přednost, jsou obvykle jejich úspěchy a životní příběhy, to vše jim může v očích ostatních připadat krásné. V pozadí tohoto monologu tedy není nic jiného než potřeba neustálého sebepotvrzování.

Ve skutečnosti je monolog často způsobem, jak skrýt svůj vnitřní dialog. Člověk nechce naslouchat, ale chce být slyšen. Chce pozorovat sám sebe prostřednictvím druhých. Nietzsche to dokonale vystihl: „Mluvit hodně o sobě může být také prostředkem, jak se skrýt.“

Růženec stížností

Důležitý je také obsah monologu lidí, kteří příliš mluví, abychom pochopili, co se s nimi děje. Zatímco člověk s narcistickými a egocentrickými rysy obvykle zakládá svou řeč na svých úspěších, existují i jiní lidé, kteří mluví pouze o svých problémech.

V těchto případech naše problémy nezůstávají v pozadí, ale jsou z rozhovoru doslova vymazány. Jsou to lidé, kteří vás přerušují, když mluvíte, protože vaše potíže, vaše konflikty a problémy nejsou tak velké a důležité jako ty jejich, takže se domnívají, že mají právo monopolizovat konverzaci.

Z dlouhodobého hlediska deset minut strávených v jejich blízkosti nakonec pohltí naši energii, zatímco jejich rozhovor se zredukuje na sérii stížností. Lidé, kteří hovoří pouze o svých problémech, si vždy najdou důvod ke stížnostem, nejsou schopni vidět pozitivní stránky života.

Zásadně jsou tito lidé, stejně jako narcisté, hluboce ponořeni do svého ega a postrádají empatii, což jim brání pochopit, že i ostatní mají problémy a potřebují podporu nebo si alespoň zaslouží být vyslyšeni.

Na rozdíl od narcistů se však tito lidé rozhodnou stát se středem pozornosti tím, že na sebe vezmou roli obětí. Podněcování lítosti se tak určitým způsobem stává strategií manipulace vůči druhým.

Jde o poněkud zvrácený manipulační mechanismus, který využívá slova, protože zatímco u narcisty obvykle nemáme problém přerušit řeč zaměřenou na jeho úspěchy, u lidí, kteří mluví pouze o svých problémech, vstupujeme do zvláštní hry, cítíme se povinni je vyslechnout. V jistém smyslu nás jejich problémy chytají do pasti, takže se cítíme nuceni jim naslouchat a cítíme s nimi soucit.

Jak omezit lidi, kteří příliš mnoho mluví?

Každý rozhovor, má-li být přínosný a obohacující, musí být obousměrný. Je však nutné odlišit lidi, kteří mluví příliš mnoho z důvodu duševní nebo neurologické poruchy, od těch, kteří si řeč monopolizují z přemíry ega.

Lidé, kteří trpí logorrhoeou, nedokážou udržet řeč, ať se snaží sebevíc. Proto potřebují psychologickou pomoc. V ostatních případech, pokud se dotyčný snaží, může vyvinout empatičtější postoj a vytvořit si prostor pro konverzaci s ostatními.

Pokud se setkáte s lidmi, kteří příliš mluví a neposlouchají, je žádoucí, abyste jim v určitém okamžiku přímo řekli, vždy zdvořile a se snahou o pozitivní přístup, že v rozhovoru je důležité mluvit a naslouchat. If you feel that this relationship is seriously affecting you, absorbing your emotional energy, you’ll have to set limits and go away.