„Myslela jsem, že jen tloustnu – ale byla jsem v sedmém měsíci těhotenství“ Maminka vtipkovala, jak cítí, že se jí hýbe břicho

Mladá žena, která zjistila, že je těhotná pouhé dva měsíce před termínem porodu, si myslela, že přibírá z nezdravého jídla.

Čtyřiadvacetiletá Zasha Whiteway-Wilkinsonová však zůstala ohromená a cítila se, jako by se „topila“, když jí lékař oznámil, že je v sedmém měsíci těhotenství.

Za šest týdnů přibrala asi 1,5 kilogramu (21 liber), ale přibírání přičítá svému životnímu stylu.

Zasha pro Gloucestershire Live uvedla, že po přestěhování domů jedla „absolutní odpadky“ a v den, kdy se dozvěděla, že se stane maminkou, vtipkovala svému otci: „Sáhni si na břicho, pořádně se mi převrací“.

Během několika hodin se však Zasha z Cheltenhamu dozvěděla, že její „žaludeční potíže“ jsou ve skutečnosti dítě v děloze a za dva měsíce bude rodit.

Zde Zasha vypráví svůj příběh o tom, jak přibrala na váze, o okamžiku, kdy zjistila, že je těhotná, a o tom, jaký byl její život poté, co se jí narodil syn Isaac a stala se matkou.

„Pořád slyšíte o ženách, které neměly tušení, že jsou těhotné, a vždycky se divíte: „Jak to, že to nevěděly?“. Myslela jsem si to samé, dokud se to nestalo mně.

Měla jsem kdysi kamarádku, jejíž maminka až do porodu nevěděla, že je těhotná… s dvojčaty! Dostalo se to do celostátních zpráv (nepřekvapivě) a první, na co se každý zeptá, je „Jak to, že to nevěděla?“. Můj příběh není tak dramatický, ale pro mě bylo zjištění, že jsem těhotná v sedmém měsíci, dostatečně dramatické na to, aby se mi zhroutil celý svět.

Poprvé jsem zjistila, že jsem těhotná téměř měsíc po svých 21. narozeninách 7. července 2015. Nedávno jsem přijala práci administrativní asistentky ve strojírenské společnosti v Herefordu, kde jsem v té době bydlela. Nedávno jsem také dokončila univerzitu a získala bakalářský titul v oboru žurnalistika na univerzitě v Gloucestershire, o kterém jsem si myslela, že ho nikdy nebudu moci využít, když jsem to zjistila.

Přibližně ve čtvrtém nebo pátém měsíci těhotenství jsem havarovala s autem – v dešti jsem příliš rychle vyjela z kopce, vymrštila se a najela přímo na značku 40 mil za hodinu. Následujících několik měsíců jsem strávila opravou zmíněného auta, aniž bych si uvědomovala možný stres, který jsem mohla způsobit plodu ukrývajícímu se v mém břiše.

„Sáhněte si na břicho! Pořádně se převrací!“

Jako zodpovědný dospělý člověk, kterým jsem chtěla být, nadšená příležitostmi, které teď získám, když mám tuhle novou luxusní kancelářskou práci – jsem se objednala k místnímu lékaři, abych se ujistila, že jsem zdravá pro svůj nový dospělý život. Pamatuji si každý detail toho dne, jako by to bylo včera.

To ráno jsem si s tátou dělal legraci, že mám žaludeční potíže: „Tati, sáhni mi na břicho, pořádně se mi obrací!“, než jsem se vydal na kontrolu do Hereford County. Doktor mi samozřejmě položil všechny obvyklé otázky: „Nemohla byste být těhotná?“. Odpověděla jsem: „V žádném případě, už přes čtyři měsíce jsem s nikým nebyla. A antikoncepční injekci si stejně píchám už od ledna.“

Přibrala jsem asi 1,5 kila za šest týdnů, ale od té doby, co jsem se vrátila domů, jsem jedla naprosté hnusy.

Vrátila se do ordinace s velmi vážným výrazem a já si pomyslela: „Bože, mám pohlavně přenosnou chorobu, hnus.“

Můj vlastní Gabriel, tenhle blonďatý doktor ve středních letech, který mi sdělil zprávu, jež měla všechno změnit, mi zamával před obličejem modrým testem a řekl: „Je pozitivní. Jsem si jistý. Vyšlo to během několika vteřin.“ Ticho, když jsem se na ni dívala a čekala, že mi řekne, že mám nějakou hnusnou nevyléčitelnou nemoc.

„Teď si musíme promluvit o tom, jestli v tom budete pokračovat – nebo to zastavíte,“ řekla.

Pokračovat v tom? O čem to mluvila? Proč bych měl pokračovat s nějakou nechutnou nemocí?“

„Promiňte? Co je pozitivní?“

„Tvůj těhotenský test. Vyšel okamžitě.“

Ucítila jsem, jak se mi zrychlil dech, jak se mi srdce sevřelo v krku, měla jsem pocit, že se topím. V žádném případě jsem nemohla být těhotná, dávala jsem si pozor, brala jsem antikoncepci a stejně jsem už několik měsíců neměla partnera.

Ptala se, jestli jsem v pořádku, a abych byla upřímná, ne, sakra, nebyla jsem. Právě mi nabídli skvělou novou práci – jak se mi to mohlo stát?!“

Třásly se mi ruce, řekla jsem, že zavolám tátovi, sotva to zvedl, když mu požehnaně začala jednadvacetiletá dcera hyperventilovat skrze tlumené vzlyky, když mi sdělovala zprávu, že se stala jen další statistikou. Když se mě zeptal, jestli má přijet domů, vydechla jsem potvrzení, celý můj svět se hroutil a já chtěla svého tátu.

Jaké jsem měla možnosti?“

Součástí tohoto příběhu (který ne vždy sdílím) je, že jelikož jsem byla po většinu těhotenství studentkou, téměř jsem se o sebe nestarala. Pila jsem (včetně jednoho dost nepěkného incidentu s Jager bombou), jedla naprosté odpadky (zdravím všechny noční v knihovně poháněné černou kávou a čínským jídlem) a na poměrně nízkém, ale nikoliv zanedbatelném počtu 10 cigaret denně. Každopádně, i když bych rád předstíral, že jsem vzorný a slušný člověk – takový vzorec chování se nezastaví ze dne na den.

Takže první, co jsem udělal po odchodu z ordinace (poté, co jsem se objednal na stejný den ke svému praktickému lékaři), bylo, že jsem vykouřil plnou krabičku dvacítek a spořádal tři sáčky vepřových škvarků. (Dám na vědomí, že po této krabičce cigaret jsem na dva roky přestal kouřit) .

Setkal jsem se s tátou v kavárně Costa v nákupním centru The Old Market v Herefordu a pomalu jsem usrkával pomerančovou břečku. Nekontrolovatelně jsem brečela do nápoje, když jsme probírali mé možnosti. V té době jsem si ještě myslela, že by potrat mohl být jednou z možností, protože jsem se právě dostala na hranici tří a půl měsíce, ale představa, že bych to udělala něčemu, co, jak je zmíněno v kultovním filmu Juno, mělo nehty, by vyvolala další proud slz.

Adopce pro mě nikdy nepřipadala v úvahu kvůli osobním rodinným okolnostem – prostě mi to nebylo příjemné a moje rodina mi od začátku dávala najevo, že pokud bych se touto cestou vydala, chtěli by dítě adoptovat sami. Absolutně jsem netoužila po ztvárnění dějové linky z EastEnders, takže jsem tento myšlenkový proud okamžitě zaplašila.

Tato úvaha mi ponechávala pouze jedinou možnost. Chtěla jsem mít dítě.

Bylo to jako efekt sněhové koule, až na to, že ta koule hořela

Rychle jsem dospěla k domněnce, že jsem ve třetím, maximálně čtvrtém měsíci těhotenství. Takže když jsem ten den navštívila svého praktického lékaře, prohmatal mi břicho a nabídl svůj odborný názor 15 týdnů (3,5 měsíce), což, ačkoli to bylo děsivé, nebylo úplně nepřekvapivé. Nicméně to vyloučilo veškeré naděje, které jsem mohla mít na ukončení těhotenství.

Řekl mi, že dalším krokem bude zajištění „datovacího skenu“, který a krevní test mi také řeknou, zda má plod Downsův syndrom nebo rozštěp páteře – což jsem nemohla pochopit, jak mě to nyní může znepokojovat, když jsem si ještě to ráno myslela, že mám jen obyčejný norovirus .

Nezdálo se, že by mi někdo naléhavě pomáhal toto vyšetření zařídit, strávila jsem mnoho hodin telefonováním a zdálo se, že to nikoho nezajímá. Doslova jsem právě strávila své 21. narozeniny ve Světě Harryho Pottera! Vůbec jsem netušila, co dělám!

Jedině když jsem jako letmou poznámku milé paní na předporodní lince NHS řekla, že ten plod dělá v mém luskovitém břiše přemety, zdálo se, že se trochu vzpamatovali. Řekli, že miminko by se znatelně hýbalo, jen kdybych byla ve více než 21. týdnu těhotenství.

Tady jde o další měsíc a půl.

Objednala mě na následující pondělí, momentálně byl pátek.

Manželské pondělí

Pondělí přišlo a já jsem ležela na posteli a porodní asistentka mi mazala buclaté bříško modrou kaší. Při pohledu na ten sken se celý ten surrealistický zážitek stal velmi, velmi skutečným. Bylo tam moje miminko, moje nechtěné, nečekané, neuvěřitelné lidské miminko.

Řekla, že jsem „příliš daleko na to, abych mohla přesně datovat“, ale datum stanovila někde na 27,5 týdne těhotenství.

Jen tak jsem ztratila další měsíc a půl – to bylo naprosto směšné, měla jsem pocit, že jsem tehdy mohla rovnou spadnout!

Tento výpočet znamenal, že datum antikoncepce byl třeskutý 12. leden 2015 (to je příběh na jindy), a to bylo cokoli jiného, že to bylo blíž k Vánocům, ale věděla jsem, že je to nemožné. To ovšem znamená, že když jsem byla v lednu testována před nasazením antikoncepce, měla jsem falešně negativní těhotenský test a rovnou jsem nasadila injekci v domnění, že budu chráněná, zatímco ve skutečnosti jsem už těhotná byla.

Toto datum však bylo stanoveno, na tomto datu hodlali založit svá data do budoucna, věřili, že porodím 3. října 2015.

Datum porodu

Příprava na datum porodu byla maniakální. V neustálé panice jsem se pustila do přestavby svého dětského pokoje, aby vyhovoval mně i mému nadcházejícímu malému životu.

Čím víc se blížil termín porodu, tím jsem samozřejmě byla větší. Ale netrénovanému oku jsem prostě připadala jako velká holka, v devátém měsíci těhotenství jsem měla asi 13,9 kg (při výšce pouhých 180 cm jsem vypadala jako malá koule). Vyjít schody mi dalo zabrat, ale skrýt těhotenství bylo stále snadné, začala jsem nosit čistě elastické látky; legíny, objemná trička, masivní mikiny atd.

Nestyděla jsem se za své dítě, ale nechtěla jsem, aby mi někdo řekl něco, co by mi ublížilo, když už jsem se cítila tak zranitelná.

Můj termín porodu přišel a odešel a já byla objednaná na indukci 15. října 2015. O indukci jsem nic nevěděla, ale věděla jsem, že chci poznat své dítě. Nikdy jsem se neobtěžovala zjišťovat pohlaví, bylo mi to jedno a říkala jsem si, jaký to má smysl – stejně se to za dva měsíce dozvím!

Proces indukce spočíval v tom, že porodní asistentka na příjmu zavedla do pochvy pesar a gel, dělali to dvakrát během šesti hodin. Jakmile to udělali, připoutali mě k monitoru srdečního tepu (který mi neustále padal, takže jsem nakonec nemohla spát).

Neslyšela jsem mnoho šťastných porodních příběhů, takže nerada říkám, že ten můj byl špatný nebo obzvlášť těžký – Jak můžete měřit bolest jednoho člověka na druhého?“

Krátce po druhém pesaru jsem začala krvácet a začalo mi být zle. Nemocná natolik, že mi to naprosto vynahradilo totální absenci ranních nevolností na začátku! Nemohla jsem nic udržet v sobě, proces jsem zahájila 15. asi ve 21 hodin, a než mě 16. v 9 hodin ráno táta pustil k sobě, můžu vám říct, že mi bylo rozhodně lépe.

Studený pot, třesavka a zvracení způsobily, že jsem chtěla jít na Winchester a počkat, až to všechno přejde.

Původně jsem chtěla porod bez léků, ale vzhledem k tomu, že kdybych měla sílu hodit židlí po každém, kdo na mě promluví – udělala bych to, tak jsem přijala všechno, co na mě hodili. Když přišel čas nabídnout mi epidurál (což jsem nikdy nechtěla), s radostí jsem souhlasila. Cokoli, cokoli, co by zastavilo ty bolesti.

Takže mě napojili na epidurál a zavedli katetr a během 10 minut naprosto ochromující kontrakce, kombinované s prudkými záchvaty nevolnosti a množstvím potu, které by naplnilo vanu – ustaly.

„Už jsem nerodila a moje dítě bylo v tísni“

Vypadalo to jako skvělá věc, ale když trochu přeskočím příběh, ukázalo se, že jsem vypila příliš mnoho šťávy štěstí a už jsem nerodila a moje dítě bylo v tísni.

Moje předchozí optimistická nálada šla ke dnu, když jsem rychle podepsala papíry k sekci a byla odvezena na sál. Tlukot srdce miminka klesl na nějakých 50 tepů za minutu, pokud si dobře vzpomínám. Normální tep je 120-160 tepů za minutu.

Když mě vezli na sál, řekli mi, že vzhledem k síle epidurálu se nebudou obtěžovat s dalšími anestetiky, ale když na to přišlo, potřebovala jsem dvě spinální injekce a pak celkovou anestezii, aby mě konečně uspali. Celá sága byla dost dramatická, takže mi přišlo jen příhodné, že jsem potřebovala dost léků na to, abych uspala koně, než se tahle horská dráha konečně zastaví.

„Je to živé?“

Když jsem se probudila, měla jsem takovou žízeň, že moje první věta zněla: „Vodu. Je to živé?“

Zní to šíleně, ale vzhledem k okolnostem jsem prostě nevěřila, že vesmír chce, abych to dítě měla. Těhotenství jsem neudělala pořádně a ani porod jsem neuměla pořádně, což ženy dělají odjakživa, a já to pořád kazila.

Očividně je to nesmysl, ale není pro nikoho přísnějšího kritika než hlas v jeho hlavě.

Ano, moje dítě bylo živé, byl to chlapeček a jmenuje se Izák a je naprosto dokonalý. Před dvěma měsíci jsem o jeho existenci neměla ani tušení a teď jsem si existenci bez něj nedokázala představit.

Láska k němu nebyla okamžitá, věděla jsem, že bych pro něj zemřela, ale nemilovala jsem ho okamžitě. Nevěřím na lásku na první pohled a neměla jsem pocit, že bych měla dost času se na něj připravit, natož ho milovat.

Nemuselo to trvat dlouho, myslím, že to bylo poprvé, co jsem po porodu plakala – asi 10 dní? Uvědomila jsem si, že nejde o to, abych si svého chlapce zamilovala, můj chlapec byl láska.

Představení světu

Bylo to asi 10 dní, než jsem Isaacův příchod na svět veřejně oznámila (je 21. století, udělala jsem to přes Facebook) – původní příspěvek můžete vidět níže.

Kdo mě zná, ví, že jediná věc, kterou beru vážně, je odhodlání k dobré slovní hříčce. Takže asi 85 procent lidí si myslelo, že si dělám legraci, když jsem oznamoval jeho narození. Myslím, že se o mně rychle začalo mluvit v univerzitních kruzích, ve kterých jsem se pohybovala.

Nebylo příjemné vědět, že o mně lidé mluví za mými zády a zpochybňují má rozhodnutí – nemůžu s jistotou vědět, kdo co řekl, ale tato kapitola mého života mi ukázala, kdo tu byl pro mě a kdo pro dobrou zábavu. Je úžasné, jak málo záleží na názorech lidí, když se vaše priorita změní z udržování zásob piva na udržování člověka naživu.

Byl to šílený zážitek, když jsem vezl syna na promoci, když jsem si letenky rezervoval několik měsíců předem, nepočítal jsem s tím, že to bude tělo navíc! V době mé promoce na konci listopadu 2015 mu bylo šest týdnů. Na té akci jsem se cítila velmi nepříjemně – nikdo za to nemohl, ale v posledních měsících studia jsem se izolovala.

Myslela jsem si, že všichni, se kterými jsem studovala, jsou idioti, zatímco ve skutečnosti samozřejmě v mém těle řádily hormony. Ale nikdo se se mnou neuměl bavit, lidé, které jsem znala léta, mi teď připadali jako úplně cizí lidé, se kterými jsem už nevěděla, jak se bavit.

Potřebovala jsem roky, abych některé z těchto vztahů obnovila, a některé se nikdy neobnovily.

Odmítám si připustit pocit viny za to, že jsem o svém synovi nevěděla, každý to má někdy těžké a „proč a co by, kdyby“ nebylo důležité, teď záleželo jen na tom, aby měl můj syn příležitosti, které si zaslouží.

Je naprosto šílené pomyslet na to, že v tuto dobu před třemi lety jsem teprve zjistila, že budu mít dítě, ale připadá mi to jako před celým životem. Ani nemám pocit, že se mi to stalo.

Většinu těhotenství jsem prošvihla, někdo může říct, že je to štěstí – někdo ne! Ale kdybych se mohla vrátit v čase, kdybych měla něčeho litovat, bylo by to to, že jsem se nikdy neptala, proč maminka mé kamarádky nevěděla, že je těhotná.

Nic jí nebylo. Může se to stát každému a místo odsuzování nebo názorů opravdu potřebuje jen šálek čaje a objetí.