Oh, Fiddleheads:
Sezónní hojnost skřipců je jedním z největších požitků života v Nové Anglii. Tento dar přírody, který je zdarma dán každému, kdo je ochoten strávit příjemné jarní odpoledne jejich sběrem, je chutný, výživný a prostě zábavný. Jejich používání má v Maine, stejně jako ve zbytku Nové Anglie a Kanady, dlouhou tradici. Snad je to způsobeno vlivem prvních francouzských osadníků, z nichž mnozí byli zvyklí jíst skřipce ve staré vlasti. Po staletí před příchodem Evropanů je hojně používali také původní obyvatelé Ameriky. Skutečnost, že skřipce jsou jednou z prvních čerstvých zelenin, které jsou na jaře k dispozici, je jistě činí velmi ceněnými po dlouhých a studených zimách v tomto regionu.
Skřipce jsou vyrůstající listy některých druhů kapradin, které po dlouhém zimním odpočinku překypují životem a silou. Mají výstižný název, protože jejich spirálovitá struktura nemůže více připomínat ozdobný svitek na konci houslového krku. Vytváří je řada druhů kapradin na většině území Severní Ameriky. Ať už rostou kdekoli, objevují se v prvních dnech teplého jarního počasí. Jsou jednou z prvních čerstvých zelenin, které jsou v průběhu roku k dispozici – vítaná pochoutka a předzvěst nadcházející zeleninové nádhery. Slouží také jako jemná připomínka neustálých změn, které jsou pro přírodu typické, protože pomíjivá sezóna sklizně trvá jen několik krátkých týdnů.
U nás na severovýchodě je dominantním druhem pro sklizeň skřípina pštrosí (Matteuccia struthiopteris). Mnoho kapradin vytváří jedlé skřipce, ale skřipce pštrosí jsou jedinečné, protože jsou obklopeny papírově hnědými slupkami, z nichž vyrůstá vyvíjející se stvol. Dále je lze poznat podle hladkého stonku a hluboce vroubkovaného žlábku ve tvaru písmene U uvnitř každého stonku. Každý křehký, šťavnatý závitek má v průměru asi jeden palec. Celá, včetně dvou až třícentimetrového stonku podpírajícího závitek, je tou částí, kterou sbíráte a jíte.
Pradnice mají tendenci růst ve vlhkých, až mokrých podmínkách a často za méně než plného slunečního svitu – pštrosí kapradina není výjimkou. U nás v Maine roste na březích řek a potoků, na okrajích tisíců našich rybníků a jezer, v záplavových oblastech a dokonce i v příkopech u silnic. Protože u nás sluneční svit opravdu nikdy není tak intenzivní, a to ani na vrcholu léta, občas je najdeme růst na volném prostranství. Rostliny se rozmnožují výtrusy, ale často se rychleji rozrůstají pomocí agresivních oddenků, které někdy vytvářejí porosty o rozloze několika hektarů, často v úkrytu javorů nebo jasanů.
Na jaře každá rostlina vysílá tři až deset skřípinců. Po správné identifikaci nemůže být sklizeň jednodušší. Křehké malé spirálky by se měly sklízet, když jsou vysoké jen několik centimetrů. V této fázi jsou křehké a snadno se z rostliny odtrhávají. Stonek by měl být pevně svinutý a hnědé šupiny, které je obklopují, by se měly snadno vyčesat, i když je lze odstranit i později.
Prostředí, které má pštrosí kapradina v oblibě, preferuje i člověk, a to přírodní místa, obvykle s řekou jako kulisou. Jednotlivé skřípiny jsou samozřejmě malé a je třeba jich hodně nasbírat, aby se z nich dal připravit pokrm. Ale z dobrého porostu se jich urodí hodně a rychle jich přibude pěkná hromádka! V prvních teplých jarních dnech jistě není lepšího místa, než se procházet otevřenými lesy podél břehu vody a vychutnávat si různé pohledy, vůně a zvuky severských lesů probouzejících se ze zimního spánku. Když jich nasbíráte dostatečné množství, můžete to zabalit. Lepší je však plánovat dopředu a vzít si s sebou oběd na piknik. Odpočinete si, občerstvíte se a kdo vám bude vyčítat, když si dopřejete druhý sběr, než se vrátíte do kuchyně zpracovat úrodu?