Něco ve vodě: život po otravě rtutí

Zdá se být spravedlivé označit pětasedmdesátiletého Hirokatsu Akagiho za Brumbálovu postavu ve světě vědy o rtuti a mezi lidmi s nemocí Minamata, kteří v něm vidí sympatického spojence. Má styl: obvykle bílé nebo opálené kalhoty, zastrčenou košili v podobné barvě a charakteristický klobouk se skosenou krempou, z něhož vykukuje kroužek bílých vlasů. „Doktora Akagiho zná každý,“ říká Laurie Chanová, toxikoložka a odbornice na životní prostředí z Ottawské univerzity. „Všichni mu říkají Akagi-sensei: učitel.“

Když Akagi vyrůstal jižně od Minamaty v Kinzancho, což doslova znamená „město zlatokopů“, poprvé se se rtutí setkal už jako dítě. „Rtuť je velmi dobrý materiál na hraní. Když na ni zatlačíte, rozšíří se,“ říká, než se zasměje a napůl vážně vysloví pozvání: „

Akagi, vládní výzkumník v důchodu, má nyní vlastní laboratoř ve Fukuro, čtvrti Minamaty těžce zasažené touto nemocí. Na dostupných plochách se vysrážely stohy starých papírů. Stěny jeho kanceláře v postranní místnosti jsou polepeny fotografiemi vědců v konferenčních místnostech vedle snímků svatebních oslav vedle životopisů mezinárodních výzkumníků, které považuje za své vrstevníky a přátele. Jeden z nich, švédský vědec Arne Jernelöv, má nad jeho pracovním stolem obzvlášť vysoký účet.

V roce 1969 Jernelöv publikoval v časopise Nature vědeckou práci, kterou si Akagi, čerstvě po ukončení farmaceutické školy a čerstvě přijatý na ministerstvo zdravotnictví a sociální péče, se zájmem přečetl. Bylo podivné, že u švédských štik byly naměřeny vysoké hodnoty metylrtuti, přestože nedaleké továrny vypouštěly pouze jiné formy rtuti. Jernelöv a jeho spoluautor vyslovili hypotézu, že rtuť může být methylována uvnitř živých organismů, čímž odstartovali objev, že z evolučních důvodů, které zůstávají nejasné i dnes, mohou bakterie za vhodných podmínek přeměňovat jiné druhy rtuti na methylrtuť.

Zvědavý Akagi začal prohledávat vlastní archiv chemických vzorků ministerstva. Našel kus octanu rtuťnatého, další toxické odrůdy rtuti. Byl tak starý, že etiketa byla sotva čitelná. Látka měla být bílým krystalem, říká a roztržitě si na list papíru načrtává její chemický vzorec.

Akagi si však všiml žluté vrstvy na povrchu, kterou seškrábl a otestoval. Opět metylrtuť. Nevyrobená lidmi, nepřeměněná bakteriemi, ale vyrobená dalším novým způsobem – světlem. Nejenže se na metylrtuť mohly přeměnit i jiné druhy odpadní rtuti, ale měly k tomu více než jednu cestu.

V roce 1972 Akagi své poznatky poprvé sepsal v japonštině. „Lidé pracující ve firmách jako Chisso a v chemických společnostech na mě útočili,“ říká. Průmysl měl velký zájem na tom, aby anorganická rtuť byla bezpečná. „Volali mi, abych s nimi diskutoval. Přišlo jich tolik. Staří lidé, jako by byli prezidenty nebo něčím podobným, viceprezidenty ve firmě.“ V té době mu bylo pouhých 30 let, byl zakotven v hierarchičtější kultuře než jeho západní kolegové, ale říká, že pokračoval z pocitu morální povinnosti. Místo toho se rozhodl publikovat budoucí práce v angličtině.

Na čem skutečně záleží, myslel si Akagi, není konkrétní způsob vzniku metylrtuti, ale to, kolik jí proudí ekosystémem. A tak se rozhodl – a uspěl – vyvinout chemickou metodu, která by měřila rtuť lépe než kdokoli jiný.

Po pobytu v Kanadě, kde svou techniku zdokonaloval ve znečištěné řece Ottawě, a dalším působení na japonském ministerstvu zdravotnictví a sociálních věcí se Akagi nakonec v roce 1981 vrátil do Minamaty, aby se připojil k nově založenému Národnímu institutu pro minamatskou nemoc neboli NIMD. O deset pečlivých a obezřetných let později vydal svou bibli měření rtuti: kuchařku na počítání množství metylrtuti ve vzorku vody, půdy, krve, vlasů, ryb, čehokoli. Konečně mohl tuto metodu použít ke zmapování všech rytmů rtuti v nejslavnějším exponovaném místě historie, v zátoce Minamata.

Aspoň takový byl plán. Pak zaklepali na dveře světoví výzkumníci rtuti a začal se rýsovat mnohem širší obraz rtuti na naší planetě. Nejprve to byli Brazilci, které znepokojovala rtuť v Amazonii. „V té době neexistovaly žádné spolehlivé údaje,“ říká Akagi. „Nejen v Amazonii, ale všude.“

Začal cestovat, aby pomohl vyhodnotit místa znečištění rtutí – Brazílie a pak Indonésie, Filipíny, Tanzanie. Současně začaly desítky výzkumníků z celého světa podnikat pouť do Minamaty, aby se naučili tuto techniku. Byli mladí a někdy chudí a téměř vždy spali v Akagiho domě. Jeho ženě a dětem se to líbilo, říká.

Výzkumníci vyzbrojení Akagiho metodou ukázali, že problém rtuti je mnohostranný. Kromě Minamaty došlo k dalším závažným a koncentrovaným otravám rtutí. U původních obyvatel Grassy Narrows v kanadském Ontariu se vyvinuly vlastní případy minamatské nemoci díky výpustím z papírny a celulózky, které vytvářely rtuťový odpad, a venkovští Iráčané umírali po stovkách v roce 1971 poté, co snědli dovezené obilí určené k výsadbě, které bylo ošetřeno fungicidem s metylrtuťí.

Daleko větší populace jsou vystaveny nižším, ale stále škodlivým koncentracím. Anorganická rtuť se na svět dostává také ze zdrojů, jako jsou sopky, a v posledních několika staletích její uvolňování urychlil lidský průmysl – uvolňuje se také při spalování uhlí. V atmosféře je nyní pětkrát více rtuti než v předindustriální době. Toto znečištění nerespektuje hranice. Jakmile se dostane do ovzduší, může se usazovat po celé zeměkouli, dokonce i v údajně nedotčených lokalitách, jako je Arktida, a může se přeměnit na metylrtuť v různých prostředích, od útrob hmyzu přes rozmrzající permafrost až po vodní sloupec otevřeného oceánu.

Pro většinu vyspělého světa jsou zdravotní dopady nenápadné, přičemž nepříznivým účinkům se lze do značné míry vyhnout. Potravní sítě i biochemie soustřeďují rtuť do svalové tkáně velkých, elegantních oceánských živočichů, které lidé rádi konzumují – nekonzumujte tedy velké množství atletických dravců, jako jsou mečouni a tuňáci, zejména když jste těhotná. Tato rada se však hůře dodržuje a riziko otravy je bezprostřednější pro komunity, jako je Minamata, které mají hluboké kulturní vazby na vodu a nemají žádné jiné dostupné a cenově přijatelné bílkoviny.

Všechny domorodé skupiny žijící na pobřeží světa plní své talíře 15krát větším množstvím mořských plodů, než je průměr v jejich zemi, zjistila studie z roku 2016. Obyvatelé Faerských ostrovů tradičně konzumují například plejtváky obrovské, v nichž se hromadí vysoké množství metylrtuti. Mnoho kanadských domorodých prvních národů je závislých na rybách a tuleních.

Mnoho míst, která Akagi navštívil v Jižní Americe, Africe a Asii, jsou malé zlaté doly, které dnes zachází se rtutí stejně nešetrně jako Akagiho rodné město ve 40. letech 20. století. Právě nyní se jedná o největší světový zdroj znečištění rtutí. Pokud smícháte rtuť se sedimentem bohatým na zlato, vytvoří oba kovy amalgám a rtuť se pak může vypařit. To vše je velmi pohodlné pro horníky, kteří neznají rizika nebo jsou smířeni s životem v nebezpečí. Do tohoto podnikání je zapojeno přibližně 10 až 15 milionů lidí, z toho asi třetina žen a dětí, rozprostřených v 70 zemích. Tato rtuť se však následně dostává do půdy a řek, přeměňuje se na metylrtuť a hromadí se v rybách a rybích strávnících.

„Vidíte lidi, jak si předávají staré lahve od coly a náhodně z nich vylévají rtuť,“ říká Keane z National Resources Defense Council, který také navštívil mnoho těchto malých komunit. „Často se kolem potloukají děti a ženy s dětmi balancujícími na bocích.“ Následně byla v dechu horníků naměřena rtuť, která překračuje profesní normy pro ovzduší, říká a dodává jízlivě, že samotní horníci by se mohli kvalifikovat jako zdroje toxické rtuti.

Není to pěkný obrázek. Akagiho chemické analýzy však pomohly odhalit svět, kde nebezpečí rtuti stále přetrvává, a to i po desetiletích lepších předpisů. Zdá se, že osobně raději hovoří prostřednictvím čisté chemie. Ze stěn jeho kanceláře se usmívají jeho vědečtí potomci, z nichž mnozí jsou dnes velkými jmény ve světě výzkumu. Do laboratoře chodí, aby se dál dlátil do – čeho jiného – stále stejného problému, pomáhá lidem měřit rtuť a většinu dní se zastavuje na oběd ve vedlejší restauraci s nudlemi u silnice.

Další z těch životopisů na zdi patří Mileně Horvatové, chemičce, která za ním několikrát přijela ze Slovinska. Nyní vede oddělení environmentálních věd na Institutu Jožefa Stefana v Lublani. Institut se nachází asi hodinu jízdy od města Idrija – kde se nachází 500 let starý rtuťový důl, druhý největší na světě, který byl nedávno aktivní a nyní je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. S Horvatem a jeho kolegy nyní Akagi pracuje na metodě měření rtuti, která využívá levnější chemické složky, pro rozvojové země. Myslí si, že to bude jeho poslední velký projekt. Neví, kolik let bude potřebovat.