Příběh SNĚHURKY [verze bratří Grimmů a moderní adaptace]

Bývala jsem Sněhurka, ale nechala jsem se unést.

Mae West

Shrnutí příběhu Sněhurky

Sněhurka vyroste v krásnou mladou ženu. Její macecha, královna, žárlí a najme si lovce, aby ji zabil.
Lovec Sněhurku pustí do lesa. Nastěhuje se k sedmi trpaslíkům.
Když se královna dozví, že Sněhurka stále žije, vydá se ji zabít. Nakonec se jí to podaří (tak trochu).
Princ Sněhurku zachrání z její smrti/komatu a vezmou se. Královna se svatby zúčastní a je potrestána.

Moderní adaptace Sněhurky

Pohádka Sněhurka se dočkala mnoha adaptací v komiksech, filmech, literatuře, hračkách, hrách, umění atd, Na webu Sur La Lune najdete poměrně obsáhlý seznam adaptací. Níže najdete 5 moderních adaptací SNOW WHITE (3 knihy & 2 filmy).

ZIMA

Od Marissy Meyerové

Princezna Zima je měsíčním lidem obdivována pro svůj půvab a laskavost, a navzdory jizvám, které jí hyzdí tvář, je prý její krása ještě úchvatnější než krása její nevlastní matky, královny Levany.

Winter svou macechou pohrdá a ví, že Levana nebude schvalovat její city k příteli z dětství – pohlednému palácovému strážci Jacinovi. Winter však není tak slabá, jak si Levana myslí, a už léta podkopává přání své macechy. Spolu s kyborgem mechanikem Cinderem a svými spojenci by Winter dokonce mohla mít sílu rozpoutat revoluci a vyhrát válku, která zuří už příliš dlouho.

BOY, SNOW, BIRD

By Helen Oyeyemi

V zimě roku 1953, Boy Novaková přijíždí náhodou do malého městečka v Massachusetts, kde hledá, jak se domnívá, krásu – pravý opak života, který zanechala v New Yorku. Provdá se za Artura Whitmana, místního vdovce, a stane se nevlastní matkou jeho vnadné dcery Sněhurky.

Zlá macecha je bytost, kterou si Boy nikdy nepředstavovala, ale prvky známého příběhu o estetické posedlosti se začnou projevovat, když narození Boyiny dcery Bird, která je tmavé pleti, odhalí Whitmanovy jako světlé Afroameričany vydávající se za bělochy. A i když jsou Boy, Snow a Bird rozděleni, jejich odcizení komplikuje neodbytná zvědavost vůči sobě navzájem. Při hledání porozumění, které je oddělené od obrazu, který každý z nich předkládá světu, se Boy, Snow a Bird střetávají s tyranií zrcadla a ptají se, kolik moci mají povrchy ve skutečnosti.

NAMELESS

Od Lili St. Crow

Když bylo Camille šest let, objevil ji samotnou ve sněhu Enrico Vultusino, kmotr Sedmi – mocných Rodů, které vládnou magií opředenému New Havenu. Tatínek Vultusino němé, zjizvené dítě adoptoval, dal jí jméno po své mrtvé ženě a vychovával ji v přepychu na Haven Hill po boku vlastního syna Nica.

Nyní je Cami šestnáct let. Už není němá, i když své vybledlé jizvy skrývá pod školní uniformou a i když se otevírá jen svým dvěma nejlepším kamarádkám Ruby a Ellie a Nicovi, který se pro ni stal víc než bratrem. Ale i když je Cami rozmazlená dědička Vultusino, ví, že ve skutečnosti není Rodina. Na rozdíl od nich je smrtelnice s minulostí, která leží pohřbená v traumatu. And it’s not until she meets the mysterious Tor, who reveals scars of his own, that Cami begins to uncover the secrets of her birth…to find out where she comes from and why her past is threatening her now.

SNOW WHITE AND THE HUNTSMAN

By NBC Universal

The legendary tale is now an action-adventure epic filled with intense battles and spectacular visual effects.

Starring Charlize Theron, Kristen Stewart, and Chris Hemsworth.

MIRROR MIRROR

By Relativity Media, LLC

One of the most beloved tales of all time comes to life in the spectacular Mirror Mirror, starring Lily Collins as Snow White and Julia Roberts as the evil Queen.

Ve filmu, který je svěžím a vtipným převyprávěním klasické pohádky, hrají také Armie Hammer, Sean Bean a Nathan Lane.

. Grimmovy pohádky

Grimmovy pohádky jsou sbírkou pohádek Jakoba & Wilhelma Grimma. Původní publikace, vydaná v roce 1812, obsahovala 86 příběhů. Sedmé vydání, které vyšlo v roce 1857, obsahovalo 211 unikátních pohádek.

Příběh o Sněhurce

Kdysi uprostřed zimy, kdy sněhové vločky padaly jako peříčka z nebe, seděla královna a šila u svého okna, které mělo rám z černého ebenového dřeva. Když šila, podívala se na sníh a píchla se jehlou do prstu. Do sněhu dopadly tři kapky krve. Červená na bílé vypadala tak krásně, že si pomyslela: „Kéž bych měla dítě bílé jako sníh, červené jako krev a černé jako dřevo v tomto rámu.“
Brzy poté se jí narodila malá dcerka, která byla bílá jako sníh, červená jako krev a černá jako ebenové dřevo, a proto jí říkali Sněhurka. A jakmile se dítě narodilo, královna zemřela.
O rok později si král vzal jinou ženu. Byla to krásná žena, ale byla pyšná a arogantní a nesnesla, kdyby ji někdo v kráse předčil. Měla kouzelné zrcadlo. Každé ráno se před něj postavila, podívala se na sebe a řekla:
Zrcadlo, zrcadlo na stěně,
kdo v této zemi je nejkrásnější ze všech?
Na to zrcadlo odpovědělo:
Ty, má královno, jsi nejkrásnější ze všech.
Potom byla spokojená, protože věděla, že zrcadlo mluví pravdu.
Sněhurka rostla a byla stále krásnější. Když jí bylo sedm let, byla krásná jako denní světlo, dokonce krásnější než sama královna.
Jednou se královna zeptala svého zrcadla:
Zrcadlo, zrcadlo na stěně,
kdo v této zemi je nejkrásnější ze všech?
Odpovědělo jí:
Ty, má královno, jsi krásná, to je pravda.
Ale Sněhurka je tisíckrát krásnější než ty.
Královna se polekala a zežloutla a zezelenala závistí. Od té hodiny, kdykoli se podívala na Sněhurku, srdce se jí v těle převrátilo, tak velká byla její nenávist k té dívce. Závist a pýcha v jejím srdci rostly stále víc, jako plevel, až neměla klid ve dne ani v noci.

Pak přivolala lovce a řekla mu: „Odveď Sněhurku do lesa. Už ji nikdy nechci vidět. Zabij ji a jako důkaz, že je mrtvá, mi přines její plíce a játra.“
Lovec poslechl a odvedl Sněhurku do lesa. Vytáhl lovecký nůž a chystal se jí ho zabodnout do nevinného srdce, když vtom začala plakat: „Ach, milý myslivče, nech mě žít. Uteču do divokého lesa a už se nikdy nevrátím.“
Protože byla tak krásná, myslivec se nad ní slitoval a řekl: „Uteč, ty ubohé dítě.“
Pomyslel si: „Stejně tě divoká zvěř brzy sežere,“ ale přesto jako by mu spadl kámen ze srdce, protože ji nebude muset zabít.
V tu chvíli kolem proběhl mladý kanec. Zabil ho, vyřízl mu plíce a játra a odnesl je královně jako důkaz Sněhurčiny smrti. Kuchařka je musela uvařit se solí a zlá žena je snědla v domnění, že snědla Sněhurčiny plíce a játra.
Ubohé dítě teď bylo ve velkém lese úplně samo a mělo takový strach, že se jen dívalo na všechny listy na stromech a nevědělo, co má dělat. Pak se dala na útěk. Běžela přes ostré kameny a přes trní a divoká zvířata na ni skákala, ale nic jí neudělala. Běžela, co jí nohy stačily, a právě když se schylovalo k večeru, uviděla malý domek a vešla dovnitř, aby si odpočinula.
Uvnitř domku bylo všechno malé, ale tak úhledné a čisté, že nikdo nemohl říct jinak. Byl tam malý stolek s bílým ubrusem a sedmi malými talířky, na každém talířku byla lžička, sedm nožů a vidliček a také sedm hrnečků. U stěny bylo sedm malých lůžek, která stála v řadě za sebou a byla přikrytá sněhobílým prostěradlem.
Protože měla Sněhurka velký hlad a žízeň, snědla z každého talířku pár kousků zeleniny a kousek chleba a z každého hrnečku vypila kapku vína. Potom, protože byla tak unavená, si lehla na postel, ale žádná z nich jí nepřipadala správná – jedna byla příliš dlouhá, druhá příliš krátká – až nakonec sedmá byla tak akorát. Zůstala v ní ležet, svěřila se Bohu a usnula.
Po setmění se páni domu vrátili domů. Bylo to sedm trpaslíků, kteří v horách sbírali a kopali rudu. Zapálili svých sedm svící, a jakmile se v jejich domě rozsvítilo, viděli, že tam někdo byl, protože ne všechno bylo v takovém pořádku, v jakém to opustili.
První řekl: „Kdo seděl na mé židli?“
Druhý: „Kdo jedl z mého talíře?“
Třetí: „Kdo jedl můj chléb?“
Čtvrtý: „Kdo jedl mou zeleninu?“
Pátý: „Kdo se držel mé vidličky?“
Šestý: „Kdo krájel mým nožem?“
Sedmý: „Kdo pil z mého hrnku?“
Poté první uviděl, že v jeho posteli je malý otisk, a řekl: „Kdo mi šlápl na postel?“
Druzí přiběhli a křičeli: „Někdo ležel i v mé posteli.“
Ale sedmý, když se podíval na svou postel, zjistil, že tam leží Sněhurka a spí. Všech sedm trpaslíků přiběhlo a užasle vykřikli. Přinesli svých sedm svíček a posvítili si na Sněhurku. „Ach, dobré nebe! Ach, dobré nebe!“ volali. „To dítě je tak krásné!“

Byli tak šťastní, že ji nevzbudili, ale nechali ji tam dál spát v posteli. Sedmý trpaslík musel spát se svými společníky, s každým jednu hodinu, a pak byla noc u konce.
Druhý den ráno se Sněhurka probudila, a když uviděla sedm trpaslíků, vyděsila se. Ale oni byli přátelští a zeptali se jí: „Jak se jmenuješ?“
„Jmenuji se Sněhurka,“ odpověděla.
„Jak ses dostala k nám domů?“ ptali se trpaslíci dál.
Potom jim řekla, že se ji macecha pokusila zabít, že ji myslivec ušetřil života a že celý den utíkala a nakonec přišla k nim domů.
Trpaslíci řekli: „Když nám budeš hlídat domácnost, vařit, stlát postele, prát, šít a plést a udržovat všechno v čistotě a pořádku, můžeš u nás zůstat a budeš mít všechno, co budeš chtít.“
„Ano,“ řekla Sněhurka, „z celého srdce.“
A tak jim hlídala domácnost. Každé ráno chodili do hor hledat rudu a zlato, a když se večer vraceli domů, museli mít připravené jídlo. Přes den byla dívka sama.
Dobří trpaslíci ji varovali: „Dávej si pozor na svou macechu. Brzy se dozví, že jsi tady. Nikoho nepouštěj dovnitř.“
Teď si královna v domnění, že snědla Sněhurčiny plíce a játra, mohla jen myslet, že je zase první a nejkrásnější ze všech žen. Předstoupila před své zrcadlo a řekla:
Zrcadlo, zrcadlo na stěně,
kdo v této zemi je nejkrásnější ze všech?“
Odpovědělo:
Ty, má královno, jsi krásná, to je pravda.
Ale Sněhurka za horami
se sedmi trpaslíky,
je ještě tisíckrát krásnější než ty.
To královnu vylekalo, protože věděla, že zrcadlo nelže, a pochopila, že ji myslivec oklamal a že Sněhurka je stále naživu. Pak přemýšlela a zase přemýšlela, jak by Sněhurku zabila, protože dokud nebude nejkrásnější ženou v celé zemi, nedá jí její závist pokoj.
Nakonec ji něco napadlo. Vybarvila si tvář a převlékla se za starou podomní obchodnici, aby ji nikdo nepoznal. V tomto převleku se vydala do domu sedmi trpaslíků. Zaklepala na dveře a zavolala: „Krásné zboží na prodej, na prodej!“
Sněhurka vykoukla z okna a řekla: „Dobrý den, milá ženo, co máte na prodej?“
„Dobré zboží, krásné zboží,“ odpověděla. „Tělové krajky ve všech barvách.“ A vytáhla jednu, která byla upletená z barevného hedvábí. „Chtěla bys tuhle?“
„Tu poctivou ženu můžu pustit dovnitř,“ pomyslela si Sněhurka, odemkla dveře a koupila si tu krásnou krajku do živůtku.
„Dítě,“ řekla stařena, „jak ti to sluší! Pojď, já ti to pořádně zašněruju.“
Nic netušící Sněhurka se před ni postavila a nechala si udělat novou krajku, ale stařenka tahala tak rychle a silně, že Sněhurka nemohla dýchat.
„Bývala jsi nejkrásnější,“ řekla stařenka a spěchala pryč.

Nedlouho potom, za večerního času, přišlo domů sedm trpaslíků. Jak se vyděsili, když uviděli svou milou Sněhurku ležet na zemi a vůbec se nehýbat, jako by byla mrtvá. Zvedli ji, a když viděli, že je příliš pevně zašněrovaná, rozřízli krajku na dvě části. Pak začala trochu dýchat a krůček po krůčku ožívala.
Když trpaslíci uslyšeli, co se stalo, řekli: „Ta stará prodavačka nebyla nikdo jiný než bezbožná královna. Dávej si pozor a nikoho nepouštěj dovnitř, když nejsme s tebou.“
Když se bezbožná žena vrátila domů, šla ke svému zrcadlu a zeptala se:
Zrcadlo, zrcadlo, na stěně,
kdo v této zemi je nejkrásnější ze všech?“
Zrcadlo opět odpovědělo:
Ty, má královno, jsi krásná, to je pravda.
Ale Sněhurka za horami
se sedmi trpaslíky,
je ještě tisíckrát krásnější než ty.
Když to uslyšela, všechna krev jí stoupla do srdce, protože věděla, že Sněhurka ožila.
„Tentokrát,“ řekla, „vymyslím něco, co tě zničí.“
Potom pomocí čarodějnického umění, kterému rozuměla, vyrobila otrávený hřeben. Pak se převlékla a vzala na sebe podobu jiné stařeny. Tak se vydala přes sedm hor k sedmi trpaslíkům, zaklepala na dveře a zavolala: „Dobré zboží na prodej, na prodej!“
Sněhurka se podívala ven a řekla: „Jdi si po svých. Nesmím nikoho pustit dovnitř.“
„Určitě se můžeš podívat,“ řekla stařena, vytáhla otrávený hřeben a podržela ho. Dítěti se zalíbil natolik, že se nechalo oklamat a otevřelo dveře.
Když se domluvily na koupi, stařena řekla: „Teď mi dovol, abych tě pořádně učesala.“
Sotva zabodla hřeben do Sněhurčiných vlasů, jed začal působit a dívka upadla do bezvědomí.
„Ty ukázko krásy,“ řekla zlá žena, „teď jsi skončila.“
„A teď už jsi skončila,“ řekla stařena. A odešla.
Naštěstí už byl skoro večer a sedm trpaslíků se vrátilo domů. Když uviděli Sněhurku ležet na zemi jako mrtvou, hned podezřívali její macechu. Prohlédli ji a našli otrávený hřeben. Sotva ho vytáhli, Sněhurka se zase vzpamatovala a řekla jim, co se stalo. Znovu ji varovaly, aby se měla na pozoru a nikomu neotvírala.
Zpět doma královna předstoupila před své zrcadlo a řekla:
Zrcadlo, zrcadlo, na stěně,
kdo v této zemi je nejkrásnější ze všech?“
Zrcadlo odpovědělo:
Ty, má královno, jsi krásná, to je pravda.
Ale Sněhurka za horami
se sedmi trpaslíky,
je ještě tisíckrát krásnější než ty.
Když královna uslyšela, co jí zrcadlo říká, otřásla se a zachvěla se hněvem: „Sněhurka zemře,“ vykřikla, „i kdyby mě to mělo stát život!“
Potom odešla do svého nejtajnějšího pokoje – nikdo jiný dovnitř nesměl – a udělala si otrávené, otrávené jablko. Zvenčí bylo krásné, bílé s červenými líčky, a každý, kdo ho uviděl, ho chtěl. Ale každý, kdo by z něj snědl jen kousek, by zemřel. Pak si nabarvila obličej, převlékla se za selku, a tak se vydala přes sedm hor k sedmi trpaslíkům. Zaklepala na dveře.

Sněhurka vystrčila hlavu z okna a řekla: „Nesmím nikoho pustit dovnitř. Trpaslíci mi to zakázali.“
„To mi nevadí,“ odpověděla selka. „Snadno se svých jablek zbavím. Tady máš, jedno ti dám.“
„Ne,“ řekla Sněhurka, „nemohu nic přijmout.“
„Bojíš se jedu?“ zeptala se stařena. „Podívej, já to jablko rozkrojím na dvě části. Ty sněz červenou půlku a já sním bílou.“
Jablko bylo nyní vyrobeno tak umně, že otrávená byla jen červená půlka. Sněhurka zatoužila po krásném jablku, a když viděla, že selka jí jeho část, nedokázala už odolat, vystrčila ruku a vzala si otrávenou polovinu. Sotva měla v ústech sousto, padla mrtvá k zemi.
Královna se na ni podívala strašlivým pohledem, hlasitě se zasmála a řekla: „Bílá jako sníh, červená jako krev, černá jako ebenové dřevo! Tentokrát tě trpaslíci nemohou probudit.“
Zpět doma se zeptala svého zrcadla:
Zrcadlo, zrcadlo, na stěně,
Kdo v této zemi je nejkrásnější ze všech?“
Ono nakonec odpovědělo:
Ty, má královno, jsi nejkrásnější ze všech.
Tehdy si její závistivé srdce oddechlo, jak jen si závistivé srdce může oddechnout.
Když se trpaslíci toho večera vrátili domů, našli Sněhurku ležet na zemi. Vůbec nedýchala. Byla mrtvá. Zvedli ji a hledali něco jedovatého. Rozvázali jí tkaničky. Rozčesali jí vlasy. Omyli ji vodou a vínem. Ale nic nepomohlo. Drahé dítě bylo mrtvé a zůstalo mrtvé. Položili ji na mohylu a všech sedm lidí sedělo vedle ní a tři dny ji oplakávali a plakali. Chystali se ji pohřbít, ale ona stále vypadala svěže jako živý člověk a stále měla své krásné červené tváře.
Řekli si: „Nemůžeme ji pohřbít do černé země,“ a nechali vyrobit průhlednou skleněnou rakev, aby ji bylo vidět ze všech stran. Uložili ji dovnitř a zlatými písmeny na ni napsali její jméno a že je princezna. Pak rakev postavili venku na hoře a jeden z nich u ní vždy zůstal a hlídal ji. Také zvířata přicházela a oplakávala Sněhurku, nejdřív sova, pak havran a nakonec holubice.
Sněhurka tam ležela v rakvi dlouho, dlouho a nerozpadala se, ale vypadala, jako by spala, protože byla stále bílá jako sníh a rudá jako krev a černovlasá jako ebenové dřevo.
Teď se stalo, že do těchto lesů vešel princ a náhodou narazil na dům trpaslíků, kde hledal přístřeší na noc. Uviděl na hoře rakev a v ní krásnou Sněhurku a přečetl si, co je na ní napsáno zlatými písmeny.
Potom řekl trpaslíkům: „Dejte mi tu rakev. Dám vám za ni, co budete chtít.“
Ale trpaslíci odpověděli: „Neprodáme ji ani za všechno zlato světa.“
Potom řekl: „Tak mi ji dejte, protože nemohu žít, aniž bych mohl vidět Sněhurku. Budu ji ctít a vážit si jí jako své nejmilejší.“
Jak tak mluvil, dobrým trpaslíkům se ho zželelo a rakev mu dali. Princ nechal své sluhy, aby ji odnesli na ramenou. Pak se ale stalo, že jeden z nich zakopl o nějaké křoví, a to Sněhurce z krku vyprostilo kousek otráveného jablka, které si ukousla. Netrvalo dlouho a Sněhurka otevřela oči, zvedla víko od rakve, posadila se a byla zase živá.
„Proboha, kde to jsem?“ vykřikla.
„Jsi se mnou?“ řekl radostně princ. Vyprávěl jí, co se stalo, a pak řekl: „Miluji tě víc než cokoli jiného na světě. Pojď se mnou na hrad mého otce. Staneš se mou ženou.“ Sněhurka ho milovala a šla s ním. Jejich svatba byla naplánována s velkou nádherou a majestátností.
Na hostinu byla pozvána i Sněhurčina bezbožná macecha. Poté, co se oblékla do krásných šatů, předstoupila před zrcadlo a řekla:
Zrcadlo, zrcadlo na stěně,
kdo v této zemi je nejkrásnější ze všech?
Zrcadlo odpovědělo:
Ty, má královno, jsi krásná, to je pravda.
Ale mladá královna je tisíckrát krásnější než ty.
Zlobná žena vyslovila kletbu a tak se vyděsila, tak se lekla, že nevěděla, co má dělat. Nejdřív se jí na svatbu nechtělo, ale klid nenašla. Musela se jít podívat na mladou královnu. Když tam přišla, poznala Sněhurku a vyděšená mohla jen stát, aniž by se pohnula.
Potom vložili pár železných střevíců do žhavého uhlí. Vynesli je kleštěmi a položili před ni. Byla nucena do rozžhavených bot vstoupit a tančit, dokud nepadla mrtvá k zemi.

Inspiruje tě to?

FollowFollowFollowFollowFollowFollow