Neplodnost:

Už nějakou dobu se chystám sednout a napsat tento příspěvek. Tolik z vás si udělalo čas a napsalo mi zprávu/e-mail o své vlastní cestě těhotenstvím a dokázaly jsme se propojit na mnoha úrovních. Pro mě to byl opravdu jeden z největších darů, které mi tato online komunita umožnila. Pokud vám uniklo naše oznámení o těhotenství, můžete si ho přečíst zde – je v něm trochu popsána naše cesta a to, jak jsme se dostali tam, kde jsme dnes. Jak už jsem zmínila v tomto příspěvku, měla jsem pocit, že toho chci o naší zkušenosti s IUI a neplodností obecně říct tolik, že bych z toho potřebovala udělat samostatný příspěvek, takže tady je.

Přiznání, že nastal čas navštívit specialistu na plodnost…

Matt a já jsme se snažili počít dítě něco přes rok, než jsme se rozhodli jít cestou specialisty na plodnost. V té době mi bylo 30 let, a i když to není věk na „snažení“, můj gynekolog si se mnou kolem 8. měsíce sedl a prostě jsme si otevřeně promluvili o tom, že začneme zvažovat další kroky. Okamžitě jsem se uzavřela a trvala na tom, že se budeme každý měsíc snažit přirozeně, jak jsme to dělali, i když to byla taková emocionální horská dráha a něco, s čím jsem tiše (a ne tak tiše s Mattem) bojovala. Teprve na rozlučce se svobodou koncem loňského jara, kde jsem strávila nějaký čas povídáním s naší rodinnou kamarádkou (která měla dvojčata s pomocí IVF), jsem začala vážně uvažovat o návštěvě odborníka. Zeptala se mě, čeho se při návštěvě specialisty na neplodnost nejvíc bojím, a já tehdy neměla žádnou velkou odpověď kromě pocitu, že „jsem selhala“, a podlehla jsem tomu, že potřebuji pomoc. Po rozhovoru s ní o její vlastní cestě jsem uvedla, že se sama sebe ptám, co nejhoršího by se mohlo stát, kdybych si jen naplánovala schůzku a úvodní rozhovor? Chvíli jsem o tom přemýšlela a bylo to přesně to, co jsem potřebovala, abych si dala věci do souvislostí. Ironií je, že během této cesty jsem také začala špinit mnohem dříve, než se měla dostavit menstruace (což byl můj neustálý boj měsíc co měsíc), a zhroutila jsem se a v slzách zavolala mámě a Mattovi, protože to byl další měsíc ztracené naděje. Po návratu domů do New Yorku jsem si znovu promluvila s Mattem a konečně jsem vyhrabala doporučení na lékaře pro léčbu neplodnosti, které mi před několika měsíci dal můj gynekolog.

Vypracování plánu léčby neplodnosti…

Po počátečním průzkumu ordinací pro léčbu neplodnosti v okolí jsme se dostali k doktorce Alexis Melnick. Jak jsem se zmínila v minulém příspěvku, nemohu tuto praxi dostatečně doporučit. Nikdy jsem se necítila jako pacient, pokud to vůbec dává smysl, ale spíše jako rodina. Jakmile jsme měli první konzultaci, všechno do sebe zapadlo a bylo to poprvé od doby, kdy jsme se začali snažit, kdy jsem brečela štěstím a opravdu mě přemohl pocit úlevy. Odcházela jsem s pozitivním pocitem a nadějí na to, co přijde. Nechali jsme si udělat další krevní testy a vyšetření (já i Matt) a stále jsme nedostali žádné skutečné odpovědi na to, proč se nám nedaří. Zažívali jsme to, čemu se říká „neznámá neplodnost“ – na papíře vypadalo vše v pořádku pro nás oba, ale z nějakého nevysvětleného nebo nediagnostikovaného důvodu jsme měli problémy s početím. Vzhledem k této historii se doktorka Melnicková rozhodla, že chce začít konzervativněji a pokročit s přirozeným IUI. To znamená, že bych nebrala Clomid ani žádné jiné léky, které by zvýšily produkci vajíček.

Stay off Google…

Předtím, než se vrhnu na IUI, je při návštěvě specialisty na plodnost běžné nechat si udělat HSG test, který je také známý jako „test barvivem“, aby zkontroloval vaše vejcovody. NESMÍŠ, NESMÍŠ si o tomto testu číst věci na internetu. Já jsem vlastně poslechla svého lékaře, který mi to řekl, a zeptala jsem se jen své nejlepší kamarádky, která si ho nechala udělat, na pár obecných otázek. Potom jsem byla zvědavá, co na to řekne internet, a dala jsem si to vygooglit a ouha. Lidé z toho udělali to nejhorší, co kdy v životě zažili. I když ano, bylo to mírně nepříjemné, trvalo to doslova méně než 30 vteřin a člověk to prostě prodýchá (představte si silné menstruační křeče). Šla jsem na to s tím, že pro možnost stát se mámou udělám doslova cokoli, a díky této mentalitě jsem to zvládla.

Co se týče IUI, dala mi stejné instrukce „nevygooglujte“ a abych jí zavolala s případnými dotazy. Řeknu vám, že měla pravdu! Já jsem samozřejmě neposlechla (byla jsem až moc zvědavá na všechno a na hledání ostatních, abych se necítila tak sama) a po jednom hledání jsem si slíbila, že už nikdy nebudu googlit nic o IUI; člověk se opravdu může dostat do temné králičí nory fór, mindráků a lidí, kteří mluví jen o těch nejhorších z nejhorších zkušeností. Místo toho jsem se vrátila a přečetla si další příspěvky na blogu od známých holek, které si prošly podobnými zkušenostmi a vrhly na situaci osobnější/pozitivnější světlo, což doufám udělám i dnes!

Matt má také lepší smysl pro to, čemu na internetu věřit (a čemu ne) (a není tak emotivní ha), takže si občas něco vyhledal a podělil se se mnou jen o to, co mi pomohlo.

O pojištění…

Než se dostanu k tomu, co jsme dělali před naším prvním IUI, musím se dotknout té části s pojištěním, která mě upřímně řečeno emocionálně dostala. Jsem si jistá, že každá zkušenost je jiná, zejména v závislosti na vašem pojištění, ale při jednání s pojišťovnou je třeba mít HODNĚ trpělivosti a vytrvalosti, zejména při snaze získat souhlasy a dokumenty potřebné k objednání progesteronu a spouštěcí injekce (injekce, kterou dostanete 24 hodin před IUI a která podporuje ovulaci). Strávila jsem hodiny denně tam a zpět mezi pojišťovnami, společností, u které jsem si musela objednat spouštěcí injekci, atd. a upřímně řečeno, bylo u toho mnoho a mnoho slz. Měla jsem pocit, že mě nikdo neposlouchá a všichni mě jen předávají někomu dalšímu v řetězci s falešnými sliby. Chci k vám všem být upřímná, protože tento proces je na začátku tak emotivní záležitost, že je v pořádku mít dny, kdy se prostě zhroutíte a máte pocit, že musíte hodit ručník do ringu. Dopřejte si tyto chvíle nebo dny, ale také se nevzdávejte, pokud jde o jednání s těmito pojišťovnami! V ordinaci vašeho lékaře pro léčbu neplodnosti by vám měli dát papíry, kde vám krok za krokem vysvětlí, o co musíte požádat a jaká schválení musíte získat. Prostě se to snažte brát den po dni, sledujte to, zapisujte si jména lidí, se kterými mluvíte, a pokud je to možné, získejte přímá čísla. Pokud vše ostatní selže, buďte trochu dotěrní a nároční!

Příprava na IUI…

S Mattem jsme se rozhodli, že pokud se vydáme touto cestou a budeme do ní finančně investovat, chceme se ujistit, že jsme udělali vše, co bylo v našich silách, abychom pomohli našim šancím. Neříkám, že něco z toho bylo kouzelnou odpovědí, ale chtěla jsem se s vámi všemi podělit o poctivou rekapitulaci všeho, co jsme udělali, a to jak před zákrokem, tak po něm. Asi 10 dní před naším prvním IUI jsme oba s Mattem omezili konzumaci alkoholu (Matt v tomto období také přestal pít kávu), on začal cvičit a opravdu sledovat, co jí, a já jsem pokračovala ve cvičení, ale zůstala jsem u Pure Barre a ničeho příliš intenzivního. Vždycky jsem jedla zdravě, ale věnovala jsem zvýšenou pozornost tomu, abych měla dostatek zeleniny, bílkovin atd. Matt také začal denně užívat vitamíny a snažil se jíst věci, které zřejmě pomáhají kvalitě/produkci spermií, jako jsou vlašské ořechy a chřest. Večer předtím jsme šli na úžasnou ústřicovou večeři (zinek v ústřicích prý v tomto směru pomáhá ha). Tyto kroky byly pravděpodobně úplně zbytečné, ale stejně jsme to udělali – náš postoj byl vždycky, proč ne.

Před IUI je spousta návštěv u lékaře, který vám změří folikuly, udělá krevní testy a nakonec vám dá spouštěcí injekci na podporu ovulace. Myslím, že jeden týden jsem tam chodila minimálně každý druhý den, protože chtějí všechno správně načasovat. Takže toho může být hodně, ale alespoň v ordinaci, kam jsem chodila, byli velmi dochvilní a vstřícní, co se týče plánování.

Jdi na čas…

14. červenec 2018 bude pro mě a Matta dnem, na který nikdy nezapomeneme. Probudili jsme se nervózní, vzrušení, ale usilovně jsme se snažili udržet emoce na uzdě a zůstat bez stresu. Můj vrcholný den ovulace a den naší IUI shodou okolností připadl na sobotu, což bylo s Mattovým rozvrhem ideální, protože jsem věděla, že bude v lepším rozpoložení, než kdyby si musel brát volno z práce nebo po něm spěchat do práce. Když jsme ráno dorazili do nemocnice, zaregistrovali jsme se a krátce poté byl Matt vyzván, aby šel odevzdat svůj „dar“. Poté proces třídění a vybírání nejlepších spermií trvá asi hodinu, takže jsme s Mattem odešli a dali si něco k jídlu, abychom na to nemysleli. Když jsme se vrátili, nastal čas na IUI a Matt seděl po mém boku na každém kroku.

Samotný zákrok byl RYCHLÝ a ani na vteřinu nebolel. Mluvím o necelé minutě, pokud si dobře vzpomínám (opět, u každého se to může lišit) a pak jsem musela 15 minut ležet na plocho. Tady pro většinu lidí zákrok končí, ale pro mě to začalo být trochu zajímavé. Sdílím to jen proto, že je to součást mého příběhu, ale také mimořádně vzácné a něco, co se mi v minulosti několikrát stalo, takže jsem alespoň věděl, že je to možné. Asi po pěti minutách, kdy jsem jen ležela a odpočívala, jsem začala cítit, jak mě brní tělo a začíná mi být horko, a otočila jsem se na Matta, abych mu dala vědět, co se děje. Počkali jsme ještě pár minut, než šel pro doktora. Nakonec se ukázalo, že jsem měla vazovagální reakci, což znamená, že moje tělo přehnaně reagovalo na určitý spouštěč a člověk se stane něčím, co vypadá jako ochrnutí asi na 45 minut. Ruce a nohy se mi strašně sevřou a nemůžu se hýbat, nemůžu pořádně mluvit a strašně se potím. Během celého IUI jsem se cítila podivně klidná, takže si stále nejsem jistá, co bylo tím spouštěčem. Ale jak už jsem se zmínila, je to něco, co se mi stalo v minulosti (někdy, když jsem pracovala v nemocnici, když jsem sledovala určité procedury, během tréninku pozemního hokeje před sezónou a můj první den v práci ve Velkém jablku, když jsem pracovala v reklamě na horkou vteřinu), takže jakkoli to bylo děsivé, nebyl to úplný šok..možná jen pro Matta, který to viděl poprvé z první ruky hah. Matt dělal, co mohl, snažil se mě donutit pít tekutiny a udržet mě v klidu, ale člověk to opravdu musí jen přečkat a nechat čas plynout. Jak už jsem se zmínila, zvažovala jsem, jestli sem tenhle detail přidat, protože je to tak nepravděpodobné a já se nesnažím nikoho strašit. Víc než čehokoli jiného jsem se jen obávala, že tato příhoda poškodí mé šance na úspěch IUI a ukázalo se, že tomu tak není! Takže bez ohledu na to, co se během IUI stane, zůstaňte pozitivní a doufejte!T

Dočetli jsme se, že po IUI je nejlepší si pokud možno odpočinout, takže jsem zbytek dne strávila doma na gauči a další dva nebo tři dny jsem se poctivě věnovala vegetaci a nechala své tělo odpočinout.

Obávané dvoutýdenní čekání…

Pro ty, kteří to neznají, je dvoutýdenní čekání doba mezi pokusem o otěhotnění a okamžikem, kdy lze těhotenství zjistit. Během tohoto dvoutýdenního čekání jsem udělala několik změn a dělala věci, které jsem v předchozím roce nezkoušela. Zaprvé jsem se rozhodla vzdát se cvičení. Ačkoli to může znít hloupě, bylo to opravdu těžké rozhodnutí, protože ráda chodím do Pure Barre, kde se zbavuji stresu, ale Matt velmi silně cítil, že bych to měla udělat. Kdybych věděla, že v tomto cyklu otěhotním, bylo by rozhodnutí necvičit tím nejjednodušším rozhodnutím vůbec, ale nezapomeňte, že jsme se snažili rok, takže rozhodnutí necvičit v tomto období by mohlo znamenat, že 2 týdny z každého měsíce nemůžete cvičit.

Během tohoto dvoutýdenního čekání jsem se také podřídila VŠEM „babským ocasům“ pro otěhotnění. Je docela dobře možné, že to všechno jsou naprosté mýty a ve skutečnosti vašim šancím vůbec nepomáhají, ale my jsme opravdu hráli o to, abychom vyzkoušeli cokoli, co by mohlo pomoci našim změnám! Mezi věci, které jsem dělala, patřilo pojídání jádra ananasu (rozložené do 5 dnů), pití plnotučného mléka (to pro mě bylo těžké, protože ho nesnáším), konzumace brazilských ořechů a nadále jsem se vyhýbala alkoholu a kofeinu.

Taky jsem během té doby dostala 100 mg progesteronu (čípek) (taky ani zdaleka ne tak špatný, jak se lidem na internetu zdá, jen je trochu otravné, že musím každý den nosit vložku). Varování: progesteron vám může pořádně zamotat hlavu, podle mě totální mind F*! Je to proto, že jeho vedlejší účinky obecně odrážejí příznaky těhotenství, takže i když jsem měla pocit, že bych mohla být v tomto období těhotná, nevěděla jsem, jestli to není jen progesteronem! Bylo tak neuvěřitelně těžké nedělat si naděje, protože jsem každý měsíc za poslední rok+ hledala jakýkoli příznak těhotenství, než se dostavila menstruace. Snažila jsem se ze všech sil nic nečíst a šla jsem do toho s myšlenkami typu: „Vím, že šance, že ti první IUI vyjde (obvykle trvá asi 3), je vzácná, takže co se stane, to se stane.“

Každý měsíc mi ta dvoutýdenní perioda připadá, jako by nikdy neskončila, ale tento měsíc mi to opravdu připadalo jako věčnost! Opravdu jsem otěhotněla, ale nechtěla jsem si dělat velké naděje a být opět zklamaná. Asi po 14 dnech jsem si mohla udělat těhotenský test, abych zjistila, jestli jsem opravdu těhotná, ale nedokázala jsem se k tomu odhodlat (Matt si myslel, že jsem blázen ha). Ale když podstoupíte IUI, musíte bez ohledu na to jít k doktorovi na krevní testy, kde definitivně určí, zda jste těhotná. S vědomím, že to budu muset udělat, jsem se rozhodla, že si domácí test neudělám ze strachu, že budu dvakrát zklamaná.

Všichni víte, jak tento příběh skončí, ale to, že mi pár hodin po krevním testu zavolali, že jsem těhotná, byl ten nejlepší telefonát v mém životě! Nikdy nezapomenu na to, kde jsem seděla, co jsem měla na sobě, a na ten čirý šok/štěstí, které jsem cítila najednou. Ruku na srdce, byl to opravdu nejlepší den v mém/našem životě.

Na několik následujících týdnů jsem byla v takovém rauši, ale také jsem se CELOU DOBU potýkala (a až do nedávna stále potýkám) s tím, že jsem s tímto těhotenstvím žila spíše ve strachu, než abych si ho opravdu užívala. Je to něco, co se mi těžko píše, ale chci to sem dát, protože si myslím, že se o strachu z těhotenství a jeho udržování nemluví dostatečně. Před každou návštěvou lékaře jsem se strašně bála a bylo mi špatně od žaludku, dokud jsme neslyšeli „všechno vypadá skvěle“. Každý týden byl o něco snazší, ale upřímně si myslím, že až v polovině druhého trimestru jsem se mohla plně uvolnit a užívat si tento úžasný dar bez obav z toho, „co kdyby“. Zůstali jsme u našeho lékaře pro léčbu neplodnosti, dokud jsme neslyšeli tlukot srdíčka (kolem 10. týdne – to se u každého liší), a pak jsme byli převedeni zpět k mému gynekologovi. Byla jsem také na progesteronu téměř po celý první trimestr a upřímně řečeno, opravdu jsem bojovala s tím, že jsem přestala a byla vyděšená k smrti, protože progesteron pomáhá všemu „držet“ a je známo, že snižuje šanci na potrat.

Nejsi v tom sama…

Uvědomuji si, jaké máme štěstí, že se nám první IUI povedlo. Vím, že to tak často nebývá (má tendenci mít pozitivnější výsledky po dalších kolech), takže si opravdu připadám jako šťastlivec. Ale všem, které se měsíc co měsíc snažíte otěhotnět, vězte, že v tom nejste samy a neztrácejte naději. Pamatujte, že čím déle na něco čekáte, tím víc si toho budete vážit, až to dostanete. Když se teď na všechno dívám zpětně, cesta, kterou jsme upřímně prošli, mi teď připadá jako 1 vteřina dlouhá. Pokud vám mohu být někdy na vaší cestě těhotenstvím oporou, neváhejte se na mě obrátit. Můžete mi napsat e-mail, zanechat komentář níže, napsat mi DM, cokoli budete potřebovat, jsem tu pro vás… jen si pamatujte, že jsme silné, neuvěřitelné ženy, které jsou schopné všeho, něco jen chvíli trvá, ale nevzdávejte to! xo