Ostrov Man – dovnitř, nebo ven?

Brexit vrhl světlo na části ústavního uspořádání na těchto ostrovech, kterým se obvykle věnuje jen malá pozornost. Otázky, které byly považovány za samozřejmé nebo neformálně spravované, vypluly na povrch a vyžadují definitivní řešení. Brexit totiž v mnoha ohledech zpochybňuje neformální ústavu s jejími nesčetnými mezerami a mlčením, které ostrovům umožňovaly zmatkovat.

Ostrov Man není součástí Spojeného království. Poté, co historicky spadal pod svrchovanost Norska, Skotska a Anglie, je nyní korunní dependencí. Má plnou domácí samosprávu, ale za jeho obranu a vnější vztahy odpovídá Spojené království.

Do 50. let 20. století byl na mezinárodní úrovni považován za součást metropolitního území, takže se na něj automaticky vztahovaly mezinárodní smlouvy Spojeného království. Od té doby může přistoupit ke smlouvám podle vlastního uvážení a rozvíjí svou vlastní mezinárodní přítomnost, která podléhá souhlasu Spojeného království. To je upraveno dohodou z roku 2008.

V době vstupu do Spojeného království se ostrov Man rozhodl nepřistoupit k (tehdejším) Evropským společenstvím; aniž by však zůstal zcela mimo ně. Postavení korunních závislých území nebylo při jednáních zásadní otázkou a bylo s nimi zacházeno spíše jako s vedlejší myšlenkou. Protokol č. 3 přístupové smlouvy a zákona obsahuje hlavní ustanovení, ale byl jen zřídkakdy testován. Hlavní ustanovení byla do manské legislativy začleněna zákonem z roku 1973.

Ostrov Man je v celní unii se Spojeným královstvím a v celní unii EU. Existuje zde volný obchod se zbožím a zemědělstvím, ale kromě toho Smlouva o fungování Evropské unie uvádí, že „tato smlouva se vztahuje na Normanské ostrovy a ostrov Man pouze v rozsahu nezbytném k zajištění provádění opatření těchto ostrovů stanovených ve Smlouvě o přistoupení nových členských států k Evropskému hospodářskému společenství a k Evropskému společenství pro atomovou energii, podepsané dne 22. ledna 1972.‘

Zůstává nejasné, jaké části práva EU se na ostrově Man přesně uplatňují, ale v praxi do svého práva začlenil velkou část aquis communautaire, aby si zajistil přístup na trh. Děje se tak různými způsoby, a to přímým uplatňováním (zejména prostřednictvím celní unie), závazky vyplývajícími z protokolu č. 3, dodržováním práva Spojeného království, které samo o sobě vychází z práva EU, právními předpisy k zajištění rovnocennosti a dobrovolným přijetím.

Jelikož ostrov není uvnitř jednotného trhu, nemá volný obchod se službami, ale snaží se o co největší rovnocennost právních předpisů. Dosud to znamenalo rovnocennost jak se Spojeným královstvím, tak s EU. Přetrvávají však nejasnosti například ohledně uplatňování ustanovení o státní podpoře nebo výrobkových norem.

Ostrov je součástí společného cestovního prostoru (CTA) se Spojeným královstvím a Irskem, takže se Spojeným královstvím neprobíhají pasové kontroly. Evropané, kteří přijíždějí na Man, musí při přistání předložit cestovní pas. Není však součástí ustanovení EU o volném pohybu pracovníků, ale má systém pracovních povolení. Aby byla zajištěna nediskriminace, platí tato povolení stejně pro občany Spojeného království i EU.

Stejně jako ostatní korunní dependence i Man prosperuje jako jurisdikce s nízkým zdaněním a dostal se pod tlak na větší transparentnost, pokud jde o finanční služby, zdanění právnických osob a daňovou konkurenci.

Zákon o vystoupení Spojeného království se nevztahuje na ostrov Man, který si proto musí úpravu po brexitu uzákonit sám. Vzhledem k tomu, že není jasné, kolik právních předpisů EU skutečně platí, nestačí pouze deklarovat kontinuitu do doby, než bude chtít právo změnit, což Spojené království učinilo.

Nejenže se manské orgány nemohou rozhodnout, které části práva EU zachovají nebo zruší, dokud Spojené království nerozhodne o svém postoji, protože nechce vytvářet právní a regulační rozdíly se Spojeným královstvím, které je zdaleka jeho hlavním obchodním partnerem. Čím více se právo Spojeného království a EU liší, tím větší potíže pro ostrov vznikají.

Brexit se týká řady odvětví. Ostrov Man má rozsáhlé odvětví finančních služeb, které má na základě ustanovení o rovnocennosti přístup jak do EU, tak do Spojeného království. K zajištění dalšího přístupu na trhy EU může být zapotřebí pasportizace. Na rozdíl od ostatních korunních závislých území má ostrov Man významnou výrobní základnu, včetně výroby technologicky vyspělých leteckých dílů.

Tato výroba vyžaduje přístup na trhy Spojeného království a EU a může být zpochybněna vystoupením Spojeného království z celní unie. Ostrov nemůže vyjednávat vlastní obchodní dohody nebo celní ujednání; je sice uznáván v rámci Světové obchodní organizace, ale pouze ve spojení se Spojeným královstvím. Zemědělství, dříve důležité, je nyní malým odvětvím, ale je stále napojeno na evropské trhy.

Rybářství Man je v rámci společné rybářské politiky (SRP) považováno za součást zóny a kvót Spojeného království, ale zůstává v kompetenci vlády Man, která se většině ustanovení SRP podřizuje dobrovolně. Rozvíjejícím se odvětvím je on-line hraní, které je v současné době regulováno na národní úrovni, ale existují obavy z budoucích evropských pravidel.

Po více než čtyřicet let ostrov Man vyvažoval samosprávu se sbližováním s předpisy EU a Spojeného království, přičemž využíval nástroje, které mu nejvíce vyhovovaly. Pokud se předpisy EU a Spojeného království budou rozcházet, bude to na ostrov vyvíjet stále větší tlak a vyvstane otázka, nakolik mu jeho ústavní předpisy umožňují spravovat vlastní záležitosti jako samosprávnému území v rámci atlantického souostroví. V záležitostech, jako je rybolov, roste zájem o spolupráci s jeho bezprostředními sousedy v obou částech Irska, Skotska a Walesu, nikoliv pouze o spojení s Londýnem.

Britsko-irská rada otevřela nové obzory a může být předzvěstí horizontálnější spolupráce napříč ostrovy. Stejně jako ostatní ostrovy v Atlantiku hledá svou vlastní cestu ve složitém a vzájemně závislém světě a kormidluje mezi metropolitním, evropským a globálním pólem.

Od Michaela Keatinga, spolupracovníka organizace The UK in a Changing Europe a profesora politologie na univerzitě v Aberdeenu. Tento článek původně vyšel na stránkách Centre on Constitutional Change.