PMC
Toto čtvrté číslo Neuropsychopharmacology Reviews se zaměřuje na poznávání, nejvyšší funkci mozku. Pravděpodobně většina, ne-li všechny hlavní neuropsychiatrické poruchy, jako je schizofrenie, deprese a úzkost, jsou kognitivní povahy. Stále více si uvědomujeme, že příznaky, jako jsou bludy a halucinace, stejně jako další motivační a emoční příznaky, mohou mít důležité kognitivní prvky. Ty vyplývají například z aberantního učení a asociačních faktorů, narušených atribučních systémů a nedostatečných kontrolních procesů, které se rekrutují k regulaci emočních výstupů a nepřiměřených behaviorálních reakcí. Obecně se kognice vztahuje k těm, někdy záhadným, skrytým procesům, které je třeba odvodit z chování. Kognitivní procesy zahrnují zdánlivě zázračné produkty modulárního zpracování, které vytvářejí například reprezentační znalosti, jako je jazyk, a mechanismy, které zasahují mezi podnětem a reakcí, často způsobem „shora dolů“ nebo „výkonným“, aby zprostředkovaly a vyřešily konkurenci mezi často autonomními neurokognitivními systémy. Deficity v takových kognitivních procesech, jako je pracovní paměť, jsou nyní samy o sobě považovány za důležité faktory, které určují pravděpodobnost rehabilitace u poruch, jako je schizofrenie, což vedlo k nedávným iniciativám Státního zdravotního ústavu, jako je projekt MATRICS týkající se měření a nápravy kognitivních funkcí pro účely klinických studií (Green, 2007). Stav psychiatrické genetiky nám navíc pomáhá uvědomit si, že přesná definice fenotypu a z ní vyplývající identifikace kognitivních endofenotypů je zásadním cílem každého programu, který se snaží pochopit genetický základ psychopatologie.
Velký pokrok v kognitivní neurovědě v posledních dvou desetiletích, k němuž přispěly technologické inovace v několika modalitách zobrazování mozku, jakož i zvýšená sofistikovanost výpočetní teorie a kognitivní psychologie, inspiroval psychofarmakology i biologické psychiatry k charakterizaci vlastností kandidátních látek modifikujících kognici, ať už prospěšných či nikoli. V tomto zvláštním vydání jsme se pokusili zachytit část vzrušení z této rozvíjející se oblasti výzkumu a způsob, jakým může inspirovat budoucí pokroky v oboru, s důrazem na translační strategie.
Soustředili jsme se na současná horká místa diskusí a potenciální oblasti růstu tím, že jsme zadali dobře recenzované přehledy (často zahrnující nové spolupráce), které se buď vzájemně doplňují, nebo stojí samostatně, jako majáky, aby inspirovaly nové objevy. Rozhodli jsme se znovu nerecenzovat oblasti, kde nedávné autoritativní práce odstranily potřebu (např. role noradrenergních mechanismů (např. Arnsten, 2009)).
Výsledkem je soubor 16 podstatných recenzí seřazených tak, aby vynikly jejich nejzřetelnější vzájemné vztahy. Série začíná přehledem autorů Coull et al, který jedinečným způsobem syntetizuje neuropsychofarmakologické a neurozobrazovací důkazy ze studií na lidech a zvířatech o časování – základním a přesto neuchopitelném procesu, který prostupuje a je základem většiny kognitivních funkcí. Kenemans a Kähkönen nám pomáhají ocenit potenciál současných metod lidské elektrofyziologie, včetně magnetoencefalografie, které mají potřebnou přesnost a časové rozlišení k objasnění procesů přípravy pozornosti a reakce a toho, jak jsou změněny psychoaktivními drogami. Mnoho takových účinků vyplývá z drog ovlivňujících monoaminergní systémy, a proto jsme se zabývali důležitými pokroky plynoucími z analýz monoaminergních a cholinergních systémů. Hasslemo a Sarter tedy podávají přehled pokroku v chápání úlohy cholinergních systémů v procesech pozornosti a paměti na mechanistické úrovni. Několik článků pak konverguje k důsledkům pozoruhodného pokroku v chápání rolí a způsobů centrálních dopaminových projekcí, které mohou inspirovat řešení podobných otázek týkajících se role systémů 5-HT. Články Boureaua a Dayana a Coolse a kol. ilustrují výhody kombinace nových přístupů ve výpočetní a zobrazovací neurovědě pro získání nových a doplňujících se pohledů na takové klasické otázky domnělých jednotkových funkcí a protichůdnosti těchto monoaminergních systémů. Rogers ukazuje, jak takové analýzy mohou informovat o našem chápání rozhodovacích procesů u lidí, a Frank a Fossella představují farmakogenetickou perspektivu, opět s důrazem na monoaminergní systémy.
Možným klinickým aplikacím pokroku v chápání kortiko-limbických obvodů pod neuromodulační kontrolou se pak věnují dvě kontrastní kapitoly o poznávání u deprese. Jedna (od Elliotta a kol.) se zabývá důsledky nových objevů o systémech odměňování a emoční regulace a druhá (od Pizzagalliho) identifikuje na základě metaanalýzy možný neuroendofenotyp pro léčbu deprese založený na hyperaktivitě rostrálního předního cingulárního kortexu, který je následně interpretován v kontextu dalších prvků tohoto okruhu a jejich předpokládaných kognitivních funkcí.
Další článek (od Volkowa a kol.) poskytuje asi nejlepší důkazy týkající se možného posílení kognitivních funkcí, především prostřednictvím stimulačních léků při léčbě poruchy pozornosti s hyperaktivitou (ADHD). Velký zájem o léky posilující kognitivní funkce, relevantní např. pro programy při schizofrenii, je pak přezkoumán z hlediska studií paměti a exekutivních funkcí na zvířatech (Floresco a Jentsch), než Hardt a Nadel poskytnou podnětnou a aktuální informaci o teoretických pokrocích v chápání paměťových systémů, zejména pro epizodickou paměť.
V posledním desetiletí došlo k obrovskému pokroku v odhalování toho, jak glutamátergní procesy ovlivňují plasticitu a učení, a to je zde zastoupeno přehledem fascinujících procesů, které jsou základem extinkce, jejich citlivosti na manipulaci pomocí glutamátergních léků a nových důsledků pro klinickou léčbu takových stavů, jako je úzkost a závislost (autor Myers a kol.). Corlett et al. ilustrují druhou stranu mince NMDA receptorů: nápadité využití ketaminového modelu psychózy u lidí k pochopení kognitivního a nervového základu bludných jevů. Lesh et al pak podávají přehled o charakteristice kognitivních deficitů u schizofrenie ze zvláštní teoretické pozice, která zdůrazňuje narušení kognitivních kontrolních procesů.
V dalším čísle Neuropsychopharmacology Reviews s klinickými a aplikovanými tématy se těšíme na přehled zásadního prvku klinických studií – neurokognitivní základ placebo efektu (autor Benedetti et al).
V neposlední řadě tyto podstatné přehledy podtrhuje mimořádně podnětný soubor „horkých témat“, která pomáhají vyplnit mezery našeho nevyhnutelně neúplného pokrytí (a rozhodně nám umožňují říci, že jsme zvážili jak „horké“, tak „studené“ poznání!).
Bylo mi ctí editovat toto speciální číslo a chtěl bych vzdát hold úsilí autorů, recenzentů i mých kolegů z redakce Petera Kalivase, Gwenn Smithové, Kathryn Cunninghamové a Diane Drexlerové.