Londýn je největší město na světě

V roce 1942 jedl Olaf Hambro, staroettonský obchodní bankéř, sám ústřice v baru restaurace Wiltons na Jermyn Street, když kostel na druhém konci ulice zasáhla přímá bomba Luftwaffe a všechny uvnitř zabila. Pro paní Bessie Lealovou, která vlastnila Wiltons 12 let, včetně nejtemnějších dnů Blitzu, to byla poslední kapka.

Paní Lealová složila utěrku a zástěru a oznámila, že Wiltons okamžitě zavírá. U baru Olaf Hambro dojedl ústřice, požádal o účet a požádal, aby k němu byly připočteny náklady na koupi restaurace.

Olaf Hambro zemřel v roce 1961, ale rodina Hambrových dodnes vlastní Wiltons, nejlepší restauraci s mořskými plody a zvěřinou v Londýně – tedy na celém světě. Pokud jde o paní Bessie Lealovou, její osud po prodeji Wiltons se ztrácí v mlhách historie. Ale příběh o tom, jak Wiltons v roce 1942 změnil majitele, dokonale ilustruje slávu i hrůzu Londýna. Pro někoho je město nebezpečné, obtížné místo, které nakonec nestojí za námahu, zatímco pro jiné Londýn představuje příležitost, vzrušení – život sám. Ano, budou tam bomby. Londýňany se někdo pokouší zabít už nejlépe 100 let – nejprve Luftwaffe, pak IRA a nyní islámští teroristé. Ale život v Londýně jde dál.

A nakonec Londýn představuje pro každého člověka stejnou volbu. Vzbuzuje ve vás Londýn touhu složit utěrku a zástěru a utéct na předměstí? Nebo dojíte ústřice, když vybuchnou bomby, a požádáte, aby vám restauraci připsali na účet?“

Mnozí se zachrání. „Stížnosti jsou stejně známé jako staří přátelé,“ povzdechl si Janan Ganesh ve Financial Times. „Ceny domů, nerovnost, zahraniční miliardáři s obchodovatelnými ctnostmi, komodifikace drsných čtvrtí, znehodnocování panoramatu, cokoli, co souvisí s bankovnictvím.“ Neměl pochopení pro odchody z Londýna a vysmíval se novinářům, kteří psali útrpné eseje o tom, že se stali londýnskými exulanty. „Spisovatelé vedou kroniku svých trýznivých rozhodnutí opustit hlavní město, jako by podívaná na rodiče středního věku, kteří opouštějí velkoměsto, byla jiskřivě novátorská.“

A přesto se zdá, že v útěku z Londýna v 21. století je jemný rozdíl. Už to není jen vyčerpávající životní tempo, co některé nutí hodit ručník do ringu. Je to kruté pravidlo, že chcete-li dnes žít v Londýně, musíte být připraveni konkurovat zbytku planety. Svět totiž přišel do Londýna. Zdá se, že tu teď chce žít každý, od ruských oligarchů po rumunské cikány. Přespávají v Hyde Parku a staví si paláce na Hyde Park Corner. Když Londýňané přilétají domů na Heathrow, procházíme úplně stejným imigračním kanálem jako občané dalších 27 zemí EU. A EU je jen začátek. Teprve v posledních několika letech můžete na londýnských ulicích slyšet čínštinu – ne hongkongskou kantonštinu z čínské čtvrti, ale skutečnou, pevninskou putonghua.

Přicházejí do Londýna z mnoha důvodů – kvůli vzkvétající ekonomice černého trhu, kvůli skvělým soukromým školám, protože londýnské nemovitosti jsou rezervním hlavním městem světa a protože mluvíme anglicky.

K největšímu jednorázovému rozšíření Evropské unie došlo 1. května 2004, kdy do EU vstoupilo deset nových národů, většinou z východní Evropy. Pouze několik členských států umožnilo novým občanům EU okamžitě pracovat bez omezení a Velká Británie byla jedním z nich.

Tito ambiciózní a pracovití mladí Východoevropané však neměli zájem přestěhovat se do Lutonu nebo Liverpoolu. V největší migrační vlně v dějinách našeho národa jich většina přišla do Londýna.

Počtem obyvatel je Londýn podle všeobecných informací šestým největším francouzským městem (270 000) a druhým největším maďarským městem (200 000). Poláků je zde 150 000 a deset let po velkém třesku EU jich zde mnoho vyrostlo. O těchto číslech se vedou nekonečné spory, protože pravdou je, že to nikdo pořádně neví. Počty jsou příliš velké na to, aby se daly spočítat, imigrační vlna příliš epická, magnetické vábení Londýna příliš silné na to, aby se dalo vyčíslit.

Ale pokud se chystáte žít v Londýně, pak se musíte vydat do světa. Musíte soutěžit – a nezáleží na tom, jestli jste samorostlý milionář nebo řidič dodávky. Dlouhodobí Londýňané, kteří tvrdě pracují, nyní soupeří s nově příchozími, kteří pracují sedm dní v týdnu. Londýňané, kteří létají první třídou, najednou soupeří – o domy, o místa ve školách, o stoly v restauracích – s lidmi, kteří létají soukromými letadly. V tomto novém Londýně je vždy někdo bohatší než vy, vždy je někdo, kdo je ochoten pracovat tvrději než vy, vždy je někdo, kdo to chce mnohem víc než vy. Alespoň tak se dnes Londýn cítí.

Jako nezpochybnitelné hlavní město světa.

Tento nový Londýn není pro každého. Ganesh ve FT poznamenal, že konzervativní pravice a liberální levice spojily své síly v nenávisti k modernímu Londýnu. „Obě strany vidí město jako jeviště nevázaného individualismu,“ napsal. „Když konzervativec bledne nad masovou migrací a sociální demokrat se rozplývá nad zakuklenými megabohatými, oba si berou na paškál odrůdy osobní svobody. Na tom, že někteří lidé propadají, není nic divného ani hanebného – vysokorychlostní společenské změny nejsou pro všechny žaludky.“

V Guardianu napsal Rafael Behr dopis na rozloučenou Londýnu plný hořké lítosti. „Velikost Londýna je transcendentní,“ napsal Behr, který měl namířeno do Brightonu. „Jako soupeře vidí pouze New York, přičemž Paříž je respektována jako veterán hry, který už má svá nejlepší léta za sebou.“ Nakonec se však – jako ve všech londýnských rozhovorech – Behrův podpis vrátil k velkému tématu města. Kde máme žít? To je velké londýnské dilema. „Ultrabohatství s sebou přináší zvláštní druh vykloubení, které je hmatatelné v místech, jako je Chelsea a St John’s Wood, která byla vždy dobře situovaná, ale dříve se cítila bezpečněji vetkaná do struktury místa,“ dodal. „Pozlacená třída je nyní více segregovaná, vyhlíží zpoza tónovaných skel a bran s bezpečnostními kódy.“

Nejvíce se Londýn na konci minulého a na začátku tohoto století změnil tím, že ceny nemovitostí vystřelily do ozónové vrstvy. Příliv bohatých a superbohatých měl následný efekt ve všech koutech města. Poptávka po bydlení v Londýně apokalypticky převyšuje nabídku. Průměrný londýnský dům stál v létě 2015 493 026 liber a realitní kancelář Savills předpovídá, že ceny v centru Londýna vzrostou do konce roku 2017 o 26 %. Pokud jste se na londýnský realitní žebříček neprobojovali ve 20. století, pak chytré peníze říkají, že se vám to nepodaří nikdy.

Budete si muset buď pronajmout, nebo se přestěhovat do Hove.

Zoopla uvádí, že v Londýně je nyní téměř 250 000 realitních milionářů. Existuje 13 londýnských ulic s domy v průměrné hodnotě 10 milionů liber a více. Jedna z nich, Frognal Way, NW3, se nachází dvě ulice od mého domu a děsivé na tom je, že to nevypadá jako mnoho.

John Lanchester ve svém rozsáhlém londýnském románu Capital naznačil, že prudce rostoucí ceny nemovitostí způsobují, že londýnské domy jako by žily vlastním životem. „Domy teď byly jako lidé, a to bohatí lidé, panovační, s vlastními potřebami, které se nestyděli nechat uspokojovat,“ napsal. „Jak domy zdražovaly, jako by ožily a měly svá vlastní přání a potřeby. Dodávky Berry Bros & Rudd přivezly víno; byly tam dvě nebo tři různé dodávky pejskařů; byly tam květinářky, balíčky Amazonu, osobní trenéři, uklízečky, instalatéři, učitelé jógy, a to po celý den, všichni chodili k domům jako prosebníci a pak je pohlcovali..“

Tento nový Londýn – plný skromných domů v hodnotě jednoho milionu liber a více – je úplně jiný než Londýn, který si mnozí z nás pamatují z mládí, starý špinavý Londýn bedsitů, squatů, sdílených bytů – Londýn, kde bylo vždycky kde bydlet. Ten Londýn je navždy pryč. Ti, kdo vlastní londýnské nemovitosti, dnes o stěhování nemluví. Mluví o tom, že své žetony zpeněží.

Lanchester napsal: „Mít dům na Pepys Road bylo jako být v kasinu, ve kterém jste zaručeně vyhráli. Pokud jste tam už bydleli, byli jste bohatí. Pokud jste se tam chtěli přestěhovat, museli jste být bohatí.“

To všechno byla docela pravda – ale Londýn díky tomu vyznívá, jako by to bylo soukromé hřiště zahraničních milionářů, a ne pulzující metropole, kde žije devět milionů duší. A všichni nově příchozí nebyli cyničtí kobercoví podvodníci, kteří prostě považovali londýnské nemovitosti za nejlepší investici na světě. Něco se stalo s těmi bohatými Rusy a Číňany, kteří přišli do Londýna, a s mladými Poláky, Maďary, Francouzi a Italy.

Mnozí se do Londýna zamilovali. A je co milovat.

Jednoho podzimního rána, brzy ráno na pracovní snídani v hotelu Ham Yard, jsem vyšel z Piccadilly na nádvoří Královské akademie a zabloudil do halucinogenního zážitku, pohádkového lesa monumentálních mrtvých stromů. Byla to instalace od Aj Wej-weje, ale působilo to jako kouzlo – to zvláštní londýnské kouzlo, které se k vám plíží v nečekaných okamžicích, kouzlo, které vás může přepadnout v průběhu pracovního dne. „Ranní déšť a chodník se leskne,“ zpíval Noël Coward, „celá Park Lane v třpytivých šatech.“

To v Brightonu nezažijete.

To je to, co mě k Londýnu váže – okamžiky kouzla a tajemství, neutuchající romantika tohoto místa. Pro mě je to mlhavé ráno na Hampstead Heath a trojité espresso v baru Italia a nechat si ušít dva obleky na Savile Row a budovy Nash, které lemují Regent’s Park, bílý jako sníh v nebi. A ano, je to Dover sole a na kost vysušené Chablis ve Wiltons, které stále vlastní potomci muže, jenž požádal, aby mu restauraci zapsali na účet. A můj Londýn je hvězdami ozářená Temže a dvě obří děla, která stojí na stráži před Imperiálním válečným muzeem, a hřbitov Highgate a naše neustále se měnící panorama, které nyní protíná rozmáchlý Shard.

Všechno, co se o Londýně říká, je pravda. Abyste tu mohli žít, musíte se postavit každému, kdo přijde. To, co se kdysi zpívalo o New Yorku, platí dnes o Londýně ještě víc – když to zvládnete tady, zvládnete to kdekoli.

Ale můj popel rozptylte na Hampstead Heath. Ať se můj prach navždy rozletí po těch zelených polích, ať ho vítr unáší od rybníků na koupališti přes Kenwood House až po Parliament Hill. Bude to stát všechno, co máš, tohle město, tohle hlavní město světa, tenhle střed vesmíru, ale Londýn bude stát za to.

Love it or leave it.

Původně vyšlo v lednu 2016. Sledujte Tonyho Parsonse na Twitteru: @TonyParsonsUK