Není to k smíchu:

NEW YORK (AP) – Jeho nos byl kulatý a jasně červený, obličej bílý jako prostěradlo. Ústa měl obklopená přehnanou šmouhou červeného make-upu a klenuté obočí mu viselo směšně vysoko na čele.

Taková byla každodenní uniforma klauna Bozo, který bavil děti celá desetiletí, kdy byla televize ještě v plenkách. Je to také uniforma, která dnes mnohým připadá groteskní a zlověstná.

Smrt dlouholetého představitele Bozo Franka Avrucha tento týden vyvolala oba pocity – u jedněch hřejivé vzpomínky a u druhých, kteří si klauny spojují spíše s filmem „To“, záchvěv strachu.

Což vyvolává otázku: Kdy přesně se klauni změnili z narozeninových hloupostí na naprosto zlověstné? No, podržte si opravdu velké boty – názory odborníků se rozcházejí.

David Carlyon, autor, dramatik a bývalý klaun společnosti Ringling Bros. a Barnum & Bailey Circus v 70. letech 20. století, tvrdí, že strach z klaunů – oficiálně známý jako coulrofobie – je relativně nový fenomén, který se zrodil v kontrakulturních 60. letech 20. století a v 80. letech se stal populární silou.

„Neexistuje žádný prastarý strach z klaunů,“ řekl. „Nebylo to tak, že by se Madison Square Garden vlnila panika, když jsem procházel mezi sedadly. Vůbec ne.“

Carlyon řekl, že klauni byli po dvě století považováni za milé a zábavné, dokud se neobjevil nevyhnutelný odpor, který zahrnoval románový hit Stephena Kinga „To“, film „Poltergeist“, maniaka s bílou tváří Heatha Ledgera Jokera, misantropa Krustyho Klauna ze seriálu Simpsonovi, šokovou skupinu Insane Clown Posse a klauna Homeyho D. z filmu In Living Color.“

„Cokoli, co je tolik glorifikováno a sentimentalizováno, si přímo říká o to, aby si na to někdo rýpnul,“ řekl Carlyon, který nedávno objevil obálku časopisu National Lampoon z roku 1979 s dívkou krčící se ve strachu před zlovolným klaunem.

„V žádném dostupném důkazu není nic o tom, že by se děti ve 40., 50., 60. nebo 70. letech bály klaunů,“ řekl. „Kdo to řekl o Redovi Skeltonovi?“

Ne tak rychle, tvrdí Benjamin Radford, autor a redaktor časopisu Skeptical Inquirer, který na toto téma doslova napsal knihu „Bad Clowns“ z roku 2016. Nechce nikomu házet klacky pod nohy, ale tvrdí, že zlí klauni byli mezi námi vždycky.

„Je chybou ptát se, kdy se klauni stali zlými, protože historicky nikdy nebyli opravdu dobří. Vždy měli hluboce nejednoznačný charakter,“ řekl.

„Někdy jsou dobří, někdy zlí. Někdy vás rozesmějí. Jindy se smějí na váš účet.“

Radford sleduje stopy zlých klaunů až do starověkého Řecka a spojuje je s dvorními šašky a postavou Harlekýna. Poznamenává, že Punch, zlá loutka, která často mlátí svou partnerku Judy holí, se poprvé objevil v Londýně v roce 1500. „Máte tu masového klauna, který zabíjí děti a kterého milují Britové všech věkových kategorií,“ řekl.

Klauni v Americe měli své kořeny v cirkusech a zpočátku byli určeni k pobavení dospělých, ale historie klaunství se odklonila v 50. a 60. letech 20. století, kdy se pískající Bozo a Ronald McDonald stali „kvintesencí amerických výchozích klaunů“ pro děti, řekl Radford.

Zlověstnější klaun trpělivě čekal na svůj den, kdy zazáří. „Stephen King zlého klauna nevymyslel. To bylo dávno před jeho dobou. Ale to, co udělal, bylo, že obrátil minci, chcete-li,“ řekl Radford.

I když se o této otázce vedou debaty, Radford vzdal hold Avruchovi, prvnímu celostátně vysílanému vtělení ikonického Bozo. Bez ctnostných klaunů, jako byl on, kteří by položili základ, nemají ti zlí smysl.

„Faktem je, že potřebujeme jak zlé, tak dobré klauny, protože bez dobrých klaunů, jako je Bozo, neexistuje žádný kontrast, žádné napětí, které by učinilo zlé nebo děsivé klauny zábavnými nebo zajímavými,“ řekl Radford.

Mark Kennedy je na http://twitter.com/KennedyTwits