Oxymóron

Oxymóron v užším slova smyslu je rétorický prostředek použitý záměrně mluvčím, který má být jako takový pochopen posluchačem.V širším slova smyslu se termín „oxymóron“ používá také pro neúmyslné nebo náhodné rozpory, jako v případě „mrtvých metafor“ („sotva oblečený“ nebo „strašně dobrý“). Lederer (1990) jde v duchu „rekreační lingvistiky“ tak daleko, že konstruuje „logické oxymórony“, jako je čtení slova nook složeného z „no“ a „ok“ nebo příjmení Noyes složeného z „no“ plus „yes“, nebo za vlasy přitažené slovní hříčky, jako je „rozvodový soud“, „U.S. Army Intelligence“ nebo „press release“. existuje řada jednoslovných oxymorónů sestavených ze „závislých morfémů“ (tj. v angličtině již neproduktivních složenin, ale vypůjčených jako složeniny z jiného jazyka), jako např. u pre-posterous (lit. „se zadní částí před“, srov. hysteron proteron, „vzhůru nohama“, „hlavou vzhůru“, „zadkem vzad“ ap.) nebo sopho-more (umělá řecká složenina, lit. „moudrý-blbý“).

Nejčastější forma oxymóronu zahrnuje adjektivně-jmenné spojení dvou slov, ale mohou být vymyšleny i ve významu vět nebo frází.Jedním z klasických příkladů použití oxymorónů v anglické literatuře je tento příklad ze Shakespearova Romea a Julie, kde Romeo navléká třináct vět za sebou:

O hašteřivá lásko! Ó láskyplná nenávisti!
O nic z ničeho nejdřív stvořit!
O těžká lehkosti, vážná marnosti!
O neforemný chaos dobře vypadajících forem!
Olověné pírko, jasný dým, studený oheň, nemocné zdraví!
O stále bdělý spánek, to není, co to je!
Tuto lásku cítím já, která v tom necítí lásku.

Shakespeare zejména v Romeovi a Julii vrší mnoho dalších oxymóronů („Krásný tyran! ďábelský anděl! Krkavec s holubím peřím! vlčí jehně! Opovrženíhodná substance božské podívané!“) a používá je i v dalších hrách, např. „Musím být krutý, jen abych byl laskavý“ (Hamlet), „strašlivá statečnost“ (Julius Caesar), „dobrá rozpustilost“ (Bouře), a ve svých sonetech, např. „něžný chlápek“, „něžný zloděj“.Další příklady z anglicky psané literatury: „hateful good“ (Chaucer, překlad odibile bonum), „proud humility“ (Spenser), „darkness visible“ (Milton), „beggarly riches“ (John Donne), „damn with faint praise“ (Pope), „expressive silence“ (Thomson, ozvěna Cicerova latinského: cum tacent clamant, lit. „když mlčí, křičí“), „melancholické veselí“ (Byron), „víra nevěrná“, „falešně pravdivá“ (Tennyson), „konvenčně nekonvenční“, „mučivá spontánnost“ (Henry James), „rozkošný smutek“, „věrná zrada“, „spalující chlad“ (Hemingway).

V literárním kontextu autor obvykle užití oxymóronu nesignalizuje, ale v rétorickém užití se stalo běžnou praxí užití oxymóronu explicitně avizovat pro objasnění argumentu, jako například:

„Voltaira bychom mohli nazvat oxymóronem, který má v sobě spoustu pravdy, „epikurejským pesimistou“. (Quarterly Review, svazek 170 (1890), str. 289).

V tomto příkladu by „epikurejský pesimista“ byl v každém případě rozpoznán jako oxymóron, protože základním principem epikurejství je vyrovnanost (což by vylučovalo jakýkoli pesimistický pohled). Výslovná reklama na používání oxymóronů však otevřela klouzavou škálu méně zřejmých konstrukcí, končící „názorovými oxymórony“, jako je „podnikatelská etika“.

J. R. R. Tolkien interpretoval své vlastní příjmení jako odvozené od dolnoněmeckého ekvivalentu dull-keen (vrcholně německé toll-kühn), což by byl doslovný ekvivalent řeckého oxy-moron.