Los

Los kanadský (Cervus elaphus canadensis), zvaný také wapiti, je největší a nejvyspělejší poddruh jelena lesního (Cervus elaphus), který se vyskytuje v Severní Americe a ve vysokých horách střední Asie. Patří do čeledi jelenovitých, Cervidae (řád Artiodactyla). Nedávné genetické studie naznačují, že „jelen evropský“ mohou být tři druhy: jelen evropský, jelen tibetsko-západočínský a los.

Slovo los je odvozeno ze starogermánského kořene slova znamenajícího „jelen“ nebo „jelen“. V Evropě je los běžným názvem pro losa. Ve Virginii v 16. století tento název použili angličtí osadníci pro původní poddruh jelena evropského a tento název se začal používat také v Nové Anglii. Alternativní název wapiti („bílý jelen“ v jazyce Shawnee) je odvozen od světlé srsti losích býků. Přestože je méně dvojznačný než los, wapiti se nikdy nestal populárním a v Severní Americe je dnes pevně zavedeným vlastním jménem los. V Asii se los spolu s jelenem z Persie nazývá mongolským jménem maral.

Velikostí jej předčí pouze los, velcí samci losa z Alberty váží na začátku zimy v průměru 380 kg (840 kg). Tělesná hmotnost se značně liší v rámci jednotlivých populací i mezi nimi a zvyšuje se od jihu k severu. Výjimeční býci přesahují hmotnost 500 kg (1 100 liber); býci z jižní Kalifornie mají v průměru kolem 110 kg (240 liber). V porovnání s ostatními jeleny jsou samice losů vnějším vzhledem a tělesnou hmotností podobnější býkům. V zimě mají všichni losi dobře vyvinutou tmavou krční hřívu, která ostře kontrastuje s jejich opálenou nebo světle hnědou barvou těla.

Elk are classic red deer in their biology. However, they are more highly adapted to life in open plains, to grazing, and to cold, long winters. They evolved as fast endurance runners that are very difficult to catch even with the best of horses, particularly in broken terrain. Nevertheless, they get their chief protection from predators by forming large groups.

V porovnání s jelenem evropským mají losi delší dobu březosti (255 dní oproti 235 dnům u jelena evropského) a býci si déle udržují paroží (asi 185 dní oproti 150 nebo méně dnům u jelena evropského). V Asii se losi vyskytují pouze na chladných pastvinách na náhorních plošinách Vnějšího Mongolska, jižní Sibiře a v pohořích Altaj a Tien-šan, zatímco primitivnější poddruhy jelenovitých obývají dna údolí a vrchovinné lesy. V Severní Americe, bez konkurenčních jelenů, se losi vyskytují v různých biotopech od Yukonu po severní Mexiko a od ostrova Vancouver po Pensylvánii. Daří se jim v jehličnatých deštných lesích podél pacifického pobřeží, v prériích, osikových parcích, na planinách sagebrush, ve východních listnatých lesích, ve Skalistých horách a v kdysi bažinatých údolích Kalifornie. Losi se vyhýbají pouštím, boreálním lesům a tundře. Vzhledem ke svému širokému rozšíření se losi z různých oblastí Severní Ameriky mohou značně lišit velikostí a růstem paroží. Losi jsou však v celém svém areálu pozoruhodně geneticky homogenní, a to i v asijských populacích.

Ačkoli severoameričtí losi mají jednotné znaky srsti a hlas, nelze je podle těchto znaků odlišit od některých jejich asijských protějšků, jsou zcela odlišní od jiných poddruhů asijských losů, jako je jelen mandžuský (Cervus elaphus xanthopygos) a malý aljašský wapiti (C. elaphus alashanicus) z Vnitřního Mongolska. Tito primitivní losi mají menší tělo a paroží, méně nápadnou kresbu srsti a hlubší hlas než losi severoameričtí. Všichni samci losů, amerických i asijských, však mají vysoké troubení, které se používá během říje. Toto volání je hlasovou adaptací určenou k přenosu zvuku na velké vzdálenosti v otevřené krajině. Ve výjimečných případech troubí i samice.

Losi jsou součástí fauny staré sibiřské doby ledové, která přešla přes Beringův pevninský most na Aljašku. Tam se objevili spolu s karibu před více než milionem let, ale v jižní polovině kontinentu se kvůli přítomnosti původní velké fauny nedokázali usadit. Losi se do nižších poloh Severní Ameriky dostali z Aljašky spolu s medvědem grizzlym, losy a lidmi až poté, co ledovce ustoupily a většina staré americké megafauny vyhynula. Losi se pak rozšířili do některých prázdných ekologických nik a zhruba před 12 000 lety jejich šíření na jih zastavily pouště.

Archeologické nálezy naznačují, že losi se stali velmi hojnými poté, co evropské nemoci v 16. století zdecimovaly indiánské populace, čímž se výrazně snížila predace člověkem. Domorodí obyvatelé si losů cenili spíše pro jejich kůži a obřadní hodnotu než pro jejich maso. Přestože byli v 19. století téměř vyhubeni tržním lovem, byli losi v širokém měřítku znovu vysazeni po celé Severní Americe a nyní se jim velmi daří.

Losi byli v roce 1909 vysazeni na Novém Zélandu ve Fiordlandu, ale byli vytlačeni evropskými jeleny. Na rozdíl od něj se losi nerozptýlili a rozhodli se obsadit vyšší polohy. Do Evropy byli rovněž introdukováni v marné naději, že se tak vytvoří větší paroží jelenovitých. Přestože tato snaha selhala a losi vyhynuli, parazit, kterého s sebou přivezli, obří jaterní motolice (Fascioloides magna), se usadil u evropských jelenů a hospodářských zvířat.

Losi byli tradičně využíváni na asijských jeleních farmách určených k produkci sametového paroží a tato praxe se rozšířila po celém světě. (Rostoucí paroží je pokryto prokrvenou kůží zvanou samet.) Sametové paroží se odřezává z býčích hlav a nakonec se zpracovává do lidových léčiv.