Můj syn Usáma: matka vůdce Al-Káidy poprvé promluvila

Na rohové pohovce v prostorné místnosti sedí s očekáváním žena v pestře vzorovaném županu. Rudý hidžáb, který jí zakrývá vlasy, se odráží v prosklené skříni; uvnitř mezi rodinnými památkami a cennostmi zaujímá čestné místo zarámovaná fotografie jejího prvorozeného syna. Usměvavá, vousatá postava ve vojenské bundě se objevuje na fotografiích po celé místnosti: opřený o zeď u jejích nohou, odpočívající na krbové římse. Na velkém dřevěném jídelním stole je rozložena večeře složená ze saúdského meze a citronového tvarohového koláče.

Alia Ghanemová je matkou Usámy bin Ládina a poutá pozornost všech v místnosti. Na židlích opodál sedí dva z jejích přeživších synů, Ahmad a Hassan, a její druhý manžel Mohammed al-Attas, muž, který všechny tři bratry vychoval. Každý z rodiny má svůj vlastní příběh o muži, který je spojován s vzestupem globálního terorismu, ale je to Ghanem, kdo dnes vede soudní síň a popisuje muže, který je pro ni stále milovaným synem, který se nějak ztratil. „Můj život byl velmi těžký, protože byl ode mě tak daleko,“ říká a mluví sebevědomě. „Byl to velmi hodný kluk a měl mě moc rád.“ Ghanem, kterému je nyní kolem sedmdesáti let a jehož zdravotní stav je kolísavý, ukazuje na al-Attase – štíhlého, urostlého muže oblečeného, stejně jako jeho dva synové, do dokonale vyžehlené bílé thóby, šatu, který nosí muži na celém Arabském poloostrově. „Vychovával Usámu od tří let. Byl to dobrý člověk a byl dobrý i na Usámu.“

Rodina se shromáždila v koutě sídla, které nyní sdílí v Džiddě, saúdskoarabském městě, které je domovem klanu bin Ládinů již po několik generací. Zůstávají jednou z nejbohatších rodin království: jejich dynastické stavební impérium vybudovalo velkou část moderní Saúdské Arábie a je hluboce vetkáno do establishmentu země. Dům bin Ládinů odráží jejich bohatství a vliv, velké točité schodiště v jeho středu vede do jeskynních místností. Ramadán je pryč a na stolech v celém domě leží mísy s datlemi a čokoládou, které připomínají třídenní svátek, jenž po něm následuje. Zbytek ulice lemují velké usedlosti; tohle je dobře situovaná Džidda, a přestože venku nestojí žádná stráž, Bin Ládinovi jsou nejznámějšími obyvateli čtvrti.

Po celá léta Ghanem odmítal o Usámovi mluvit, stejně jako jeho širší rodina – po celou dobu jeho dvacetileté vlády jako vůdce al-Káidy, tedy po dobu, kdy došlo k úderům na New York a Washington a která skončila po více než devíti letech jeho smrtí v Pákistánu.

Nyní nové vedení Saúdské Arábie – v čele s ambiciózním 32letým následníkem trůnu, korunním princem Mohammedem bin Salmánem – souhlasilo s mou žádostí o rozhovor s rodinou. (Jako jedna z nejvlivnějších rodin v zemi zůstávají jejich pohyby a angažmá pečlivě sledovány.) Usámovo dědictví je pro království stejně těžkou ranou jako pro jeho rodinu a vysocí úředníci věří, že když umožní bin Ládinům vyprávět svůj příběh, mohou prokázat, že za 11. září je zodpovědný vyděděnec – nikoliv agent. Kritici Saúdské Arábie již dlouho tvrdí, že Usáma měl státní podporu, a rodiny řady obětí 11. září zahájily (zatím neúspěšné) právní kroky proti království. Patnáct z devatenácti únosců pocházelo ze Saúdské Arábie.

Překvapivě je rodina Usámy bin Ládina v počátečních jednáních opatrná; není si jistá, zda se otevírání starých ran ukáže jako katarzní, nebo škodlivé. Po několika dnech diskusí jsou však ochotni mluvit. Když se jednoho horkého dne na začátku června setkáváme, sedí v místnosti dozorce saúdské vlády, který se však nijak nesnaží rozhovor ovlivnit. (Připojuje se k nám také tlumočník.)

Sedí mezi Usámovými nevlastními bratry a Ghanem vzpomíná na svého prvorozeného syna jako na plachého a studijně zdatného chlapce. Ve svých dvaceti letech se podle ní stal silnou, cílevědomou a zbožnou osobností, když studoval ekonomii na Univerzitě krále Abdulazíze v Džiddě, kde se také zradikalizoval. „Lidé na univerzitě ho změnili,“ říká Ghanem. „Stal se z něj jiný člověk.“ Jedním z mužů, které tam potkal, byl Abdulláh Azzam, člen Muslimského bratrstva, který byl později vypovězen ze Saúdské Arábie a stal se Usámovým duchovním poradcem. „Byl velmi hodné dítě, dokud se ve svých dvaceti letech nesetkal s lidmi, kteří mu pěkně vymyli mozek. Dá se to nazvat sektou. Získali pro svou věc peníze. Vždycky jsem mu říkal, aby se od nich držel dál, a on mi nikdy nepřiznal, co dělá, protože mě moc miloval.“

Na začátku 80. let odjel Usáma do Afghánistánu, aby bojoval proti ruské okupaci. „Každý, kdo se s ním v prvních dnech setkal, si ho vážil,“ říká Hassan a navazuje na vyprávění. „Na začátku jsme na něj byli velmi hrdí. Dokonce i saúdská vláda se k němu chovala velmi vznešeně a uctivě. A pak přišel Usáma mudžáhid.“

Následuje dlouhé nepříjemné ticho, kdy se Hasan snaží vysvětlit přerod ze zélota v globálního džihádistu. „Jsem na něj velmi hrdý v tom smyslu, že to byl můj nejstarší bratr,“ pokračuje nakonec. „Hodně mě toho naučil. Ale nemyslím si, že bych na něj byl hrdý jako na člověka. Dosáhl superhvězdy na světové scéně, a to všechno bylo k ničemu.“

Ghanem pozorně naslouchá a ještě více ožije, když se rozhovor vrátí k Usámovým formativním letům. „Byl velmi přímý. Ve škole byl velmi dobrý. Opravdu rád se učil. Všechny peníze utrácel za Afghánistán – pod rouškou rodinných záležitostí se vytrácel pryč.“ Tušila někdy, že by se z něj mohl stát džihádista? „Nikdy mě to nenapadlo.“ Jaké to bylo, když si uvědomila, že se tak stalo? „Byli jsme nesmírně rozrušeni. Nechtěla jsem, aby se něco takového stalo. Proč by to všechno takhle zahodil?“

Rodina tvrdí, že Usámu viděla naposledy v Afghánistánu v roce 1999, kdy ho dvakrát navštívila na jeho základně nedaleko Kandaháru. „Bylo to místo poblíž letiště, které dobyli od Rusů,“ říká Ghanem. „Přijal nás velmi rád. Každý den, kdy jsme tam byli, nás provázel. Zabil zvíře, uspořádali jsme hostinu a on všechny pozval.“

Ghanemová se začíná uvolňovat a vypráví o svém dětství v pobřežním syrském městě Latákíja, kde vyrůstala v rodině alavitů, odnoži šíitského islámu. Syrská kuchyně je lepší než saúdská, říká, stejně jako počasí u Středozemního moře, kde byl teplý, vlhký letní vzduch v ostrém kontrastu s acetylenovým žárem v červnu v Džiddě. Ghanem se do Saúdské Arábie přestěhoval v polovině padesátých let a Usáma se narodil v Rijádu v roce 1957. S jeho otcem se rozvedla o tři roky později a počátkem šedesátých let se provdala za al-Attase, tehdy správce rodícího se bin Ládinova impéria. Usámův otec měl poté 54 dětí s nejméně 11 manželkami.

Když Ghanem odchází odpočívat do vedlejšího pokoje, Usámovi nevlastní bratři pokračují v rozhovoru. Říkají, že je důležité si uvědomit, že matka je málokdy objektivním svědkem. „Už je to 17 let a ona Usámu stále popírá,“ říká Ahmad. „Tolik ho milovala a odmítá ho obviňovat. Místo toho obviňuje lidi kolem něj. Zná jen tu stránku hodného chlapce, tu, kterou jsme všichni viděli. Nikdy nepoznala tu džihádistickou stránku.

„Byl jsem šokován, ohromen,“ říká nyní o prvních zprávách z New Yorku. „Byl to velmi zvláštní pocit. Věděli jsme to od začátku , během prvních 48 hodin. Od nejmladšího po nejstaršího jsme se za něj všichni styděli. Věděli jsme, že nás všechny čekají strašné následky. Celá naše rodina v zahraničí se vrátila do Saúdské Arábie.“ Byli roztroušeni po Sýrii, Libanonu, Egyptě a Evropě. „V Saúdské Arábii platil zákaz cestování. Snažili se, jak jen to šlo, aby si nad rodinou udrželi kontrolu,“ dodává. Podle rodiny byli všichni vyslýcháni úřady a po určitou dobu jim bylo zabráněno opustit zemi. Po téměř dvou desetiletích se bin Ládinovi mohou relativně volně pohybovat v rámci království i mimo něj.

Osama bin Ládin se v Džiddě formoval v relativně svobodných 70. letech, před íránskou revolucí v roce 1979, jejímž cílem bylo exportovat šíitskou horlivost do sunnitského arabského světa. Od té doby saúdští vládci prosazovali rigidní výklad sunnitského islámu, který byl na Arabském poloostrově rozšířen již od 18. století, tedy od éry klerika Muhammeda ibn Abdula Wahhába. V roce 1744 uzavřel Abdul Wahhab dohodu s tehdejším vládcem Mohammedem bin Saudem, která umožnila jeho rodině řídit státní záležitosti, zatímco tvrdý klerik určoval národní charakter.

Moderní království, vyhlášené v roce 1932, ponechalo oběma stranám – klerikům i vládcům – příliš velkou moc, než aby se mohly postavit té druhé, a uzavřelo stát i jeho občany do společnosti definované arcikonzervativními názory: Přísná segregace nepříbuzných mužů a žen, nekompromisní genderové role, nesnášenlivost vůči jiným náboženstvím a neochvějné dodržování doktrinálních učení, která byla vygumována rodem Saúdů.

Mnozí se domnívají, že toto spojenectví přímo přispělo k nárůstu globálního terorismu. Světonázor Al-Káidy – a její odnože Islámského státu (Isis) – byl do značné míry formován wahhábistickými spisy; a saúdští duchovní byli široce obviňováni z podpory džihádistického hnutí, které se rozrůstalo v průběhu 90. let 20. století a v jehož centru stál Usáma bin Ládin.

V roce 2018 chce nové saúdské vedení udělat za touto érou tlustou čáru a zavést to, co bin Salmán nazývá „umírněným islámem“. Ten považuje za nezbytný pro přežití státu, kde početná, neklidná a často nespokojená mladá populace má již téměř čtyři desetiletí jen omezený přístup k zábavě, společenskému životu a individuálním svobodám. Noví saúdští vládci se domnívají, že takto rigidní společenské normy prosazované duchovními by mohly být živnou půdou pro extremisty, kteří využívají těchto pocitů frustrace.

Reforma začíná pronikat do mnoha aspektů saúdské společnosti; mezi nejviditelnější patřilo červnové zrušení zákazu řízení pro ženy. Došlo ke změnám na pracovních trzích a v přebujelém veřejném sektoru; byla otevřena kina a zahájeno protikorupční tažení napříč soukromým sektorem a některými složkami státní správy. Vláda také tvrdí, že zastavila veškeré financování wahhábistických institucí mimo království, které byly s misionářskou horlivostí podporovány téměř čtyři desetiletí.

Takovou radikální šokovou terapii pomalu vstřebává celá země, kde komunity podmíněné desetiletími nekompromisní doktríny ne vždy vědí, co si o ní myslet. Rozpory jsou četné: někteří úředníci a instituce se konzervatismu vyhýbají, zatímco jiní ho z celého srdce přijímají. Politické svobody mezitím zůstávají za hranicí, moc se centralizuje a nesouhlas je běžně potlačován.

Bin Ládinův odkaz zůstává jedním z nejpalčivějších problémů království. Setkávám se s princem Turkím al-Fajsalem, který stál v čele saúdské rozvědky 24 let, od roku 1977 do 1. září 2001 (10 dní před útoky z 11. září), v jeho vile v Džiddě. Turki, erudovaný muž, kterému je nyní kolem sedmdesátky, nosí na rukávech svého taláru zelené manžetové knoflíčky se saúdskou vlajkou. „Existují dva Usámy bin Ládinové,“ říká mi. „Jeden před koncem sovětské okupace Afghánistánu a druhý po ní. Předtím to byl velmi idealistický mudžáhid. Nebyl to bojovník. Podle vlastního přiznání omdlel během bitvy, a když se probral, sovětský útok na jeho pozice byl poražen.“

Když se bin Ládin přesunul z Afghánistánu do Súdánu a jeho vazby na Saúdskou Arábii ochably, byl to právě Turkí, kdo s ním jednal jménem království. Po 11. září 2001 se tyto přímé kontakty staly předmětem intenzivního zkoumání. Tehdy – a o 17 let později – příbuzní některých z 2 976 zabitých a více než 6 000 zraněných v New Yorku a Washingtonu odmítají uvěřit, že by země, která exportovala tak arcikonzervativní formu víry, nemohla mít s následky nic společného.

Jisté je, že bin Ládin cestoval do Afghánistánu s vědomím a podporou saúdského státu, který se postavil proti sovětské okupaci; spolu s Amerikou Saúdové vyzbrojovali a podporovali ty skupiny, které proti ní bojovaly. Mladý mudžáhid si s sebou vzal malou část rodinného jmění, které využil k nákupu vlivu. Když se vrátil do Džiddy, povzbuzen bojem a sovětskou porážkou, byl to jiný člověk, říká Turki. „Od roku 1990 se u něj vyvinul političtější postoj. Chtěl z Jemenu vystěhovat komunisty a jihojemenské marxisty. Přijal jsem ho a řekl mu, že bude lepší, když se do toho nebude plést. Mešity v Džiddě se řídily afghánským příkladem.“ Turki tím myslí úzce vymezený výklad víry, který zastává Taliban. „Podněcoval je k tomu . Bylo mu řečeno, aby toho nechal.“

„Měl pokerovou tvář,“ pokračuje Turki. „Nikdy se nešklebil ani neusmíval. V roce 1992, 1993 se v Péšávaru konalo obrovské shromáždění, které zorganizovala vláda Naváze Šarífa.“ “ V té době už bin Ládinovi poskytli útočiště afghánští kmenoví vůdci. „Zazněla tam výzva k muslimské solidaritě, k donucení těch vůdců muslimského světa, aby si přestali jít po krku. Také jsem ho tam viděl. Naše oči se setkaly, ale nemluvili jsme spolu. Nevrátil se do království. Odjel do Súdánu, kde vybudoval obchod s medem a financoval silnici.“

Bin Ládinova propagace v exilu ještě zesílila. „Všem posílal faxem prohlášení. Byl velmi kritický. Rodina se ho snažila odradit – vyslanci a podobně -, ale byli neúspěšní. Pravděpodobně měl pocit, že ho vláda nebere vážně.“

V roce 1996 byl bin Ládin zpět v Afghánistánu. Turki říká, že království vědělo, že má problém, a chtělo ho vrátit. Odletěl do Kandaháru, aby se setkal s tehdejším šéfem Talibanu mullou Omarem. „Řekl: ‚Nejsem proti jeho předání, ale byl velmi užitečný pro afghánský lid.‘ Řekl, že bin Ládinovi bylo poskytnuto útočiště v souladu s islámskými předpisy.“ O dva roky později, v září 1998, Turki znovu odletěl do Afghánistánu, tentokrát byl důrazně odmítnut. „Na tom setkání byl jako vyměněný,“ říká o Omarovi. „Mnohem zdrženlivější, silně se potil. Místo aby nasadil rozumný tón, řekl: ‚Jak můžete pronásledovat tohoto úctyhodného muže, který zasvětil svůj život pomoci muslimům?“. Turki říká, že Omara varoval, že to, co dělá, uškodí afghánskému lidu, a odešel.

Rodinná návštěva Kandaháru se uskutečnila následující rok a přišla po americkém raketovém útoku na jeden z bin Ládinových komplexů – v reakci na útoky al-Káidy na americká velvyslanectví v Tanzanii a Keni. Zdá se, že doprovod nejbližší rodiny měl jen malé problémy najít svého muže tam, kde se to nepodařilo saúdským a západním zpravodajským sítím.

Podle představitelů Rijádu, Londýna a Washingtonu DC se bin Ládin v té době stal světovým protiteroristickým cílem číslo jedna, mužem, který chtěl využít saúdské občany k vraždění klínu mezi východní a západní civilizaci. „Není pochyb o tom, že si pro spiknutí 11. září záměrně vybral saúdské občany,“ říká mi jeden z britských zpravodajských důstojníků. „Byl přesvědčen, že to obrátí Západ proti jeho … rodné zemi. Podnítit válku se mu skutečně podařilo, ale ne takovou, jakou očekával.“

Turki tvrdí, že v měsících před 11. zářím jeho zpravodajská služba věděla, že se chystá něco znepokojivého. „V létě 2001 jsem přijal jedno z varování o tom, že se chystá něco velkolepého pro Američany, Brity, Francouze a Araby. Nevěděli jsme kde, ale věděli jsme, že se něco chystá.“

Bin Ládin zůstává v některých částech země populární postavou, oslavovanou těmi, kteří věří, že vykonal boží dílo. Hloubku podpory je však těžké odhadnout. To, co zbylo z jeho nejbližší rodiny, se mezitím mohlo vrátit do království: nejméně dvě Usámovy manželky (jedna z nich s ním byla v Abbottábádu, když ho zabily americké speciální jednotky) a jejich děti nyní žijí v Džiddě.

„Měli jsme velmi dobré vztahy s Mohammedem bin Nayefem ,“ říká mi Usámův nevlastní bratr Ahmad, zatímco služebná prostírá nedaleký stůl k večeři. „Dovolil nám, abychom se vrátili s manželkami a dětmi.“ Ale zatímco uvnitř města mají volný pohyb, království opustit nemohou.

Osamova matka se znovu zapojuje do rozhovoru. „Většinu týdnů mluvím s jeho harémem,“ říká. „Žijí nedaleko.“

Osamova nevlastní sestra a sestra obou mužů, Fatima al-Attas, na našem setkání nebyla. Ze svého domova v Paříži později poslala e-mail, že důrazně nesouhlasí s rozhovorem se svou matkou a žádá, aby byl přes ni přeobjednán. I přes požehnání svých bratrů a otce měla pocit, že její matka byla k rozhovoru donucena nátlakem. Ghanemová však trvala na tom, že mluví ráda a že by mohla mluvit déle. To, že v této rozvětvené rodině panuje takové napětí, je možná známkou jejího komplikovaného postavení v království.

Ptám se rodiny na bin Ládinova nejmladšího syna, devětadvacetiletého Hamzu, který se údajně nachází v Afghánistánu. Loni ho USA oficiálně označily za „globálního teroristu“ a zdá se, že převzal štafetu svého otce pod záštitou nového vůdce al-Káidy a Usámova bývalého zástupce Ajmána al-Zavahírího.

Jeho strýcové kroutí hlavou. „Mysleli jsme, že už to všichni mají za sebou,“ říká Hassan. „Pak už jen vím, že Hamza říkal: ‚Pomstím svého otce‘. Nechci to zažít znovu. Kdyby teď Hamza stál přede mnou, řekl bych mu: ‚Bůh tě provázej. Dvakrát si rozmysli, co děláš. Nepokračuj znovu ve šlépějích svého otce. Vstupuješ do hrozných částí své duše‘.“

Pokračující vzestup Hamzy bin Ládina dost možná zatemní snahu rodiny setřást svou minulost. Může také ztížit snahu korunního prince utvářet novou éru, v níž bude bin Ládin považován za generační odchylku a v níž tvrdé doktríny, které kdysi království schvalovalo, již nebudou poskytovat legitimitu extremismu. Ačkoli se Saúdská Arábie pokoušela o změny již dříve, nebyly zdaleka tak rozsáhlé jako současné reformy. Otevřenou otázkou zůstává, jak tvrdě dokáže Mohamed bin Salmán zatlačit na společnost indoktrinovanou tak nekompromisním světonázorem.

Spojenci Saúdské Arábie jsou optimističtí, ale nabízejí opatrnost. Britský zpravodajský důstojník, se kterým jsem mluvil, mi řekl: „Pokud Salmán neprorazí, bude tu mnohem více Usámů. A nejsem si jistý, zda se jim podaří zbavit se prokletí“.

Translation by Nadia al-Faour