Ošetřuji svou vnučku a je mi jedno, co si myslíte

Byla neutěšitelná. Zkoušela jsem všechno. Po výchově čtyř dětí a výchově dalších čtyř nevlastních matek jsem se bláhově považovala za odborníka, ale nic z mých triků nezabíralo. A aby toho nebylo málo, nekontrolovatelné vzlykání mé dvouměsíční vnučky vyburcovalo i mé roční dítě. Deset minut předtím bylo všechno v pořádku. Teď oba svorně plakali, zatímco jsem na sporáku vařila večeři, a pohádky v televizi nebyly žádnou útěchou.

RELEVANTNÍ: Když bylo mé nejstarší dceři 21 let, porodila jsem svou nejmladší dceru. O 11 měsíců později se mi pak narodila vnučka. Mít dítě a vnouče s odstupem necelého roku má jistě své výhody. Nemám výčitky svědomí, že utrácím peníze za oblečení a hračky, protože vím, že je předám vnučce. S dcerou máme stejného pediatra a patříme do stejné skupiny maminek. Naše holčičky mají dokonce stejné autosedačky.

Jednu věc jsme ale neměly společnou: žádné z mých dětí nikdy nemělo koliku, takže když mě dcera požádala o radu, neměla jsem jí co dát. Mluvila s lékařem, lékárníkem a dalšími maminkami. Vyzkoušela vodu s gripem, chvilku na bříšku, zavinovačky, bílý šum a všechny dudlíky na trhu – všechno bez úspěchu. Jednoho večera mi zoufale zavolala. Svěřila se mi, že je přetížená a vyčerpaná. Přes slzy mi vysvětlila, že se už čtyři dny nesprchovala a že už déle nespí, protože vnučka odpočívá jen ve dvacetiminutových intervalech. Obě si potřebovaly ulevit, a tak jsem jí nabídla, že si dítě na noc vezmu k sobě.

Protestovala. „Ne, mami, nechce si vzít láhev a já stejně nemám žádné odstříkané mléko.“

O pár měsíců později byla dcera připravena vrátit se do práce. Samozřejmě jsem se nabídla, že ji pohlídám. Její první směna po návratu do práce trvala jen tři hodiny, ale bylo by to poprvé, co by byly od sebe déle než na rychlou sprchu. Když dorazila ke mně domů, měla s sebou přecpanou tašku s plenkami, dost odstříkaného mléka na to, aby vydrželo celou apokalypsu, a omluvy (mnoho, mnoho omluv). A i když se obávala, že to pro mě bude přítěž, ujistila jsem ji, že jsem nadšená, že budu moci být chvíli s vnučkou. Objaly jsme se, ona dala dítěti pusu a odešla do práce.

Tak jsem tam stála, držela dvě plačící děti, na každém boku jedno, a nadávala si, že si myslím, že jsem expert na rodičovství. Položila jsem děti na zem, běžela popadnout Bjorn a připoutala vnučku. To už ale žárlila a naříkala moje vlastní dcera, tak jsem ji vzala do náruče a položila si ji na bok a snažila se je obě uklidnit. Takhle to musí vypadat, když mám dvojčata, vzpomínám si, jak jsem si říkala.

Jakmile mi jejich společný křik pronikl do uší, přidal se k mučení i detektor kouře. Rozsvítil se dostatečně hlasitě, aby přehlušil miminka a bohužel zalarmoval i sousedy. Zatímco jsem se divoce snažila vyčistit kouř utěrkou na nádobí a udržet rovnováhu mezi dvěma miminky, uvědomila jsem si, že mám mokrý obličej. Otočila jsem se směrem k chodbě, kde jsem v zrcadle uviděla svůj odraz, tvář pokrytou slzami. Ve všem tom chaosu jsem si to ani neuvědomila. Cítila jsem se bezmocná, zbytečná a poražená. Tohle dvojnásobné rodičovství bylo těžké. A kromě toho jsem cítila to, co denně prožívala moje dcera se svým neklidným dítětem. Chtěla jsem být dobrou mámou a babičkou, ale připadala jsem si jako naprosté selhání.

Se svěšenou hlavou jsem se propracovávala chodbou a zpívala si „Písničku ABC“, abych uklidnila děti, ale spíš abych uklidnila sebe. V tu chvíli jsem uviděla svého manžela, jak stojí v otevřených dveřích a ohlíží se za mnou – zkoprnělou, s podlamujícími se koleny a tváří potřísněnou slzami od make-upu. Sundal mi dceru z boků a zmizel v ložnici.

Posadila jsem se na pohovku, vyndala vnučku z Bjornu a přitiskla ji k sobě. Hrabala se kolem sebe a já cítila, jak se mi spouští, přestože jsem měla mléko suché už několik měsíců. Byl to přízračný pocit, ale ozvaly se mé mateřské instinkty, a tak jsem si ji přiložila k prsu. Vlastně jsem o tom ani nepřemýšlela. Přisála se, já se nabídla, ona přijala. Během několika minut tvrdě usnula.

Můj manžel zabloudil do obývacího pokoje a byl překvapen, když uviděl mou blaženě spící vnučku přisátou. Zeptal se, jestli je to v pořádku, a mě nenapadl důvod, proč by to v pořádku být nemělo. Všechny moje děti byly pohodlně přikurtované. Byla jsem zvyklá být lidským dudlíkem a byla jsem si jistá, že moje dcera bude ráda, že její dítě uklidňuji jakýmkoli způsobem.

A byla. Když si pro dítě přijela, vyprávěla jsem jí celou historku a zasmály jsme se tomu.

„Nevadí mi to, když to neuděláš,“ řekla mi.

Vůbec mi to nevadilo.

Od té doby jsem se o vnučku starala několikrát a pokaždé potřebovala prso. Chápu, že někomu to připadá kontroverzní, ale popravdě řečeno je mi to jedno. Svou dceru i vnučku miluji a budu i nadále dělat vše, co je v mých silách, abych jim oběma pomohla – dokonce i suchou kojnou.