Omlouváme se, Kleopatra nenosila lak na nehty, aby se cítila mocná

Racked již nevydává. Děkujeme všem, kteří v průběhu let četli naši práci. Archivy budou i nadále k dispozici zde; nové články najdete na webu Vox.com, kde se naši zaměstnanci věnují spotřebitelské kultuře pro The Goods by Vox. Můžete se také podívat, co chystáme, když se zaregistrujete zde.

Příště, až budete roztržitě vybírat barvy laku, vybírat design svého dalšího mistrovského díla na nehty nebo se uprostřed manikúry snažit trapně číst textové zprávy, vzpomeňte si: Jste v dobré společnosti. Nehty jsou vyhrazenou součástí zkrášlovacího režimu mnoha žen už hodně dlouho a nevypadá to, že by se to mělo v dohledné době změnit.

Různé kultury už dlouho používají k barvení a leštění nehtů DIY mořidla, pudry a krémy. Ve skutečnosti existují důkazy, že si lidé možná lakovali nehty už po tisíciletí – možná už 5 000 let př. n. l. Ale vynález ultrahořlavé sloučeniny nitrocelulózy ve 20. století – používané také v celuloidovém filmu – změnil pravidla hry pro lakování nehtů a připravil půdu pro dnešní zdánlivě nekonečnou škálu možností manikúry.

Přesný původ laku na nehty je nejasný, ale víme, že lidé si nehty barvili po staletí. Pozlacené nehty a konečky prstů obarvené hennou byly nalezeny na staroegyptských mumiích, uvádí Suzanne E. Shapiro, autorka knihy Nails: Shapiro, autorky knihy Příběh moderní manikúry. Často opakovaná domněnka, že si starověké královny jako Kleopatra a Nefertiti barvily nehty různými odstíny červené na znamení své moci – nebo že „obyčejné“ egyptské ženy byly usmrceny za to, že se odvážily nosit na konečcích prstů něco jiného než pastelové barvy – je však nepravděpodobná. „Ráda bych o těchto dvou královnách něco řekla , ale nenašla jsem nic, co by to potvrzovalo, ani když jsem mluvila s egyptology v Metropolitním muzeu,“ říká Shapiro e-mailem.

Nehty obarvené henou však byly běžné v některých částech Arabského poloostrova, jižní Asie a severní Afriky a v čínských a korejských zvycích si ženy barvily nehty na červeno domácím tonikem z kamence a rozdrcených balzámových květů. Karmínové nehty byly také zmíněny ve středověké irské básni, zjistil Shapiro.

Šlechtici a šlechtičny z dynastie Jüan si oblékali dlouhé, ozdobně zdobené chrániče nehtů připomínající drápy – nosili je v párech po dvou na každé ruce – aby chránili dlouhé nehty pod nimi. Nehty i propracované ochranné chrániče byly znakem jejich moci a bohatství, píše Shapiro – způsobem, jak dát najevo, že nemusí hnout ani prstem, pokud jde o manuální práci.

Pro ženy viktoriánské éry se dobový důraz na morální čistotu a ctnost promítal do čistých, jednoduchých nehtů. „Na konci 19. a počátku 20. století dávala žena najevo dobře vychovanou kultivovanost tím, že pečovala o své jemné, přirozeně vypadající ruce,“ píše Shapiro v knize Nails. Jak Shapirová ve své knize připomíná, anglický seznam vlastností označujících dokonalou ženskou krásu z 18. století zmiňoval „bílé ruce poněkud dlouhé a baculaté“ a „nehty z perleti otočené oválným směrem“.

Standardy krásy se samozřejmě mění a v druhé polovině 19. století měly ženy – zejména ty městské – více prostředků, které mohly věnovat hygienickým rituálům, jako je například úprava nehtů. Dnešní pojetí manikúry jako služby lze vysledovat až k francouzskému králi Ludvíku Filipovi, který, jak píše Shapiro, si pravidelně nechával upravovat nehty mužem jménem Monsieur Sitts.

Manikérské salony se v Paříži začaly objevovat v 70. letech 19. století, a přestože tehdejší neokázalá nabídka leštění a leštění byla mnohem méně komplexní než dnešní extravagantní nabídka nehtových salonů, typická scéna salonu se od té dnešní příliš nelišila: „Ženy (a někteří muži) si četly a čekaly, až na ně přijde řada u jednoho ze stolků s umyvadlem a manikúrními nástroji a procedurami,“ popisuje Shapiro prostřednictvím e-mailu.

Brzy trend přeskočil rybník a v roce 1878 si začínající podnikatelka Mary E. Cobbová otevřela první americký nehtový salon na Západní 23. ulici v New Yorku. „Mary Cobbová je jednou z mých nejoblíbenějších postav v dějinách péče o nehty,“ uvádí nadšeně Shapiro s tím, že Cobbová byla „prudce nezávislá … žena, která se rozvedla se svým manželem podiatrem/kosmetickým výrobcem a založila vlastní salon a firmu na výrobu produktů“. Cobbová, která studovala péči o nehty v Paříži, si údajně účtovala 1,25 dolaru za jednoduchou manikúru (laky na nehty tehdy ještě oficiálně neexistovaly). Její podnikání se rozjelo a Cobbová se stala legendou mezi podnikatelkami. Kromě toho, že otevírala různé pobočky salonů, prodávala také vlastní řadu výrobků, včetně přípravku nazvaného Cosmetic Cherri-Lip „na obarvení nehtů, rtů a tváří ‚růžovým ruměncem věrným přírodě‘,“ píše Shapiro. Cobbová vlastnoručně připravila půdu pro více než 1 000 nehtových salonů, které jsou v současnosti rozmístěny v New Yorku (mnohé z nich byly shledány eticky pochybnými).

Úsvit 20. století přinesl Američankám (především bělošským ženám z určité vrstvy) nové možnosti. Není divu, že se v souladu s tím rozšířil i kosmetický režim těchto žen. V knize Nails Shapiro uvádí, že v roce 1910 byly sufražistky spatřeny nalíčené při pochodu za volební právo; hájily „ženskou autonomii a svobodu vzhledu zároveň“, píše. Rozvíjející se kosmetický průmysl také odstartoval některé z nejbohatších samorostlých podnikatelek na světě, včetně madam C. J. Walkerové (afroamerické dcery bývalých otroků), Heleny Rubinsteinové a Elizabeth Ardenové (která jako odpůrkyně laků na nehty založila vlastní řadu laků na nehty až koncem 30. let 20. století).

Během bouřlivých dvacátých let začaly flappers radostně bořit typické konvence ženského stylu. Ukazovaly kůži, stříhaly si vlasy, pily a kouřily do sytosti – It Girls dvacátých let se projevovaly více než kdy jindy. A když v roce 1924 uvedla společnost Cutex na trh barevné laky na nehty, začaly ženy používat i barvu nehtů jako způsob sebevyjádření – i když zpočátku byly odkázány pouze na růžovou barvu. „Je to vlastně moderní technologie lakování aut, která byla ve 20. století využita k tvorbě,“ říká Susan Stewartová, autorka připravované knihy Painted Faces: A Colorful History of Cosmetics. Nitrocelulózový lak se skutečně běžněji používal jako barva na auta, a jak píše Suzanne E. Shapiro, některé ženy zkoušely používat tuto látku na nehty ještě před masovým uvedením růžového laku na nehty od společnosti Cutex.

V roce 1929, kdy se v Americe objevil červený lak na nehty, došlo k „velkému třesku moderní manikúry“, jak říká Shapiro. „Ženy experimentovaly s průzračnou růžovou barvou na nehty po celá 20. léta,“ říká. „Ale v létě 1929 si toho všiml módní tisk, když si evropské společenské smetánky začaly lakovat nehty sytě červeným emailem,“ a tato barva se ujala a ve 30. letech nabrala na síle. Poté, co společnost Revlon uvedla v roce 1932 na trh první dlouhotrvající lak s výběrem červených a růžových odstínů, začaly být ženy při manikúře kreativnější; vzpomeňme na dráždivý červený půlměsíc Joan Crawfordové.

Od těch dob se nehty amerických žen pohybují na neustále se měnícím kolotoči trendů. Od vzniku nehtového umění v diskofilních 70. letech po oslavu afroamerických žen a popularizaci akrylu; od Chanel Vamp po obtisky, kamínky, drobné škorpiony (!) a další – jednou z nejúžasnějších věcí na vývoji nehtových trendů je to, jak se přirozeně přizpůsobovaly měnícím se rolím žen v celé kultuře. „Souvislost mezi módou nehtů a měnícími se hodnotami žen je pozoruhodná,“ souhlasí Shapiro. Říká, že například v relativně stabilních 50. letech byly „dokonale nalakované červené a korálové nehty aspektem hyperženského, téměř konformního smyslu pro krásu této éry“, zatímco nenápadná francouzská manikúra se stala věcí kariéristek 80. let a s nástupem hip-hopu „móda dlouhých a propracovaných nehtů umožnila ženám definovat styl podle svých vlastních podmínek.“

A Shapirová rychle zdůrazňuje, že nikomu neprospěje, když bude význam těchto relativně dostupných malých luxusních věcí zlehčovat. Shapirová říká, že ji při práci na knize „fascinovalo, jak zuřivě ženy bránily svou lásku k lakům na nehty, a to i v dobách válek a konfliktů“.

Rituály krásy, jako je manikúra, jsou hluboce osobní a samosprávné; jsou spjaty s naší individuální historií, kořeny a kulturou, stejně jako s naším jedinečným vkusem. Ale nehty jsou možná právě tím aspektem ženské krásy, o který se většina bílých cis mužů příliš nezajímá a do kterého nemá co mluvit. „Poté, co jsem se dozvěděla o tolika odvážných podnikatelkách v oblasti péče o nehty a významných osobnostech, které nehty prostě opravdu milovaly,“ říká Shapiro, „bylo ještě zřejmější, že naše náklonnost k manikúře je jen stěží závislá na manipulaci ze strany mužů.“