Před tragédií v Jonestownu měli lidé z Chrámu lidu sen

Když lidé slyší slovo „Jonestown“, obvykle se jim vybaví hrůza a smrt.

Zemědělský projekt Peoples Temple, který se nacházel v jihoamerické Guyaně, měl být „zemí zaslíbenou“ náboženské skupiny. V roce 1977 se do Jonestownu, jak se mu říkalo, přestěhovalo téměř 1 000 Američanů v naději, že si zde vytvoří nový život.

Místo toho došlo k tragédii. Když se americký poslanec Leo J. Ryan z Kalifornie a tři novináři pokusili po návštěvě komunity odejít, skupina obyvatel Jonestownu je zavraždila v obavě, že negativní zprávy zničí jejich společný projekt.

Následovala kolektivní vražda a sebevražda, několikrát nacvičený rituál.

Tentokrát nešlo o žádný nácvik. Dne 18. listopadu 1978 zahynulo více než 900 mužů, žen a dětí, včetně mých dvou sester, Carolyn Laytonové a Annie Mooreové, a mého synovce Kimo Prokese.

Letecká fotografie krajiny s jasně oděnými mrtvými těly od fotoreportéra Davida Hume Kennerlyho zachycuje rozsah katastrofy toho dne.

Ve více než 40 letech od této tragédie se většina příběhů, knih, filmů a vědeckých prací soustředila spíše na vůdce Chrámu lidu Jima Jonese a komunitu, kterou se jeho stoupenci snažili vytěžit z husté džungle severozápadní Guayany. Mohou zdůrazňovat nebezpečí sekt nebo rizika slepé poslušnosti.

Při soustředění se na tragédii – a na Jonese z Jonestownu – nám však uniká širší příběh Chrámu. Ztrácíme ze zřetele významné sociální hnutí, které zmobilizovalo tisíce aktivistů, aby změnili svět malými i velkými způsoby, od nabízení právních služeb lidem příliš chudým na to, aby si mohli dovolit právníka, až po kampaně proti apartheidu.

Je medvědí službou vůči životům, práci a aspiracím těch, kteří zemřeli, soustředit se pouze na jejich smrt.

Vím, že to, co se stalo 18. listopadu 1978, nevypovídá o kompletním příběhu zapojení mé vlastní rodiny – ani o tom, co se dělo v letech předcházejících onomu strašnému dni, ani o čtyřech desetiletích, která následovala.

Podnět k poznání celého příběhu přiměl mého manžela Fieldinga McGeheeho a mě k tomu, abychom v roce 1998 vytvořili webové stránky Alternative Considerations of Jonestown and Peoples Temple – rozsáhlý digitální archiv dokumentující hnutí především jeho vlastními slovy prostřednictvím dokumentů, zpráv a audionahrávek. To následně vedlo oddělení speciálních sbírek na Státní univerzitě v San Diegu k vytvoření sbírky Peoples Temple Collection.

Problémy s Jonestownem jsou zřejmé.

Tato jediná událost by však neměla definovat celé hnutí.

Chrám vznikl v 50. letech 20. století v Indianapolisu jako církev letniční tradice – Holiness.

V hluboce segregovaném městě to bylo jedno z mála míst, kde v neděli ráno v kostele společně seděli černí a bílí věřící z dělnické třídy. Její členové poskytovali různé druhy pomoci chudým – jídlo, oblečení, bydlení, právní poradenství – a církev i její pastor Jim Jones si získali pověst podporovatelů rasové integrace.

Investigativní novinář Jeff Guinn popsal způsoby, jakými rané inkarnace Chrámu sloužily obyvatelům Indianapolis. Příjmy z licencovaných pečovatelských domů, které provozovala manželka Jima Jonese Marceline Jonesová, dotovaly The Free Restaurant, jídelnu, kde se mohl kdokoli bezplatně najíst.

Členové církve se také mobilizovali, aby podpořili úsilí o desegregaci v místních restauracích a podnicích, a Chrám vytvořil službu zaměstnanosti, která umisťovala Afroameričany na řadu základních pozic.

Přestože se jedná o akce, do kterých se některé církve zapojují i dnes, na 50. léta to bylo novátorské – dokonce radikální.

V roce 1962 měl Jones prorockou vizi jaderné katastrofy, a proto vyzval svůj sbor v Indianě, aby se přestěhoval do severní Kalifornie.

Učenci předpokládají, že Jonesovi vnukl myšlenku na přestěhování článek v časopise Esquire – v němž bylo uvedeno devět částí světa, které by byly v případě jaderné války bezpečné, a mezi nimi i oblast severní Kalifornie.

V polovině 60. let se více než 80 členů skupiny sbalili a společně zamířili na západ.

Pod vedením Marceline získal chrám řadu nemovitostí v údolí Redwood Valley a založil devět domovů pro seniory, šest domovů pro pěstouny a Happy Acres, státem licencovaný ranč pro mentálně postižené dospělé. Kromě toho se rodiny chrámu prostřednictvím neformálních sítí ujaly dalších lidí, kteří potřebovali pomoc.

Sociolog náboženství John R. Hall studoval různé způsoby, jakými Chrám v té době získával peníze. Domy s pečovatelskou službou byly ziskové, stejně jako další výdělečné podniky; existoval malý potravinářský vůz, který chrám provozoval, a členové také mohli prodávat hrozny z chrámových vinic společnosti Parducci Wine Cellars.

Tyto způsoby získávání finančních prostředků spolu s tradičnějšími dary a desátky pomáhaly financovat bezplatné služby.

V té době začali do chrámu pronikat mladí, vysokoškolsky vzdělaní běloši. Využívali svých schopností učitelů a sociálních pracovníků, aby přilákali další členy do hnutí, které podle nich hlásalo sociální evangelium o přerozdělování bohatství.

Moji mladší sestru Annie zřejmě přitahoval étos chrámu rozmanitosti a rovnosti.

„Je zde největší skupina lidí, jakou jsem kdy viděla, kteří se zajímají o svět a bojují za pravdu a spravedlnost pro svět,“ napsala mi v dopise z roku 1972. „A všichni ti lidé pocházejí z tak různých prostředí, z každé barvy pleti, každého věku, každé příjmové skupiny.“

Jádro voličů však tvořily tisíce Afroameričanů z měst, protože Chrám se rozšířil na jih do San Franciska a nakonec i do Los Angeles.

Tito noví afroameričtí rekruti, často zobrazovaní jako chudí a vydědění, ve skutečnosti pocházeli z dělnických a profesních vrstev:

Lákal je příslib rasové rovnosti a sociálního aktivismu působícího v křesťanském kontextu. Chrám je prodal svou revoluční politikou a podstatnými programy.

Bez ohledu na motivy svého vůdce stoupenci z celého srdce věřili v možnost změny.

V době, kdy došlo ke zhroucení hnutí za občanská práva, zdecimování Strany černých panterů a vraždám černošských aktivistů, se skupina věnovala zejména programu rasového smíření.

Ale ani Chrámu se nepodařilo uniknout strukturálnímu rasismu, jak upozornilo „osm revolucionářů“ v dopise Jimu Jonesovi v roce 1973. Těchto osm mladých lidí opustilo organizaci částečně proto, že sledovali, jak noví bílí členové postupují do vedení před zkušenými, staršími černošskými členy.

V průběhu historie hnutí nicméně Afroameričané a běloši žili a pracovali vedle sebe. Byl to jeden z mála dlouhodobých experimentů amerického mezirasového komunismu, spolu s hnutím Peace Mission Movement otce Divina, které napodoboval Jim Jones.

Členové se považovali za bojovníky v první linii proti kolonialismu, když na svých shromážděních v San Francisku poslouchali projevy hostů z panafrických organizací a z nedávno svržené marxistické chilské vlády. Připojili se ke koaličním skupinám, které agitovaly proti případu Bakke, jenž rozhodl, že přijímací kvóty na základě rasy jsou protiústavní, a demonstrovali na podporu Wilmingtonské desítky, deseti Afroameričanů, kteří byli neprávem odsouzeni za žhářství v Severní Karolíně.

Členové i nečlenové dostávali zdarma různé sociální služby: pomoc s nájmem, prostředky na nákupy, zdravotní vyšetření, právní pomoc a studentská stipendia. Sdružením svých prostředků, kromě naplnění sběrných nádob, získali členové více zboží a služeb, než by si mohli vydělat sami. Říkali tomu „apoštolský socialismus“.

Společný život nejen šetřil peníze, ale také budoval solidaritu. Ačkoli komunitní bydlení existovalo v Redwood Valley, v San Franciscu se značně rozšířilo. Celé bytové domy ve městě byly určeny k ubytování nepříbuzných členů chrámu – mnozí z nich byli senioři – kteří žili společně a starali se jeden o druhého.

Již v roce 1974 začalo několik vytrvalých dobrovolníků vyklízet půdu pro zemědělskou osadu v severozápadním okrese Guyany, poblíž sporné hranice s Venezuelou.

Ačkoli zdánlivým důvodem bylo „zajistit jídlo pro hladové“, skutečným důvodem bylo vytvoření komunity, kde by mohli uniknout rasismu a nespravedlnosti, kterou zažívali ve Spojených státech.

I když první osadníci pracně mýtili stovky akrů džungle, budovali silnice a stavěli obydlí, byli naplněni nadějí, svobodou a pocitem možnosti.

„Mé vzpomínky na období od roku 1974 do začátku roku 78 jsou četné a plné lásky a dodnes mi vhánějí slzy do očí,“ vzpomíná člen Peoples Temple Mike Touchette, který v době úmrtí pracoval na lodi v Karibiku. „Nejen vzpomínky na budování Jonestownu, ale i přátelství a kamarádství, které jsme měli před rokem 1978, se nedají popsat slovy.“

Ale v roce 1977 přijel Jim Jones a následoval příliv 1000 přistěhovalců – včetně více než 300 dětí a 200 seniorů. Situace se změnila. Podmínky byly primitivní, a i když na tom obyvatelé Jonestownu nebyli o nic hůře než jejich guayanští sousedé, k životu, na který byli zvyklí, to mělo daleko.

Komunita Jonestown je nejlépe chápána jako městečko, které potřebuje infrastrukturu, nebo, jak to popsal jeden z návštěvníků, jako „nedokončené staveniště“.

Vše – chodníky, kanalizace, bydlení, voda, elektřina, výroba potravin, péče o dobytek, školy, knihovny, příprava jídla, prádelna, bezpečnost – muselo být vybudováno od nuly. Na rozvoji a údržbě komunity se museli podílet všichni kromě nejmladších dětí.

Někteří popisovali projekt jako vězeňský tábor.

V několika ohledech je to pravda: Lidé nemohli svobodně odejít. Disidenti byli krutě trestáni.

Jiní jej popisují jako ráj na zemi.

Nepochybně to bylo obojí; záleží na tom, koho – a kdy – se ptáte.

Ale pak je tu poslední den, který jako by vymazal všechny přísliby chrámového utopického experimentu. Je snadné identifikovat prvky, které přispěly k závěrečné tragédii: antidemokratická hierarchie, násilí používané proti členům, kultura utajování, rasismus a neschopnost zpochybnit vůdce.

Zklamání jsou zjevná. Ale úspěchy?“

Po léta poskytoval Peoples Temple důstojné bydlení stovkám členů církve, provozoval pečovatelské domy pro stovky duševně nemocných nebo postižených osob a vytvářel sociální a politický prostor pro společný život a práci Afroameričanů a bělochů v Kalifornii a v Guyaně.

Nejdůležitější je, že mobilizovala tisíce lidí toužících po spravedlivé společnosti.

Soustředit se na vůdce znamená přehlížet základní slušnost a skutečný idealismus členů. Jim Jones by bez lidí z Peoples Temple ničeho nedosáhl. Byli to aktivisté, pěšáci, pisatelé dopisů, demonstranti a organizátoři.

Don Beck, bývalý člen Chrámu, napsal, že odkazem hnutí je „vážit si lidí a pamatovat na dobrotu, která nás spojila.“

Tváří v tvář všem těmto tělům je to těžké.

Ale za pokus to stojí.