Po diagnóze rakoviny prsu se mnoho černošek potýká s překážkami, které oddalují jejich péči

Tamiko Byrdové bylo pouhých 43 let, když jí byla v říjnu 2015 diagnostikována rakovina prsu ve čtvrtém stadiu.

Diagnóza Byrdovou, která léta pracovala jako instruktorka fitness a zdravotní pedagožka v černošských komunitách s nedostatečnou péčí, otřásla. Stejně tak i vyhlídka na zvládnutí léčby rakoviny. Byrdová se právě přestěhovala do Houstonu kvůli postgraduálnímu studiu, měla děti, o které se musela starat, a také si potřebovala udržet práci xeroxové techničky, která jí zajišťovala zdravotní pojištění.

„Byla jsem zkamenělá,“ řekla Byrdová, která je černoška. „Byla jsem v novém městě. Neměla jsem žádné úspory. Říkala jsem si, jak si to můžu dovolit? Jak se postarám o své malé děti? Jak budu žít? Budu vůbec žít?“

reklama

Byrdová během dvou týdnů od stanovení diagnózy zahájila chemoterapii, po které byla velmi slabá, unavená a fyzicky nemocná. Přestože mohla zůstat v pracovní neschopnosti, aby mohla dokončit léčbu, bylo jí zabaveno auto, což znamenalo, že místo desetiminutové jízdy na sezení chemoterapie musela jezdit 25 minut autobusem. Po dlouhé léčbě ji lékaři v prosinci 2016 prohlásili za zbavenou rakoviny.

Byrdová však stále nebyla natolik v pořádku, aby se mohla vrátit do práce – a nakonec v lednu toho roku přišla o práci i zdravotní pojištění. „Prostě jsem to nezvládla,“ řekla Byrdová. „Neměla jsem sílu.“ Byrdová, která v té době přežívala především ze studentských půjček, rok vynechávala lékařské prohlídky, dokud v roce 2018 nezískala nárok na zdravotní péči Medicaid.

Reklama

Její zkušenost v některých ohledech odráží problémy, kterým čelí mnoho černošských žen po diagnóze rakoviny prsu v USA, tvrdí odborníci. Nedávná analýza zjistila, že několik překážek v přístupu ke zdravotní péči znamená, že černošské ženy více odkládají zahájení léčby po diagnóze rakoviny prsu a také mají v průměru delší dobu léčby než bělošské ženy. To může mít dalekosáhlé – a zničující – důsledky.

„Pokud léčba trvá déle, může to lidi zdržet v tom, aby se vrátili do normálního života a pokračovali dál,“ řekla Melissa Troesterová, profesorka epidemiologie na Univerzitě Severní Karolíny v Chapel Hill a spoluautorka nové studie. „Tyto rozdíly mají zásadní vliv na život.“

Existuje rozsáhlý výzkum, který ukazuje, že černošské ženy umírají na rakovinu prsu častěji než jiné skupiny, přestože mají celkově podobnou míru výskytu. Aby Troesterová a její kolegové prozkoumali možné příčiny těchto rozdílů související se zdravotní péčí, hodnotili průběh péče u 2841 černošských a bělošských pacientek s rakovinou prsu v Severní Karolíně. Zjistili, že zatímco u bělošských žen byl nízký socioekonomický status spojen s prodlevami v léčbě, u černošek byly prodlevy v léčbě vysoké na všech úrovních socioekonomického statusu.

Studie poukázala na tři konkrétní problémy spojené s prodloužením léčby rakoviny prsu: nedostatek pojištění, problémy s dopravou a finanční zátěž, která je umocněna rozdílem v bohatství černošských a bělošských rodin v USA,

„Víme, že rakovina přivádí na mizinu lidi s dobrými finančními prostředky,“ řekla Oluwadamilola Fayanju, odborná asistentka chirurgie a populačních zdravotních věd na Lékařské fakultě Dukeovy univerzity. „Při tomto rozdílu v bohatství neexistuje způsob, jak by se většina lidí mohla finančně odrazit od léčby rakoviny.“

Tato finanční zátěž se také může zhoršit, pokud je pacient nedostatečně pojištěn nebo není pojištěn; podle nedávné zprávy amerického úřadu pro sčítání lidu je například odhadem 10 % černochů v USA nepojištěno ve srovnání s 5 % bělochů. A i když mají lidé odpovídající pojistné krytí, „spoluúčast, kterou musí pacienti platit, je také velmi vysoká,“ řekl Fayanju.

Už samotná cesta do nemocnice nebo na kliniku na ozařování, chemoterapii nebo pravidelné prohlídky může být pro některé pacienty výzvou. Pro ty, kteří jsou odkázáni na veřejnou dopravu nebo žijí ve venkovských oblastech, může přístup k veřejné dopravě nebo náklady na tankování pohonných hmot představovat překážku v péči o pacienty s rakovinou.

To samé platí pro parkování, které může k již tak nákladné péči přidat další finanční zátěž. Článek publikovaný v červenci v časopise JAMA Oncology uvádí, že poplatky za parkování se mohou pohybovat v rozmezí 2 až 5 dolarů za hodinu a 5 až 10 dolarů za den v 63 centrech pro léčbu rakoviny v USA, což u pacientky podstupující léčbu rakoviny prsu činí až 800 dolarů. Náklady na parkování byly jedním z důvodů, proč Byrdová dala přednost veřejné dopravě před tím, aby sama jezdila na onkologická vyšetření autem.

Vědomi si těchto problémů pracují někteří poskytovatelé zdravotní péče na plánování, aby například schůzky nacpali do jednoho dne, místo aby je pro pacienty rozdělili.

„Ale naše představa o tom, co je pro pacienty pohodlné a nepohodlné, nemusí ve skutečnosti odrážet realitu,“ řekl Fayanju. Pokud má například pacient ve stejný den konzultovat chirurgického onkologa, radiačního onkologa a lékařského onkologa, může to znamenat tři doplatky, i když jsou tito onkologové přidružení ke stejné klinice. “ mohou ve skutečnosti raději rozložit náklady na doplatky na několik dní nebo týdnů a zkoordinovat je s tím, kdy dostanou zaplaceno příště.“

Doprava může představovat ještě větší problém, pokud jsou zdravotnická zařízení daleko, což může v některých komunitách neúměrně postihnout i černochy.

„Existuje historie redliningu a toho, jak byly čtvrti navrhovány v dobách segregace, a když došlo k integraci, zařízení už se v afroamerických čtvrtích nepoužívala,“ řekla Christina Yongue, odborná asistentka pro vzdělávání v oblasti veřejného zdraví na Univerzitě Severní Karolíny v Greensboro.

Souhrnně tyto problémy, kromě jiných, představují pro některé černošské ženy značné překážky při vyhledávání léčby po diagnóze rakoviny prsu.

„Když nemáte patřičný příjem, patřičné znalosti nebo patřičný přístup a biologie vašeho nádoru je náročná, všechno to přispívá k tomu, že se vám nedaří dobře,“ řekla Karen Jacksonová, zakladatelka a generální ředitelka organizace Sisters Network, která se zabývá přežitím afroamerických pacientů s rakovinou prsu.

S výhledem do budoucna by Yongueová řekla, že by ráda viděla, aby se ve studiích, které hodnotí rozdíly v lékařské péči, jako jsou ty zdokumentované v nové studii, analyzoval a zohledňoval nejen rasismus, ale i rasová diskriminace.

„Můžete měřit implicitní předsudky mezi poskytovateli lékařské péče, mikroagresi ze strany vrátných, prověřovat programová prohlášení nemocnic, abyste zjistili, zda se snaží řešit rasovou rovnost,“ řekla. „Vidím, že se rasismus projevuje, když se klade přílišný důraz na barvoslepou lékařskou praxi. To je ignorování celistvosti identity pacienta.“

V roce 2015, po stanovení diagnózy, Byrdová uvedla, že byla rasově stereotypizována sociální pracovnicí, která měla za úkol pomoci jí vyplnit formuláře a zorientovat se v plánování. Tato osoba předpokládala, že Byrdová možná nebude schopna docházet na schůzky včas nebo k tomu nebude mít potřebnou dopravu.

„V tu chvíli si říkáte, kdybych byla běloška, jestli by to takhle dopadlo,“ řekla. „Člověku probleskne hlavou, že kdybych tady byla blonďatá, modrooká žena, rozvedená, kojící batole, dostalo by se mi trochu víc empatie a víc by mi řekli: ‚Co pro vás můžu udělat, abych vám pomohla?“

Výzkumníci jako Troester souhlasí s tím, že pro lepší pochopení mnoha faktorů, které hrají roli při zpožděné léčbě a prodlouženém průběhu péče u černošských žen s rakovinou prsu, bude klíčový individuální pohled pacientů. Do budoucna její tým doufá, že se mu podaří shromáždit údaje o zkušenostech pacientek, které se pohybují v systému zdravotní péče.

„O těchto rozdílech víme už tři desetiletí a zatím se nám je nepodařilo odstranit,“ řekla Troesterová. „Přála bych si, abychom v jejich řešení pokročili dál.“