Nevýhoda téměř dokonalé paměti
Joey DeGrandis měl asi 10 let, když si jeho rodiče poprvé uvědomili, že na jeho paměti je něco zvláštního. „Někdo se zmínil o nějaké události před lety, kterou jsme jako rodina podnikli, a já náhodně řekl: ‚Aha, to bylo v pondělí‘ nebo ‚to se stalo 20. června‘,“ říká DeGrandis, kterému je nyní 33 let. „Moje máma to porovnávala se starými kalendáři, které si schovávala, a byli trochu ohromeni, jak jsem byl přesný.“
DeGrandis předvedl svou dovednost toho roku na kouzelnické show ve škole, kde ohromil své publikum tím, že správně určil den v týdnu pro jakékoli datum v nedávné historii. A zhruba dalších 15 let považoval DeGrandis svůj talent hlavně za elegantní trik na večírky: nešlo o něco, co by uměl každý, ale ani o něco, co by mělo velký význam. Později zjistil, že téměř dokonalá paměť má i své klady – a překvapivé zápory.
V roce 2010, když bylo DeGrandisovi 26 let, viděl v pořadu 60 minut díl, v němž vystupovala hrstka lidí s podobnou schopností: stav, který je dnes známý jako vysoce vynikající autobiografická paměť neboli HSAM. „Byl jsem na výletě s kamarádem a skončil jsem v Kalifornii a rozhodl jsem se navštívit jednoho lékaře, který studoval tyto lidi, kteří vypadali jako já,“ říká.
Identifikace vzácné schopnosti
Tímto lékařem byl James McGaugh, výzkumný profesor neurobiologie a chování na Kalifornské univerzitě v Irvine. McGaugh začal studovat HSAM v roce 2000 poté, co se na něj obrátila mladá žena jménem Jill Priceová kvůli svému „problému“ s pamětí.
Priceová, která se později stala první osobou s diagnózou HSAM, si stěžovala, že její mimořádná paměť je pro ni přítěží. „Kdykoli se v televizi (nebo kdekoli jinde) mihne nějaké datum, automaticky se k tomu dni vracím a vzpomínám, kde jsem byla, co jsem dělala, na který den připadl a tak dále a tak dále a tak dále,“ napsala v e-mailu McGaughovi. „Je to nepřetržité, nekontrolovatelné a naprosto vyčerpávající.“
Do roku 2010 McGaugh a jeho kolegové identifikovali několik dalších lidí s mimořádnou schopností spojovat data v kalendáři s událostmi, a to jak s významnými zprávami (jako byl výbuch Challengeru nebo smrt princezny Diany), tak se všedními osobními detaily (například co jedli nebo jakou písničku slyšeli v rádiu). Poté, co McGaugh vystoupil v pořadu 60 minut, obdržel více než 600 e-mailů a telefonátů od lidí, kteří se podobně jako DeGrandis domnívali, že by také mohli mít tuto schopnost.
Nakonec McGaugh a jeho tým identifikovali pouze 60 z těchto lidí, kteří skutečně mají HSAM. Dokonce i v následujících letech, a dokonce i s velkým množstvím další medializace, bylo toto onemocnění diagnostikováno u méně než 100 lidí. „To ukazuje, jak je to vzácné,“ říká McGaugh, „že o tom slyšely miliony lidí, a přesto se nám podařilo najít jen nepatrný počet těch, kteří splňují kritéria.“
Pro a proti nikdy nezapomenout
DeGrandis se jako jeden z těchto lidí nyní účastní probíhajících studií McGaugha a dalších výzkumníků paměti. (V běžném životě pracuje v marketingu – v zaměstnání, které podle jeho slov nemá s jeho zvláštní schopností nic společného). Rád se setkává s dalšími lidmi s HSAM a je ohromen tím, co mají společného.
DeGrandis říká, že se potýká s depresemi a úzkostmi, což podle něj může souviset s jeho neschopností nechat některé věci být. Při poznávání ostatních účastníků studie HSAM zjistil, že jde o společné téma.
„Považuji se za šťastného člověka, protože jsem měl docela dobrý život, takže mám spoustu šťastných, hřejivých a mlhavých vzpomínek, na které si mohu vzpomenout,“ říká. „Mám však tendenci zabývat se věcmi déle než průměrný člověk, a když se stane něco bolestivého, například rozchod nebo ztráta člena rodiny, nezapomenu na tyto pocity.“
Výzkumy také naznačují, že lidé s HSAM mají tendenci mít obsedantní rysy. „Některé subjekty, jako například Price, se zaměřují na pořádek,“ píše McGaugh v časopise Learning and Memory: A Comprehensive Reference, která byla letos aktualizována a obsahuje kapitolu o HSAM. „Někteří se vyhýbali zárodkům a někteří měli koníčky, které vyžadovaly intenzivní, soustředěné a trvalé úsilí,“ dodal. Zatím není známo, zda jsou tyto vlastnosti důsledkem jejich vynikající paměti, nebo zda jsou obě způsobeny jiným základním faktorem.
A i když mají lidé s vynikající pamětí mimořádný talent pro spojování dat a událostí, občas se dopouštějí chyb. „Jejich vzpomínky jsou mnohem podrobnější než naše a trvají delší dobu, ale stále to nejsou videozáznamy,“ říká McGaugh. „Paměť je rozptylující proces a to, co vytáhneme z mozku, není vždy zcela přesné.“
Lidé s HSAM také nejsou lepší než normální, pokud jde o zapamatování si věcí, jako jsou obličeje nebo telefonní čísla. Tato schopnost není stejná jako takzvaná fotografická paměť, která lidem umožňuje živě si vybavit detaily ze scény, kterou pozorovali jen krátkou dobu; není ani stejná jako talent, který mají například závodní „paměťoví sportovci“, kteří používají mnemotechnické pomůcky, aby si zapamatovali dlouhé řetězce údajů.
„Nejsem skvělý ve jménech ani ve všedních detailech, jako jestli jsem si dnes vyčistil zuby nebo kam jsem si dal klíče,“ říká DeGrandis. „Moje mysl je neustále v pohybu a naplněná spoustou jiných věcí, a to možná paradoxně přispívá k horší krátkodobé paměti.“
Co se může věda naučit od lidí s vynikající pamětí
Téměř dvě desetiletí po identifikaci prvního případu HSAM toho vědci o tomto stavu stále ještě mnoho nevědí. Ale došlo také k mnoha úspěchům.
„Nyní máme ve studii sadu dvojčat, z nichž jedno tuto schopnost má a druhé ne,“ říká McGaugh. „Máme také několik mladších lidí – jednoho ve věku pouhých 8 let – s touto schopností. To dokazuje, že tato schopnost není přítomna jen u dospělých a není to něco, co se člověk časem naučí a nacvičí.“
Výzkumníci z Kalifornské univerzity v Irvine také plánují provést funkční vyšetření magnetickou rezonancí u lidí ve studii HSAM, aby zjistili, zda jejich mozek pracuje jinak, když načítají informace. „Mám kolegy v Římě, kteří s tímto funkčním zobrazováním začali,“ říká McGaugh, „a máme určité důkazy, že existují skutečné rozdíly, ze kterých se snad můžeme hodně naučit.“ Předchozí výzkum pomocí nefunkčních magnetických rezonancí – které zobrazují pouze anatomické struktury, nikoli aktivní procesy, jako je průtok krve – již ukázal některé základní strukturální rozdíly mezi mozky lidí s HSAM a bez ní.
McGaugh říká, že pochopení neurobiologie stojící za HSAM může přinést nové poznatky o tom, jak mozek ukládá a vyvolává vzpomínky. Podle něj to může být dokonce užitečné v boji proti Alzheimerově chorobě a dalším formám demence a ztráty paměti, i když je zatím příliš brzy na to, aby se dalo jednoznačně říci, zda a jak.
Co se týče DeGrandise, ten rád propůjčí svůj um vědě v naději, že to nakonec pomůže lidem, kteří mají problémy se zapamatováním – ne se zapomínáním. A i když se on a jemu podobní někdy cítí tímto zvláštním talentem zatíženi, DeGrandis je nakonec rád, že ho má. „Může to být frustrující, ale zároveň je opravdu úžasné mít snadný přístup ke šťastným vzpomínkám,“ říká. „Opravdu se snažím nebrat to jako samozřejmost.“
Kontaktujte nás na adrese [email protected].