OPINION: Jak country hudba vymazala rasově nejednoznačnou první manželku Johnnyho Cashe

My Darling Vivian o životě Vivian Liberto,první manželky legendárního country zpěváka Johnnyho Cashe, nejen mapuje život Liberto s Cashem, ale také názorně ukazuje vrtkavost „lásky“, sílu ambicí a to, jak neviditelná ruka bílé nadřazenosti často určuje vývoj kultury.

Dokument, který režíroval Matt Riddlehoover, byl nedávno promítán na filmovém festivalu v Bentonville, jehož zakladatelkou je herečka Geena Davis. Festival nejenže předvedl množství vysoce kvalitních příběhů, ale učinil tak se zákonitě rozmanitým výběrem tvůrců.

Riddlehoover je zetěm Kathy Cashové, jedné ze čtyř dcer Johnnyho Cashe a Vivian Liberto. Pravděpodobně si nekladl za cíl natočit feministický film, ale Můj miláček Vivian jím nakonec je.

Všechny komentáře v Můj miláček Vivian jsou dílem žen; Vivianiny dcery Roseanne, Kathy, Tara a Cindy se soustředí a vracejí hlas své matce, ženě, jejíž existence byla vymazána z historie. Film je vyprávěn z jejich perspektivy a nahrazen rodinnými fotografiemi a videozáznamy z doby, kdy se Cash oženil s Vivian, přibližně do roku 1961. Ačkoli byli legálně manželé až do roku 1967, Cash se v té době již z manželství odhlásil, protože se v té době zapletl s jinou country zpěvačkou, dvakrát rozvedenou June Carterovou.

Mnoho lidí se dozvědělo, že Johnny Cash měl dokonce první manželku, až s uvedením životopisného filmu Walk The Line z roku 2005 s Joaquinem Phoenixem v hlavní roli. Vivian v něm ztvárnila Ginnifer Goodwin. Ještě méně lidí ví, že existovaly určité nejasnosti ohledně toho, zda Vivianina rasa byla bílá, nebo černá. Vivianina rasová nejednoznačnost, přesněji řečeno možnost, že měla černošskou krev, byla pravděpodobně důvodem, proč byla vymazána z historie, a je další ukázkou toho, jak jsou kultura a nadvláda bílé rasy rafinovaně propojeny. Kultura je poměrně často manipulována pro pohodlí bělošské nadvlády.

Cash poprvé spatřil Vivian za parného letního večera v roce 1951, když si užíval volna na kolečkových bruslích v texaském San Antoniu, nedaleko letecké základny Brooks, kde byl na výcvikovém táboře. Legendární country zpěvák byl při pohledu na vytáhlou sedmnáctiletou dívku s vizáží filmové hvězdy okamžitě okouzlen. Devatenáctiletý Cash, odhodlaný se s ní seznámit a získat ji, nakonec na konci onoho osudného večera doprovodil Vivian ke dveřím.

Ačkoli měla Liberto tendenci být plachá a zdrženlivá, byla pro Cashova „venkovského chlapce“ skutečnou „dívkou z města“. Cash pocházel z Dyessu v Arkansasu, venkovské obce vytvořené v rámci programu New Deal a spravované Federálním úřadem pro mimořádnou pomoc.

Tento zamilovaný pár měl onoho léta čas vyřezat na lavičku v místním parku nápis „Johnny miluje Vivian“, ale na nic jiného neměl čas. Cash jen několik týdnů po seznámení s Vivian odjel na misi do německého Landesburgu, kde působil jako rádiový interceptor. Jejich dvoření spočívalo ve výměně stovek vášnivých milostných dopisů během následujících tří let.

V knize Můj miláček Vivian není výslovně uvedeno, ale naznačeno, že Vivian v těchto dopisech odhalila některé své nejistoty, které souvisely s tím, že ačkoli byla, pokud věděla, běloška, lidé ji někdy považovali za černošku kvůli některým jejím rysům a barvě pleti. Cash, jak nám film ukazuje, Vivian ujišťoval, že na ní není nic, kvůli čemu by se měla cítit nejistě.

„Pravidlo jedné kapky“, kdy jakákoli prokazatelná DNA původních afrických obyvatel vůbec znamenala, že je člověk černoch, je konstruktem tvůrců globálního kapitalistického systému, který závisel na rasové hierarchii, v níž byli černoši a původní obyvatelé Ameriky na nejnižším místě. Pravidlo jedné kapky je nejvíce posíleno zejména ve Spojených státech, zatímco v jiných zemích, jako je Brazílie a Jihoafrická republika, existují složité systémy zohledňující četné varianty rasového míšení.

Ve filmu je zmíněno, že Libertoova rodina pocházela ze Sicílie, vzdálené pouhých 1800 mil od Afriky. Je naprosto v rámci možností, že rodina nesla významnou (většina lidí nese alespoň náznak africké DNA, protože všichni neafričané pocházejí z malé populace, která opustila Afriku zhruba před 60 000 lety) původní africkou DNA a část z ní se projevila v Libertoových rysech. Ona osobně se prostě neidentifikovala jako černoška. Možná proto, že její rodina nebyla americká, nebyla k tomu nucena, tak jako by k tomu byla nucena žena s americkými rodiči.

Vivian by se rozhodně neměla cítit nejistě, ale v Americe poloviny dvacátého století měla plné právo být znepokojená. Černoši měli omezený výběr čtvrtí, ve kterých mohli žít, a často jim byla odepřena hypotéka. Byli omezováni v kvalitě vzdělání, které mohli získat, nemohli volit a typy zaměstnání, které mohli získat, a výše jejich platu byly omezeny na nejnižší; to vše mohlo mít významný dopad na kvalitu života a dědictví, které mohli černoši zanechat svým dětem. Nemluvě o tom, že bez zákonů, které by je chránily jako občany, byly černošské ženy často vystaveny sexuálním útokům a nátlaku. Černošští muži a ženy byli lynčováni.

Na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století byla navíc lynčována řada Italů, nepochybně částečně kvůli jejich vnímané blízkosti k černošství“.

Byla to tedy skutečně vážná situace, které Vivian čelila, pokud ji lidé vážně zařadili mezi černochy.

Po tříletém působení v Německu jako operátor radiového odposlechu se Cash v červenci 1954 vrátil do Texasu a o měsíc později, 7. srpna, se s Vivian oženil. Mnoho fotografií v knize Moje milá Vivian svědčí o tom, jak vášnivě byl mladý pár zamilovaný.

Cashova láska však nebyla příliš hluboká a líbánky trvaly krátce. Cashova hvězda rychle stoupala. Svůj první hit měl necelý rok po svatbě, a to s písní Cry, Cry, Cry. Jeho první hit číslo jedna, I Walk The Line, přišel v roce 1956. In Cash: V autobiografii uvádí, že ji napsal, když byl na cestách v Texasu a „těžko odolával pokušení být své ženě v Memphisu nevěrný“.

Johnny Cash si tedy poměrně rychle uvědomil, že Vivian nemiluje. Je také velmi pravděpodobné, že ačkoli on osobně Vivian zpočátku nikdy neviděl jako černošku, ostatní lidé, kteří se s ní setkali, mohli vznášet otázky, a to i v žertu. Pro někoho tak ambiciózního a upřímně řečeno sobeckého, jako byl Cash, byla Vivian přítěží ve světě, do kterého se cítil patřit. To, že byl vztekloun a cizoložník, by mu sice neublížilo, ale mít ženu, kterou někteří mohli vnímat jako černošku, v záměrně a rozhodně bělošském světě country hudby vytvářelo snadný terč, kdyby se někdo rozhodl, že mu chce zkomplikovat profesní život. Tím méně měl důvod snažit se toto manželství udržet pohromadě.

Svět country hudby je považován za bělošský a jsou aktivně podnikány kroky, aby tomu tak bylo i nadále. Automobilka Henry Ford investovala miliony do country hudby a – což je nejdůležitější – do společenských interakcí, které kolem ní vznikly, protože se cítila ohrožena jazzem a typy společenských interakcí, které se v tomto světě odehrávaly. Ford platil kurzy tance na náměstí, které se vyučovaly v areálu jeho továrny i na vysokých školách po celých Spojených státech. Ford byl také průkopníkem půlhodinového rozhlasového programu „Early American Dance Music“. Jako známý radikální antisemita není těžké uvěřit, že by Ford byl také rasista. Jeho názory a strategie, jak se s nimi vypořádat, nikdy nezemřely.

Nedávno obsadila skladba „Old Town Road“ černošského hudebního interpreta Lil Nas X první dvacítku žebříčku Billboard Hot 100 Country, a právě ve chvíli, kdy se měla dostat na první místo, byla bleskově stažena. Jediným důvodem, proč se vůbec mohla dostat do countryové hitparády, bylo to, že ji jednotliví countryoví DJové na vlastní pěst vytrhli ze sociálních sítí a přehráli. Jako důvod jejího vyřazení z country hitparády pak bylo uvedeno, že „nezahrnuje dostatek prvků dnešní country hudby, aby se ve své současné verzi dostala do hitparády“. Odborníci – country DJové – ji vnímali jako country píseň. Mocní se však jednoduše pokusili vymazat Lil Nas X z vyprávění o country hudbě.

Nikdo jiný než sama Beyoncé byl podobně vymazán, když před několika lety vydala skladbu „Daddy Lessons“ ze svého alba Lemonade. Óda texaské rodačky na otcovskou moudrost se nehrála v country rádiích a byla diskvalifikována z posuzování na Grammy jako country píseň. Její provedení písně za doprovodu skupiny The Dixie Chicks na předávání cen Country Music Association v roce 2016 chybělo na řadě sociálních médií Country Music Association (i když tvrdila, že to bylo proto, že klipy byly „neschválené“).

Výlety Beyoncé a Lil Nas do country nebyly prvními výlety zpěvaček, jejichž tvorba překračuje hranice hudebních žánrů.

V roce 1974 se píseň „If You Love Me Let Me Know“ australské popové umělkyně Olivie Newton-John dostala do hitparády country. Porazila také legendy country Lorettu Lynn a Dolly Parton a získala cenu CMA pro zpěvačku roku a byla nominována na cenu pro baviče roku, album roku a singl roku. Drobná blonďatá zpěvačka a herečka měla nakonec deset písní, které se v sedmdesátých letech dostaly do country hitparád. Nejenže nepocházela z jihu jako Beyoncé, ale dokonce ani nebyla Američanka. Byla to však běloška.

Na jiné úrovni jsou tyto příklady poučné v tom, jak jsou i běloši z dělnické třídy a etnika drženi v šachu a nuceni jít proti svým osobním preferencím, instinktům a nejlepším zájmům. Lidé jako DJ, který pouštěl Lil Nas X, nebo člověk, který se rozhodl, že by bylo zajímavé, kdyby společně vystoupily Beyoncé a The Dixie Chicks, si jistě příště podobné představy přinejmenším dvakrát rozmyslí.

Cash nejenže bral drogy, ale v létě 1966 byl chycen a zatčen za pašování drog přes texasko-mexickou hranici. Přestože se s Vivian dlouho neviděl, našel si čas, aby s ní byl, když měl potíže. Vivian se s ním v prosinci zúčastnila obžaloby. Když problémový pár sestupoval po schodech z obžaloby, novináři je vyfotili. Vivianiny rysy se na snímku objevily poměrně tmavé a sousední skupina KKK se na ni vrhla a ve svých novinách napsala, že se Cash oženil s „černoškou“ a má „čundrácké“ děti.

Cashovy záznamy byly bojkotovány a jemu i jeho rodině bylo vyhrožováno. V článku z října 1966 časopis Variety popsal Cashe jako „nevinnou oběť cílené nenávistné kampaně na jihu“. V článku se především uvádělo, že na Jihu „není většího zločinu než miscegenation“.

Cashův tým ho přiměl vydat prohlášení, ve kterém prohlásil, že Vivian je běloška. Její rodina předložila dokumentaci, podle níž jejich rodina pocházela ze Sicílie, a proto podle tehdejší neznalosti nemohla být černoška.

S dvěma rychlými hity na kontě a nevýslovnou přitažlivostí pro publikum měl Cash v této době pro nahrávací průmysl velkou potenciální hodnotu. Dává smysl, že vynaložil veškeré úsilí na to, aby se tento problém nemohl rozrůst na sněhovou kouli. Celá sága skončila poměrně rychle a jeho pověst ani prodej desek to nijak výrazně neovlivnilo.

Na Cashe to však muselo zapůsobit, stejně jako na jeho manažery. Vůbec dojem, že Vivian je černoch, byl i z hlediska pohodlnosti něčím, čemu by se chtěli za každou cenu vyhnout. Na obvinění, že je černoška, mohl Cash jednoduše odpovědět: „No a co, že je?“. Ale v roce 1966 nebyl do Vivian nijak zamilovaný. Nehodlal riskovat svou kariéru, aby učinil prohlášení ve prospěch Vivian, a nebyl ani osobně natolik pohnut, aby tak učinil z vlastních zásad. Jeho nedovolený románek s June Carterovou, pocházející z milované countryové rodiny, jejíž podobně kočovný život se hodil k jeho zálibě v toulkách, také nabízel hotovou, nesmírně přitažlivou alternativu. Nemluvě o tom, že vyprávění o „milostném příběhu“ bylo marketingovým zlatem.

Ať už to tak chtěl nebo ne, součástí jeho image a půvabu pro mnoho jeho fanoušků byla role symbolu křesťanské nadřazenosti bílých Američanů. V jednu chvíli se dokonce hovořilo o tom, žeCashova podoba by měla být přidána na horu Rushmore. Muž jako on by si za manželku vybral a mohl vybrat pouze čistě bílou ženu. Mít manželku, která by byla jakýmkoli způsobem černoška, jako byla Vivian, by tento příběh pošpinilo. V tichosti se rozhodl předstírat, že neexistuje.

Přání vymazat Vivian bylo tak silné, že June často mluvila o Cashových dcerách s Vivian jako o svých vlastních; říkala, že má sedm dětí, ačkoli dívky žily s Vivian. Z knihy Můj miláček Vivian jasně vyplývá, že Vivian byla Carterovými poznámkami hluboce zraněna. Dělala si legraci, ale kdyby člověk nevěděl nic lepšího – jakože mnozí nevěděli -, snadno by uvěřil, že jsou všechny ve skutečnosti její děti. Nikdy se nezmínila ani nepřipustila, že by Vivian nebo první manželka vůbec existovaly. Tento postoj přetrval i po Cashově smrti.

Na vzpomínkovém koncertě za Cashe po jeho smrti v roce 2003 byla Vivian mezi účastníky a byla natočena na video v publiku. Vystoupil její zeť a předtím, než začal zpívat, Vivian slovně poděkoval. Všechny tyto záběry byly z odvysílané verze vystřiženy. Dokonce i po jeho smrti (a s penězi, které se stále dají vydělat na jeho práci, pověsti a podobizně) průmysl nechtěl Vivian uznat – dokonce ani ne proto, že by byla technicky vzato černoška – ale proto, že mohlo být oprávněně vzneseno obvinění, že taková je. Taková je síla neviditelné ruky bílé nadvlády.

Žena, která těsně před svou smrtí předala všechny dopisy, které jí Cash kdy napsal, svým dcerám, My Darling Vivian, nám prostřednictvím svých vzpomínek ukazuje, jak moc Vivian vymazání zničilo. V době své smrti v roce 2005 měla Vivian stále ještě kolečkové brusle, které měla na sobě tu noc, kdy se před padesáti lety setkala s Johnnym Cashem.

Je nepředstavitelné, že by černoška, nebo žena, která je tak vnímána, mohla žertem říct, že vychovala čtyři děti, které porodila a vychovávala běloška; žena, které podle všeho rozvrátila domov. Carterové to prošlo a zemřela ve stáří jako hrdinka jednoho z největších amerických milostných příběhů. Kniha Moje milá Vivian vrhá světlo na to, jak malou moc měla Vivian jako někdo, kdo ohrožoval bělošskou nadvládu, a jak velkou moc má kultura, která ji prosazuje.