Nezávislost a revoluce

Na počátku 19. století už místní střední vrstvy přestalo bavit dělit se o své bohatství se Španělskem a začala narůstat posedlost nezávislostí.

Zejména kreolové (ti, kteří se narodili v Novém Španělsku španělským rodičům) nesli s nelibostí, že je ti, kteří se narodili v evropské vlasti, považují za méněcenné. Příležitost viděli ve válce Španělska proti Napoleonově invazi v roce 1808.

Hlavními protagonisty nezávislosti byli kněží Miguel Hidalgo y Costilla a José María Morelos.

16. září 1810 Hidalgo osvobodil vězně ve městě Dolores, uvěznil španělské úřady a vyzval lid ke vzpouře vyzváněním kostelních zvonů. Hidalgo začínal s 600 muži, ale brzy jich měl 100 000 a ovládl města ve středním Mexiku. Následujícího roku byl Hidalgo obelstěn, chycen a odsouzen a 30. července 1811 popraven zastřelením.

Morelos ze západního města Valladolid (dnešní Morelia) vedl v letech 1812 a 1813 úspěšná tažení, v jejichž rámci dobyl město Acapulco, tehdejší hlavní obchodní přístav na pobřeží Tichého oceánu. Byl zajat a zastřelen 22. prosince 1815. Navzdory neúspěchům pokračovalo hnutí za nezávislost pod vedením kreolského plukovníka Agustína de Iturbide. Dne 28. září 1821 byla jmenována první nezávislá vláda s Iturbidem v čele.

Po získání nezávislosti následovalo třicet let velkých politických zmatků, jejichž součástí byla mexicko-americká válka v letech 1846-1848, v níž Mexiko ztratilo ve prospěch vítězů Texas, Kalifornii a Nové Mexiko.

Poté nastalo období reforem, které vedli vzdělanci země. Liberál Benito Juarez, který byl v roce 1861 zvolen prezidentem, prosazoval reformní zákony, které byly začleněny do ústavy z roku 1857. Jako prozatímní prezident také omezil pravomoci římskokatolické církve a zkonfiskoval církevní majetek.

V roce 1864 se rakouský arcivévoda Maxmilián stal s podporou Napoleona III. císařem. Maxmilián vládl Mexiku až do roku 1867, kdy byl poražen a zastřelen poté, co Napoleon stáhl svá vojska do války s Pruskem. Juarezův návrat k vládě je také znám jako obnovení republiky.

Po Juarezových letech následovala diktatura Porfiria Diaze, vojenského vůdce, který byl prezidentem v letech 1876-1880 a 1884-1911. Mexiko za Diazovy vlády prošlo obdobím nebývalého hospodářského rozvoje, kdy byly vybudovány železnice, přístavy a telekomunikace. Diazova represivní vláda a stále větší rozdíly mezi bohatými a chudými spolu s Diazovým dvořením se zahraničním investorům a velkým vlastníkům půdy však vedly k nespokojenosti a povstání poté, co v roce 1910 vyhrál další volby – své šesté znovuzvolení v řadě.

Revoluci v letech 1910-1917 zahájil Francisco Madero, demokraticky smýšlející politik, který byl proti znovuzvolení. Po vojenských povstáních Francisca Villy (nebo „Pancho“ Villy, jak je obecně znám) na severu a Emiliana Zapaty na jihu byl Diaz brzy nucen rezignovat a odejít do exilu. Madero se stal prezidentem, ale jeho armádní velitel Victoriano Huerta provedl v roce 1913 převrat a nechal ho zabít. Huerta v roce 1914 odstoupil a prezidentem se stal Venustiano Carranza.

Zatímco jen málo Mexičanů zpochybňuje význam zrodu nezávislého státu po třech stoletích koloniální nadvlády, období konfliktu v letech 1910-1917, které vedlo k vyhlášení ústavy v roce 1917, bylo mnohem složitější a do jisté míry i bezvýchodné. Řada známějších hrdinů revoluce byla sama zabita při zrádných činech dlouho po roce 1917: Emiliano Zapata v roce 1919, Venustiano Carranza v roce 1920, Francisco Villa v roce 1923 a Álvaro Obregón v roce 1928.

O významu událostí, které tvořily revoluci, se dodnes vedou spory, jejichž představy jsou obvykle ovlivněny politickými názory. Revoluce není stejná věc viděná zleva jako zprava a její úspěch či neúspěch ani z jednoho z těchto pohledů nelze snadno vyřešit. Článek na Wikipedii (španělsky) ilustruje, o jak komplikovanou záležitost se jednalo.

V roce 1917 byla vyhlášena nová ústava, která mimo jiné navrátila indiánskému obyvatelstvu komunální půdu a obnovila antiklerikalismus z Juárezových let.

Další: