Měnící se definice ISIS Chalífát

I když jsou síly ISIS stále více zatlačovány zpět za linie největšího rozsahu, řada skupin z celého světa je ochotna podpořit slábnoucí takzvaný Islámský stát. Skupiny jako Boko Haram v Nigérii, aš-Šabáb v Somálsku a Islámský stát v Libyi vyhlásily této skupině nejen podporu, ale i věrnost. Ústředním bodem těchto prohlášení o věrnosti je používání slova „chalífát“, které je na Západě přijímáno se stejným posměchem jako slovo „šaría“. Některým pozorovatelům to nedává smysl – proč by skupiny z celého světa byly tak ochotné zpeněžit své akcie ISIS, když je jasné, že skupina slábne a její experiment s „chalífátem“ se hroutí? Pravda je taková, že zatímco kontrola ISIS nad částmi Sýrie a Iráku může každým dnem slábnout, chalífát, k jehož vytvoření se hlásí, jen sílí. V mnoha ohledech se ISIS mění v něco zcela jiného a definice chalífátu je v centru této metamorfózy.

Na Západě existuje tendence ztotožňovat myšlenku chalífátu s nutností panislámské světovlády. Je to pochopitelné – původní rašídúnský chalífát zřízený po Mohamedově smrti, v němž se vládní a náboženská moc silně prolínaly, je často považován za vzor. Navíc v mnoha pramenech, které odkazují na zlatý věk islámu, je vládce islámu oslovován jako „chalífa“, takže z toho jen vyplývá, že pro mnohé jsou chalífa a islám obdobou císaře a starověkého Říma. Ve skutečnosti je souvislost mezi titulem chalífa a politickou mocí mimo první desetiletí islámských dějin mnohem vzácnější. Ve skutečnosti šlo obvykle mnohem více o udržení legitimity než o demonstraci moci.

Ve středověku vládla řada chalífů ze sídel v Kordobě, Káhiře a nejznámějším Bagdádu. Jak již bylo řečeno, tyto tituly byly v případě Umajjovců v Kordobě a Fátimovců v Káhiře propagovány stejnými muži, kteří měli politickou moc. Důvod je zřejmý při bližším zkoumání. Chalífové byli ti, kteří potřebovali neustálé posilování náboženství, aby potvrdili svou legitimitu v očích svých poddaných i sousedních skupin. Muslimské Španělsko se nacházelo v těsné blízkosti křesťanství, zatímco fátimovský Egypt byl šíitský stát, který se vzpíral svým sunnitským sousedům. Například Abd ar-Rahmán z Córdoby měl původně světský titul emíra, ale přijal titul chalífy, aby mohl být jako takový uváděn v páteční chutbě. V abbásovském Bagdádu, nejdéle trvajícím z chalífátů, nabýval titul stále menšího významu, protože místní vládci, jako byl například slavný Saladin proslavený křižáckou válkou, stále častěji jen ústně plnili přání abbásovského chalífy.

Osmané vlastně titul oživili jen jako způsob, jak budovat raný sunnitský nacionalismus. Koneckonců vládce Osmanské říše se stále oslovovalo „sultán“, nikoli „chalífa“. Během koloniální éry vznikaly chalífáty v Nigérii, Súdánu a jinde jako způsob, jak sjednotit místní obyvatele proti evropské nadvládě. V těchto případech se používání titulu odvolávalo na myšlenku, že islám je pod útokem. Neměl mnoho společného s politickými konotacemi, ale místo toho rámoval konflikt mezi islámem a ostatními. Převedeno do jazyka islámské správy, zdůrazňovalo rozdíly mezi dar al-Islam, říší islámu, a dar al-Harb, říší války – neislámským druhým. Všimněte si, že takový pohled na svět ponechává jen málo prostoru pro ty, kteří se nacházejí v dalších dílčích oblastech vytvořených islámskými učenci, jako je dar al-Sulh, oblast, kde nemuslimové uzavřeli mírové smlouvy s muslimskými státy.

Z historického hlediska se tedy přesná definice chalífátu v průběhu času měnila a ve značné šedé zóně, která tuto definici tvoří, našel ISIS schopnost udržet si představu, že je chalífátem, i když se jeho státní struktura mění. Stejně jako Rašídunský a Umajjovský chalífát, i ISIS v prvních měsících demonstroval chalífát jako stát. Jak však ISIS čelil dalším porážkám na bitevním poli, nemohl již svůj chalífát v tomto paradigmatu účinně definovat. Místo toho se chalífát, který ISIS tvrdí, že nyní vede, mnohem více podobá těm, které budovaly dichotomii mezi islámem a ostatními, přičemž ISIS je ztělesněním pravého islámu a duchovním vůdcem. Koneckonců ISIS nevysílá správce do regionů, které se hlásí ke skupině, jako by to mohl dělat tradiční stát. Místo toho prosazuje myšlenku, že ISIS je legitimním morálním vůdcem islámského světa.

ISIS tak ve svém myšlení zůstávají dva možné závěry tohoto pojmu. První z nich je nejzřejmější – ISIS tento termín používá jako způsob, jak získat podporu a dále vykreslovat různé konflikty mezi muslimy a nemuslimy pomocí štětce dar al-Harb. V tomto ohledu se snahy ISIS neliší od pokusů Osmanské říše vykreslit se jako obránce sunnitského nacionalismu. Nezapomeňte, že samotný ISIS vznikl částečně proto, aby podpořil domnělé zájmy sunnitských Arabů proti šíity ovládané vládě v Bagdádu a baasistickému režimu v Damašku.

Druhé, ISIS se může smířit s tím, že mnoho jeho stoupenců nemusí žít pod jeho přímou politickou kontrolou. To však nemá velký význam. Schopnost přihlásit se k odpovědnosti za útoky, které pouze inspiruje, je totiž pro ISIS velkou výhodou. Ve skutečnosti právě schopnost vypadat, že má určitý podíl na koordinaci akcí, bude ISIS nadále dodávat auru, kterou potřebuje k dalšímu rozšiřování svého vlivu. Po celou dobu taková expanze nejen udržuje místní a západní cíle v pohotovosti, ale také podporuje mytologii ISIS jako pan-sunnitského hnutí, které dokáže sjednotit sunnity ze severní Nigérie, Somálska a bezpočtu dalších horkých míst islámského světa.