Němčina a nizozemština

Angličtináři jsou při studiu němčiny ve velké výhodě, protože oba jazyky patří do germánské jazykové rodiny. To znamená, že spousta základní slovní zásoby je v angličtině a němčině stejná: například anglickým slovům „arm“, „hand“ a „finger“ odpovídají německá slova Arm,Hand a Finger. Naproti tomu ve francouzštině odpovídají slova bras, main a doigt nebo ve španělštině brazo, mano a dedo: tato slova se navzájem podobají, protože francouzština a španělština patří do románské jazykové rodiny. Samozřejmě ne všechny shody mezi angličtinou a němčinou jsou tak přímočaré jako mezi slovy Arm a ‚paže‘. Někdy je třeba provést zvukovou záměnu: například anglické t je často německé z, takže „ten“ je německé zehn a „tin“ je německé Zinn. Někdy drobné významové změny odrážejí zajímavou historii: například německé slovo Zaun má stejný původ jako anglické ‚town‘, ale znamená ‚plot‘, protože města bývala ohrazená sídla.

Pokud jde o složitější slova, angličtina a němčina sdílejí mnoho mezinárodních slov, jako je Politik pro ‚politika‘ nebo Diskussion pro ‚diskuse‘, která se snadno učí a jsou známá v mnoha jazycích. Jednou z věcí, které dělají němčinu fascinující na učení, je způsob, jakým se dlouhá slova – a němčina je svými dlouhými slovy proslulá! – jsou tvořena kombinací krátkých slov. Jednoduchým příkladem je slovo Fingerhut neboli „klobouk na prsty“, což je německý výraz pro „náprstek“, nebo Handschuhe, „boty na ruce“, německý výraz pro „rukavice“. Ale tímto způsobem lze vytvořit i mnohem složitější slova, takže například německý výraz pro „cukrovku“ je Zuckerkrankheit neboli „cukrovka“. Tento „princip Lega“ znamená, že každé slovo, které se naučíte, vám umožní porozumět mnoha dalším položkám, které jsou na něm založeny.

Kromě budování slovní zásoby je další významnou součástí výuky jazyka gramatika. Zde má němčina jak snadné, tak obtížné prvky. Například slovesa jsou mnohem jednodušší než v románských jazycích. Stejně jako angličtina mají německá slovesa pouze dva reálné časy: ich trinke je „piji“ a ich trank je „pil jsem“. Všechny ostatní časy jsou tvořeny jednoduchými kombinacemi se slovesy, která jsou ekvivalenty anglických ‚have‘ a ‚will‘. Naproti tomu francouzština a italština mají každá čtyři časy se samostatnými koncovkami, které je třeba se naučit. Na druhou stranu je třeba přiznat, že německá podstatná jména jsou o něco složitější než ta, která se vyskytují v angličtině nebo dokonce v románských jazycích, i když stejně jako ony mají německá podstatná jména nepředvídatelný rod. Kromě toho mají členy a přídavná jména také koncovky určené tzv. pádem. Angličtináři v některých situacích pád přirozeně používají, například když řekneme „he met me“, a ne „him met me“ nebo „he met I“. Abychom však mohli v němčině správně používat podstatná jména, musíme se naučit rozšířit tento koncept na širší okruh slov.

Dalším případem, kdy němčina používá koncepty, které přirozeně známe z angličtiny, je pořadí slov. Němčina má pravidlo, že sloveso musí být ve větě vždy na druhém místě: stejné pravidlo, které najdeme v anglických větách typu „Kde je John?“. (nikdy ne „Kde je John?“) nebo „Přichází John“. Yodova verze německého slovosledu se všemi slovesy na konci je tedy mnohem těžší než ta skutečná!“

Nakonec, proč se vyplatí učit se německy? Zde stojí za zmínku dvě věci. Na jedné straně angličtináři zjišťují, že je snazší rozlišovat slova v mluvené němčině než v mluvené španělštině nebo italštině, protože mnoho Němců mluví pomaleji a zřetelněji a dělá mezi slovy více mezer. Toho můžete využít ve svůj prospěch i při mluvení: nemusíte napodobovat rychlý proud řeči, abyste zněli „autenticky“. A na druhou stranu Němci rádi poslouchají, jak cizinci mluví jejich jazykem, a vždy vás budou povzbuzovat, abyste s nimi mluvili, a říkat vám, jak jste dobří – i když tušíte, že to nemusí být pravda! Jako studentovi němčiny se vám tedy dostane skvělé pozitivní zpětné vazby: Němcům budete brzy rozumět a oni se budou opravdu snažit porozumět vám.