Opice, které se vzdávají a jedí sýr? Ječas vzdát francouzské armádě hold, který si zaslouží
Při příležitosti stého výročí hrůzných událostí roku 1917, jedněch z nejničivějších v první světové válce, je asi pochopitelné, že Britové zaměřili svou pozornost na ofenzivu u Passchendaele a Američané na svůj vstup do války proti Německu. Jejich touha připomínat hrdinství vlastních vojáků má bohužel často ošklivou odvrácenou stranu: znevažování odvahy a schopností jejich francouzských spojenců.
Tento postoj nejlépe vystihuje fráze „sýrožravé kapitulační opice“, která vznikla v epizodě seriálu Simpsonovi v roce 1995 a kterou zpopularizoval novinář Jonah Goldberg ve svém sloupku pro The National Review v roce 1999. Mimo jiné v něm naznačoval, že Francouzi „odevzdali Paříž Němcům bez jediného výstřelu“.
Jednalo se nepochybně o satirický záměr, ale vážnost skrytých předsudků se v roce 2003 stala až příliš zřejmou; svědčí o tom invektivy na adresu Francouzů ze strany amerických a britských politiků a médií poté, co se Francie (zpětně vzato moudře) rozhodla nepodpořit vojenskou intervenci v Iráku.
Pokud to Britové a Američané myslí s pamětí vážně, pak si vojenské výkony Francie připomínejme spravedlivě.
Buďme k Francouzům spravedliví
Od srpna 1914 do začátku roku 1917 to byla francouzská armáda, která nesla hlavní tíhu bojů na západní frontě – a to s udivujícím stoicismem. Během jednoho dvoutýdenního období – od 16. do 31. srpna 1914 – utrpěla 210 993 obětí. Pro srovnání, britské ztráty za první měsíc ofenzívy na Sommě – červenec 1916 – činily 164 709 osob.
Francouzská armáda se také účinně přizpůsobila výzvám zákopové války, zdokonalila dělostřeleckou „přehradnou“ palbu a byla průkopníkem inovativní taktiky pěchoty na úrovni čet, zaměřené na automatické zbraně a puškové granáty. Zatímco první den bitvy na Sommě – 1. července 1916 – byl pro Brity katastrofou, Francouzi získali všechny své cíle.
Na začátku roku 1917 se 68 francouzských divizí vzbouřilo. Vojáci, kteří se účastnili těchto fakticky vojenských stávek, však neodmítli bránit své zákopy ani se nevzdali válečných cílů Francie. Samotná armáda se z tohoto téměř zhroucení velkolepě vzchopila a sehrála klíčovou roli při vítězství Spojenců v roce 1918. Od července do listopadu 1918 zajali francouzští vojáci 139 000 německých zajatců. Ve stejném období americké expediční síly zajaly 44 142 Němců.
V meziválečných letech Francouzi výrazně investovali do mohutných obranných opevnění, Maginotovy linie, podél francouzsko-německé hranice. Toto rozhodnutí bylo často zesměšňováno jako projev poraženeckého postoje. Přitom Francie měla menší počet obyvatel než Německo a nemohla doufat, že se svou velikostí vyrovná jeho polní armádě. Pevnosti mohly tento nedostatek vyrovnat. Klíčovým smyslem Maginotovy linie bylo ochránit průmyslové jádro Francie před rychlou německou ofenzivou a odvést německou invazi přes Belgii. To se podařilo.
Německá armáda zvítězila v následném tažení v květnu a červnu 1940 díky odvážnému „srpkovitému řezu“ Ardenským lesem, který spojenečtí velitelé považovali za neprůchodný. Tím odřízla britskou, francouzskou a belgickou armádu na severu a odsoudila je k porážce.
Francouzské strategické plánování musí nést velkou část viny za tuto katastrofu, přesto se jednalo o porážku Spojenců, nikoliv pouze Francouzů. Nizozemci a Belgičané se zdráhali riskovat svou neutralitu, a tak před úderem Němců došlo k malé koordinaci. A Britové zjevně předpokládali, že hlavní tíhu případných pozemních bojů ponese Francie.
Britské expediční síly z roku 1940 měly maximální sílu pouhých 12 divizí. V roce 1918 jich bylo 59. Není divu, že nacistická propagandistická mašinérie popichovala své nepřátele tvrzením, že Britové jsou „odhodláni bojovat do posledního Francouze“.
Dunkerský „zázrak“
Ačkoli byli jejich generálové v roce 1940 překonáni, francouzští vojáci bojovali odvážně a obratně. Například v bitvě u Gembloux – 14.-15. května 1940 – prověřily prvky francouzské první armády vychvalovaný německý „Blitzkrieg“ a získaly dostatek času, aby se jejich kamarádi a spojenci mohli stáhnout. Bez těchto houževnatých zadních vojů by nedošlo k „zázraku u Dunkerque“ a válka by mohla být v roce 1940 prohraná.
Po překročení řeky Mže stačilo německým tankovým divizím postoupit 150 mil k pobřeží Lamanšského průlivu, aby uvěznily většinu spojeneckých sil – 1,8 milionu francouzských vojáků bylo zajato a 90 000 zabito nebo zraněno.
V úvodní fázi operace Barbarossa, německé invaze do Sovětského svazu v následujícím roce, utrpěla Rudá armáda téměř 5 milionů ztrát, z toho 2,5 milionu se vzdalo. Rusové také ztratili 600 000 čtverečních kilometrů území. Přesto, jak poznamenal Charles De Gaulle Stalinovi, po této kolosální porážce měli Sověti ještě 5 000 mil Eurasie, kam se mohli stáhnout. Francouzům v roce 1940 nechyběla odvaha, chyběl jim prostor.
Francouzský vojenský příspěvek k vítězství Spojenců ve druhé světové válce neskončil v roce 1940. V roce 1944 bylo ve zbrani 550 000 vojáků Svobodných Francouzů, kteří významně přispěli k osvobození západní Evropy. Zejména operace Dragoon – invaze do jižní Francie v srpnu 1944 – byla ve skutečnosti francouzsko-americkou operací s omezenou britskou účastí.
Mnoho zúčastněných francouzských vojáků bylo naverbováno ve francouzských afrických koloniích, což se však nijak nelišilo od toho, že se Britové spoléhali na 2,6 milionu indických vojáků, kteří podporovali celosvětové válečné úsilí jejich impéria. Podle všeho francouzské jednotky sloužící v Itálii a západní Evropě v letech 1943-1945 bojovaly dobře, v souladu s nejlepšími tradicemi francouzské armády.
Sýr požírající kapitulační opice? Je čas se zamyslet.