Pavouk Harryho Pottera

Pavouk Harryho Pottera

Piero Fariselli

V knize „Ohnivý pohár“ od J. K. Rawlingse byl chudák pavouk použit k tomu, aby studentům ukázal neodpustitelné kletby. Ve skutecnosti se v odpovídajícím filmu nejednalo o pravého pavouka, ale o digitální verzi členovce, který je obvykle známý jako „bičoví pavouci“ nebo „bezocasí bičoví štíři“. tito členovci v přírodě skutečně existují, i když je opravdu obtížné se s nimi setkat. Vědecky se označují jako Amblypygi, nejsou to pavouci,neprodukují hedvábí ani nemají jedové žlázy, ale jsou příbuzní pavoukům. Stejně jako pavouci mají Amblypygi čtyři nohy, pár palpsů (což jsou končetiny podobné nohám) a chelicery (čelisti). Palpy jsou modifikovány v dravčí ramena s ostnitým košíčkem pro chytání kořisti. Mláďata mají obvykle načervenalé palpy s páskovanými končetinami, zatímco dospělci jsou zbarveni jednotněji.

Tito úžasní živočichové jsou na členovce poměrně velcí, dosahují délky těla několika centimetrů (3 a více). Přestože působí děsivým dojmem, jsoupro člověka zcela neškodní. To ovšem neplatí pro jinémenší živočichy, kteří se mohou snadno stát jejich kořistí. Mezi typické pavouky bičovce můžeme počítat cvrčky, můry a někdy i malé obratlovce, jako jsou mladé ještěrky a žáby.

Název „bičoví pavouci“ pochází ze skutečnosti, že jejich první pár nohou (připomínající bič) je velmi dlouhý a tenký. bičoví pavouci jsou téměř slepí a mají noční zvyky, jsou také častív blízkosti jeskyní. Proto jsou jejich první dlouhé nohy, které nesou spoustu receptorů, nejdůležitějšími smyslovými orgány těchto živočichů a slouží ke snímání prostředí. Obvykle chodí tak, že jednu nohu drží vpředu a druhou kolem těla. Další zajímavou vlastností je, že se mohou pohybovat do stran krabím způsobem. Když však potřebují, jsou opravdu rychlí. Když jsem se s jedním setkal poprvé, přiblížil jsem se k němu (pravděpodobně to byl samec) příliš blízko a v mžiku oka náhle zmizel metr od sebe ve skalní puklině.

Žijí hlavně ve vlhkýchtropech a subtropech, takže pro Evropana, jako jsem já, je nutné se za nimi vydat do ciziny a hledat je ve škvírách a štěrbinách mezi kameny, pod volnou kůrou, kládami a stelivem. Přes den je obtížnější se s nimi setkat, protože se skrývají. Ale samozřejmě pokud nejste dobře vycvičeni nebo vám nepomůže místní entomologický průvodce, můžete ztratit spoustu času hledáním na nesprávných místech!

Měl jsem docela štěstí, že jsem našel tři z nich během noční procházky v „Parque Nacional del Este“ v Dominikánské republice.

Pavouci bičíkovci jsou většinou solitérní, nicméně bylo zaznamenáno, že na jednom kmeni stromu může žít mnoho jedinců v různých úkrytech. Samci mění místo svého denního odpočinku častěji než samice. To je pravděpodobně způsobeno tím, že se samci stěhují za účelem nalezení nových příležitostí k páření.

Samci jsou poměrně agresivní a často předvádějí rituální „tanec“, když se setkají s jinými samci a v jejich blízkosti nejsou žádné samice. Když jsou však přítomny samice, samci svádějí souboje s jinými samci tak, že používají k soubojům svá dlaně a čelisti, obvykle tak dlouho, dokud jeden z nich neopustí nebo nepadne na zem.

Rozmnožovací chování je dosti podobné tomu, které si osvojili štíři. Samec ukládá aspermatofor (balíček se samčími spermiemi), navádí na něj samici během páření, dokud si balíček nevyzvedne. Žijí v nádhernémklimatu s věčným jarem, a proto mají také nekonečnou reprodukční sezónu.

Samice nosí svá vajíčka (zpravidla dvacet až čtyřicet) pod břichem po dobu několika měsíců a opět podobně jako štíři jsou nově vylíhlí pavouci bičovci nošeni dalších několik dní na zádech matčina těla. A to až do prvního líhnutí, kdy opustí matku a vydají se na vlastní dobrodružství.