Nejrychlejší hmyz na světě

Gepard je proslulý jako nejrychlejší suchozemské zvíře na planetě, běží rychlostí až 120 kilometrů za hodinu. Jeho extrémní rychlost znamená, že přibližně při polovině svých lovů dosáhne zabití.

To je působivé, ale určitě jste to už věděli, protože gepardi jsou velmi přeexponovaní. Britský komik Noel Fielding si kdysi v jedné písni postěžoval, že všechna pozornost bývá věnována velkým „předváděcím zvířatům“, a gepardí sprinterské schopnosti jsou toho zcela jasným případem. Fielding by tedy nepochybně schválil Thomase Merritta, který se v roce 1999 rozhodl identifikovat nejrychleji běžící hmyz.

Běh, hmyz, běh

Merritt, tehdy působící na Floridské univerzitě v Gainesville, začal tím, že procházel výzkumné databáze a konzultoval s kolegy entomology, aby sestavil seznam uchazečů. Rozhodl, že platní účastníci musí být alespoň pětkrát změřeni časem a že výsledky musí vyjít v nějakém vědeckém časopise. Výsledkem bylo, že housenka můry tygrované (Apantesis vittata), u níž bylo zaznamenáno, že se po desce stolu pohybuje svižnou rychlostí 5 km/h, byla vyloučena z obou důvodů.

Tři další kandidáti s lépe zaznamenanými nároky byli každopádně rychlejší.

V roce 1991 použili dva vědci z Kalifornské univerzity v Berkeley tlakově citlivou desku a vysokorychlostní kamery ke sledování osmi amerických švábů (Periplaneta americana), někdy známých jako vodní brouci. Mohou létat, ale málokdy se obtěžují a nejrychleji se pohybují, když běží po dvou zadních nohách. Při testech urazili 1,5 metru za jednu sekundu a dosáhli rychlosti 5,5 km/h.

V roce 1996 však nizozemští vědci testovali dva druhy australských tygřích brouků, Cicindela eburneola (na obrázku v horní části článku) a Cicindela hudsoni. Oba mají „vestigiální“ křídla, takže nemohou létat. Vynahrazují to však svými běžeckými schopnostmi. Vědci jim naměřili rychlost 6,8 km/h (4,2 mph), resp. 9 km/h (5,6 mph).

Podle tohoto měření je C. hudsoni – schopná urazit 2,5 metru za jednu sekundu – nejrychleji běhajícím hmyzem. Při maximální rychlosti jeho vizuální systém nestíhá a musí zpomalit, aby vůbec něco viděl.

Na velikosti záleží

V soutěži rychlosti v poměru k velikosti však vede jiný druh. Menší C. eburneola dokáže urazit 171 délek těla za sekundu, což je značný náskok před C. hudsoni (120bl/s) a P. americana (50bl/s).

Lidé a další živočichové proslulí svou absolutní rychlostí jsou v tomto závodě žalostně pozadu. Usain Bolt, světový rekordman v běhu na 100 m, sice dosahuje maximální rychlosti 44,2 km/h (27,3 mph), ale při jeho výšce 1,96 m je to pouhých 6 bl/s. Dokonce i gepard dosahuje rychlosti jen kolem 16 bl/s.

Chcete-li však najít skutečného běžeckého šampiona, musíte se podívat mimo hmyz. Na začátku tohoto roku byl zaznamenán Paratarsotomus macropalpis, roztoč z jižní Kalifornie, který se pohyboval rychlostí 0,225 m/s (0,5 mph). To se může zdát pomalé, ale při délce těla 0,7 mm to odpovídá mimořádné rychlosti 322bl/s.

Merritt sice uvažoval o tvorech, kteří se pohybují takto vysokou relativní rychlostí, ale nakonec je nevzal v úvahu s odůvodněním, že v jiných soutěžích, jako je například soutěž o nejrychlejší pozemní vozidlo, se velikost běžně nezohledňuje.

Malí živočichové mají navíc neférovou výhodu. P. macropalpis může velmi rychle zastavovat, měnit směr a zrychlovat, protože díky své malé velikosti neklade velký odpor vzduchu.