Morální dilemata
Anne je projektovou manažerkou velkého průmyslového projektu (provozovaného severskou společností) v rozvojové zemi. V klíčový den v průběhu projektu náhle vypadla elektřina v celém závodě. Velké množství cementu začalo v míchačkách tuhnout a bylo nezbytné je rychle znovu uvést do provozu. Více než tisíc zaměstnanců nemohlo vykonávat svou práci. Anne se obrátila na místní úřady, aby problém vyřešily. V továrně se objevil úředník a vysvětlil, že může elektřinu velmi rychle obnovit – pod podmínkou, že mu bude umožněno přivézt deset počítačů společnosti zpět na radnici, která měla zoufalý nedostatek počítačů, což úředníkovi a jeho kolegům bránilo poskytovat místní komunitě odpovídající služby. Navrhl tedy výměnu: počítače za elektřinu. Tímto způsobem měla Anne a její společnost možnost významně přispět místní komunitě.
Čas byl velmi důležitý a Anne neměla příliš času zabývat se alternativami. Nebyl čas kontaktovat její nadřízené v domovské zemi firmy s žádostí o radu nebo instrukce. Musela si situaci vyřešit sama. Pokud by cement ztuhl, znamenalo by to značné zpoždění projektu a několik operací by se muselo předělat, což by znamenalo vysoké náklady. Tyto náklady by byly mnohem vyšší než ztráta deseti počítačů, které by se daly snadno nahradit. Anne také soucítila s místními úředníky a (obyvatelstvem, kterému slouží), kteří by podle ní počítače pravděpodobně velmi dobře využili. Na druhou stranu byl tento požadavek vydíráním, a pokud by tentokrát ustoupila, mohlo by se to opakovat v dalších klíčových fázích projektu. Anne stála před těžkou volbou. Co by měla udělat?“
Anne chtěla ctít nejen morální hodnotu dokončení projektu včas a v rámci rozpočtu, ale také hodnotu neustupování vydírání a korupci. Jedna z těchto hodnot musela ustoupit. Neexistoval způsob, jak by Anne mohla jednat zcela morálně.
Morální dilemata, jako bylo to Annino, jsou v pracovním životě všudypřítomná. Vyskytují se ve veřejném i soukromém sektoru a v organizacích všech velikostí. Může se s nimi setkat každý, kdo přijímá rozhodnutí, ať už na výkonné nebo nižší úrovni. V hektickém pracovním prostředí mohou být lidé ke svým morálním dilematům slepí, a tak nevidí morální rozměr svých rozhodnutí. Pochopení podstaty morálních dilemat je důležitým předpokladem pro jejich identifikaci a nalezení způsobů, jak je zodpovědně řešit. Kidder (2005) navrhl, že ačkoli existuje nespočet potenciálních morálních dilemat, mají tendenci se dělit do čtyř vzorců: pravda versus loajalita, jednotlivec versus společenství, krátkodobé versus dlouhodobé a spravedlnost versus ctnost. Kategorizace morálních dilemat tímto způsobem může být užitečným způsobem, jak je začít řešit.
Morálku lze chápat jako soubor osobních a sdílených přesvědčení o tom, co je v mezilidských interakcích správné a co ne (Goodpaster, 1992, s. 111). V průběhu času si jednotlivci a skupiny vytvářejí morální přesvědčení a víru o tom, jak by se měli chovat k ostatním. Do univerza bytostí, vůči nimž mají lidé morální závazky, mohou patřit i jiná zvířata. Pojmy morálka a etika jsou v mnoha kontextech chápány jako synonyma. Na počátku měly tyto pojmy skutečně stejný význam. Pojem morálka má latinské kořeny, zatímco pojem etika pochází z klasické řečtiny, ale obě slova původně označovala slušné chování v dané společnosti. Postupně se však tyto pojmy staly označeními pro různé jevy. Jak bylo uvedeno výše, morálku lze definovat jako soubor názorů a přesvědčení o tom, co je správné a co špatné; tento pojem se vztahuje jak na mezilidské vztahy, tak na povinnosti lidí vůči zvířatům. Etika je naproti tomu akademická disciplína zabývající se systematickým uvažováním o tom, co je správné a co špatné (Kvalnes & Øverenget, 2012). Lidé se morálce a etice učí různými způsoby. Morální názory a přesvědčení jsou obvykle přijímány prostřednictvím sociální interakce, zatímco etika je akademická disciplína, kterou je třeba se naučit četbou knih, účastí na seminářích apod. Existují kurzy a zkoušky z etiky, ale pro morálku neexistují žádné ekvivalentní aktivity; existují pouze morální zkoušky, a to jak v každodenním životě, tak v mimořádnějších situacích. Jednání člověka při těchto zkouškách určuje, zda daný člověk žije v souladu se svým morálním přesvědčením.
Člověk, který čelí náročné situaci, může mít morální intuici ohledně toho, co by bylo správnou volbou, založenou na osobním morálním přesvědčení, více či méně sdíleném ve společnosti nebo kultuře. Může se také zabývat etickou analýzou, aby si ujasnil sporné otázky. (Kvalnes & Øverenget, 2012, s. 5)
Toto rozlišení je podobné tomu, které provádí Kahneman (2013) mezi rychlými a pomalými rozhodovacími procesy. Kahneman tyto procesy rozdělil na myšlení systému 1, které je rychlé a impulzivní, a myšlení systému 2, které je pomalé a analytické. Když člověk čelí morálně náročné situaci, může využít zdroje obou systémů. Na komplexní analýzu daných možností však nemusí být čas a člověk se může spolehnout na instinkt nebo morální impuls. Kahneman zdokumentoval, jak jsou lidé náchylní k chybám, když se spoléhají pouze na rychlé uvažování a na to, co jim v danou chvíli říká srdce (Kahneman, 2013). Lidé mohou mít velký užitek z aktivace pomalejších procesů systému 2 při zvažování alternativ. Ti, kteří se příliš spoléhají na analýzu, se však mohou stát pasivními a nehybnými v situacích, které vyžadují rychlou reakci. V některých případech je v době, kdy je jednání důkladně zváženo, na správný postup již pozdě.
Lidé mají k dispozici jak systém 1, tak systém 2, aby mohli přemýšlet o morálních dilematech a reagovat na ně. Na jedné straně jsou morální intuice a niterné pocity ohledně toho, co by se mělo udělat; ty vycházejí z morálních názorů a přesvědčení. Na druhé straně jsou možnosti zabývat se etickou analýzou, aby bylo možné určit alternativní způsoby jednání a ověřit, zda jsou tyto možnosti oprávněné.
Dilema v nejobecnějším smyslu je situace, která vyžaduje volbu mezi dvěma možnostmi, které jsou (nebo se zdají být) stejně nežádoucí nebo neuspokojivé. Existují nemorální dilemata, při nichž se volí mezi možnostmi, které jsou nežádoucí nebo neuspokojivé z jiných než morálních důvodů. Například pokud člověk usiluje o koupi knihy i košile, ale může si dovolit koupit pouze jednu z nich, volba jedné z nich na úkor druhé nevyhnutelně povede ke zklamání, protože splní pouze jedno z obou přání. Aby se jednalo o dilema, nemusí mít toto rozhodnutí žádný morální rozměr.
Morální dilema je situace, ve které musí rozhodující se osoba upřednostnit jednu morální hodnotu před druhou (Brinkmann, 2005; Maclagan, 2003; Toffler, 1986). Taková dilemata „vznikají, když tváří v tvář obtížné situaci (např. spravedlivé zacházení s jedněmi versus jistota zaměstnání pro druhé) dochází ve vnímání rozhodovatele ke střetu dvou nebo více takových hodnot, nebo když jeden posuzuje morální volbu druhého“ (Maclagan, 2003, s. 22). Člověk, který čelí dilematu, se musí rozhodnout, které morální povinnosti dá přednost; „ať už podnikne jakýkoli krok … urazí důležitou morální hodnotu“ (Maclagan, 2003, s. 23).
V morálním dilematu není možné dostát všem svým morálním přesvědčením a přesvědčením o tom, jak by se měl člověk v dané situaci zachovat. V úvodním příkladu byla Anne morálně odhodlána jak udržet průmyslový projekt v chodu, tak odmítnout pokus o vydírání. V této situaci musel jeden z těchto morálních závazků ustoupit na úkor druhého. Neměla jasnou intuici systému 1 a i po počáteční reflexi systému 2 dilema a napětí přetrvávalo. Její nadřízení v domovské firmě nebyli k dispozici, a tak musela na nabídku byrokrata reagovat sama.
Morální dilema může nastat kvůli předchozí osobní chybě. Tomu se říká dilema, které si člověk způsobil sám. Klasickým příkladem je biblický příběh o králi Herodovi. V den Herodových narozenin tančila jeho nevlastní dcera Salome tak dobře, že jí slíbil, že jí dá, co bude chtít. Salome se poradila s matkou, co by si měla přát, a rozhodla se, že si vyžádá hlavu Jana Křtitele na podnose. Král měl nyní na výběr mezi splněním slibu své nevlastní dceři a uctěním života Jana Křtitele. Král si neúmyslně připravil morální past – dilema, v němž by bez ohledu na to, jak by se rozhodl, jednal nemorálně.
Jeden ze současných a každodenních případů morálního dilematu, který si sám způsobil, se týká dvojí rezervace. Řekněme, že jednotlivec dá oddělený a neslučitelný slib dvěma lidem, že bude někde ve dvě hodiny. Oba sliby nemůže dodržet, a proto si musí vybrat, který z nich poruší. Může mít dobré morální důvody pro dodržení obou slibů, ale musí si mezi nimi vybrat.
V užším slova smyslu je morální dilema situace, v níž jsou morální hodnoty, o něž jde, stejně důležité. V tomto příkladu mají obě schůzky stejně silnou přitažlivost a význam. Morální důvody jedince pro dodržení obou slibů jsou tedy stejně silné. Ani jedna volba není méně špatná než druhá. V této situaci je morální pochybení nevyhnutelné (Gowans, 1994).
V širším smyslu mohou existovat morální dilemata, v nichž má člověk silné morální důvody jednat jedním způsobem, stejně jako pozoruhodné – ale ne stejně silné – morální důvody jednat jiným způsobem. Při zvažování povahy dvou slibů může být rozumné dojít k závěru, že je lepší splnit jeden než druhý. Rozhodnutí dodržet první slib a porušit druhý znamená ztrátu určité morální hodnoty, ale ve skutečnosti se nejedná o těžkou morální volbu, protože nikdo nebude mít důvod správnost tohoto rozhodnutí zpochybňovat nebo zpochybňovat. Jinými slovy, jedná se o volbu mezi menším a větším zlem. Pokud se jednotlivec dvakrát objedná, ale jedna schůzka má vyšší prioritu než druhá, osoba, jejíž schůzka je zrušena, bude zklamaná a podrážděná, ale pravděpodobně pochopí rozhodnutí založené na prioritě dodržení druhého slibu.
V Herodově případě existuje nerovnováha v morální váze obou možností. Herodes ve své rozjařenosti dal Salome pochybný slib a ona na oplátku využila situace a vznesla strašnou žádost. Herodes měl silnější morální důvody ušetřit život Jana Křtitele než dodržet slovo dané nevlastní dceři. V obou případech by se vzdal nějaké morální hodnoty, ale jedna možnost byla morálně lepší. Tuto situaci lze přesto označit za morální dilema – i když ne v čistém smyslu, kdy představuje rozhodování mezi morálními hodnotami, které jsou na stejné úrovni.
Falešná morální dilemata jsou případy, kdy je jasné, co by se mělo udělat, ale existuje pokušení nebo tlak jednat jiným způsobem. V podnikatelské etice se rozdíl mezi pravými a nepravými dilematy popisuje také jako rozdíl mezi dilematy a pokušením (Brinkmann, 2005, s. 183; Kidder, 1995, s. 7). Dále v knize pojednávám o profesní etice a o tom, že řešení střetu zájmů je jádrem morální odpovědnosti profesionálů vůči klientům, zákazníkům, pacientům, studentům a dalším uživatelům profesionálních služeb. Například právníci a účetní mohou být v pokušení upřednostňovat vlastní zájmy před zájmy svých klientů. Rozdíl ve znalostech mezi profesionály a klienty je takový, že riziko, že klienti taková rozhodnutí odhalí, je minimální. Profesionálové mohou tvrdit, že čelí morálním dilematům, když se například naskytne příležitost nadměrně zatížit klienty. Ve slovníku této knihy je pro takovou situaci nejvhodnější termín falešné dilema. Tato situace se může podobat skutečnému dilematu v tom smyslu, že se rozhodující osoba musí rozhodnout mezi dvěma možnostmi, které jsou obě v určitém ohledu nežádoucí, protože podvést klienta jí připadá špatné, ale stejně tak odmítnout možnost vydělat si další peníze. První pocit však obsahuje morální složku, která v druhém případě chybí. Situace střetu zájmů jsou tedy obecně falešnými morálními dilematy, která se skutečným dilematům podobají jen povrchně.
V souvislosti s dichotomií mezi skutečnými a falešnými dilematy je třeba si uvědomit kontinuum mezi nimi, jak navrhl Maclagan (2003). Na jedné straně spektra jsou situace, v nichž existuje dokonalá rovnováha mezi protichůdnými morálními hodnotami. Například soucit s druhým člověkem a upřímnost vůči němu mohou mít stejnou morální váhu. Na druhé straně spektra jsou situace, kdy je jedna možnost jednoznačně morálně správná a druhá jednoznačně morálně špatná, například když si profesionál musí vybrat mezi vlastním zájmem a zájmy klienta. V některých jiných případech, které zahrnují vlastní zájem, však není rozlišení tak jednoznačné; například sledování vlastního zájmu na úrovni organizace může mít určitou morální hodnotu. Konkrétní případy patří někam na spektrum mezi čistě reálná a čistě falešná dilemata.
Anne se musela rozhodnout, zda získat zpět elektřinu z elektrárny tím, že ustoupí vydírání ze strany místního byrokrata, nebo zda bude stát pevně na svém a připustí nákladné zdržení. Jak přesně tuto situaci klasifikovat: jako skutečné nebo falešné dilema? To záleží na detailech případu. Analýza, kterou musela Anne provést při přípravě svého rozhodnutí, od ní nevyžadovala přesné zařazení dilematu na tuto stupnici, ale vyžadovala od ní, aby si uvědomila povahu situace obecně. V Annině případě se rozhodla pro dvoustupňovou reakci. Nejprve předala počítače, aby úředník znovu zapnul elektřinu, čímž by se projekt znovu rozběhl. Za druhé pozvala vedoucí úředníky z blízkého města na schůzku, na které jim vysvětlila, že společnost chce přispívat místní komunitě – ale ne takovýmto chaotickým způsobem. Místo toho navrhla systematický plán, v němž by společnost pomohla městu modernizovat jeho elektronická zařízení. Díky této iniciativě si Anne zlepšila vztahy s místními správci, a vyhnula se tak dalším situacím vydírání.
Ben je manažerem malé jednotky privátního bankovnictví v rámci velké finanční skupiny. Výsledky se v poslední době propadly, především kvůli ostrému konfliktu mezi jedním zaměstnancem a některými jeho kolegy. Ti si stěžují, že je hrubý a špatně se s ním spolupracuje. Ben se pokoušel o zmírnění, ale bezvýsledně. Národní legislativa zakazuje možnost hádavého zaměstnance propustit, alespoň v krátkodobém horizontu. Klíčové členy Benova útvaru tato situace velmi rozrušila a začali si hledat práci jinde. Nedávný zvrat událostí spočívá v tom, že zaměstnanec sám požádal o práci v jiné části skupiny finančních služeb. Ben souhlasil, že bude sloužit jako referenční osoba. Telefonicky mu zavolá vedoucí útvaru, který v současné době uvažuje o přijetí zaměstnance. Zajímá se zejména o sociální dovednosti zaměstnance. „Funguje dobře se svými kolegy?“ ptá se. Pokud Ben odpoví upřímně, je pravděpodobné, že s tímto zaměstnancem zůstane na dlouhou dobu. Pokud o sociálních dovednostech zaměstnance mlží, může se zbavit problému. Pak se vystavuje riziku, že jeho upřímnost bude později zpochybněna. Lhát druhému člověku, aby se zbavil problému v práci, také nepovažuje za správné. Lhaní by v tomto případě bylo pokusem přenést vlastní problém na někoho jiného, místo aby převzal odpovědnost a řešil ho ve vlastní organizaci. Jak by měl Ben reagovat na otázku o sociálních schopnostech zaměstnance?
V tomto příkladu si Ben musel vybrat mezi upřímností ohledně asociálního chování zaměstnance a sdělením pravdy, která by zabránila možnosti zaměstnance přejít do jiné organizace. Stejně jako Anne i Ben uznal, že ať už by se rozhodl jakkoli, bylo by to špatné.
Na první pohled se zdá, že jde o zřejmý příklad falešného dilematu. Ben se rozhodoval mezi morální hodnotou být pravdivý vůči ostatním a sobeckou touhou zbavit se problému s lidskými zdroji. Bylo pro něj lákavé zatajit informace a pomoci tak obtížnému zaměstnanci přejít na novou práci, ale tím by porušil Benovu morální povinnost být v obchodním styku čestný. Ben mohl argumentovat tím, že si zaměstnanec zaslouží další šanci v novém pracovním prostředí. Podle této logiky, kdyby zaměstnanec mohl začít svou kariéru znovu, mohl by lépe naplnit svůj osobní a profesní potenciál. To je sice hezké, ale tato úvaha je poměrně slabá a zjevně má zakamuflovat porušení morálního požadavku na přímost a poctivost při jednání jako referenční osoba.
To, do jaké míry je Benova situace skutečným nebo falešným dilematem, závisí na detailech případu. Tento případ jsem použil jako výchozí bod při výuce etiky pro podnikové manažery i studenty obchodních škol a také při výzkumu morální psychologie, jehož cílem bylo zmapovat, do jaké míry tato situace vytváří morální disonanci, a způsobuje tak, že se manažeři dopouštějí morální neutralizace (Kvalnes, 2014). K tomuto tématu se vrátím v kap. 13.
Reakce lidí na Benovo dilema odhalují jejich morální přesvědčení. Když se ptám na zdůvodnění týkající se volby, zda být pravdomluvný, účastníci mých kurzů etiky přicházejí s nejrůznějšími důvody, čímž vyjadřují své individuální loajality a preference. První odpovědi lidí často vycházejí z jejich vnitřních pocitů, které způsobují, že jedna z možností se jim okamžitě zdá správná nebo špatná. Ty pocházejí ze systému 1, v němž převládají intuice; mým úkolem jako facilitátora je seznámit účastníky s pomalejším systémem 2, tedy s typem uvažování a analýzy (Kahneman, 2013). Etické uvažování zahrnuje zpomalení, aby si účastníci uvědomili, o jaké morální otázky se jedná, a postup od stavu nesouladu pocitů ke stavu, kdy jsou schopni rozpoznat etické a morální základy svých vlastních rozhodnutí.
Morální dilemata jsou v organizacích všudypřítomná. Situace na všech částech škály, od akutně reálných dilemat až po falešná pseudodilemata, představují výzvy, na které by se rozhodovací orgány měly připravit. Následující čtyři kapitoly popisují analytické zdroje z morální filozofie a etiky. Tyto principy a koncepty mohou sloužit jako nástroje pro určení toho, co by člověk měl dělat, a pro zdůvodnění svých rozhodnutí týkajících se morálních dilemat.