Policejní brutalita

POLICEJNÍ BRUTALITA. Policejní brutalita je použití jakékoli síly nad rámec síly přiměřeně nutné k dosažení zákonného účelu policie. Ačkoli neexistuje žádné spolehlivé měření jejího výskytu, natož pak takové, které by chronologicky mapovalo změny, její historie je nepopiratelně dlouhá. Měnící se povaha a definice policejní brutality však odrážejí širší politické, demografické a ekonomické změny.

Veliká část policejní brutality v devatenáctém a na počátku dvacátého století byla oficiálně schvalována a jejím cílem bylo oslabit dělnické akce nebo kontrolovat volný čas dělnické třídy. Někteří badatelé však tvrdí, že místní policie často sympatizovala s dělníky a nutila průmyslníky povolávat státní nebo soukromou policii k násilné regulaci nespokojených dělníků. Například během stávky na železnici v Pittsburghu v roce 1877 zabila státní milice v Pensylvánii, nikoliv příslušníci místní policie, dvacet lidí; v letech 1869 až 1892 se soukromí Pinkertonovi důstojníci podíleli na brutálním potlačení sedmdesáti sedmi stávek.

Reformní snahy progresivní éry o profesionalizaci kontroly kriminality paradoxně vzdálily místní policii od komunit, kterým sloužila, a oslabily tak důležitou sociální kontrolu zneužívání. Místní policisté například zbili stovky lidí na dělnickém shromáždění v New Yorku v roce 1930, zatímco chicagská policie zabila deset stávkujících při masakru v den památky Republic Steel v roce 1937. Méně dramatická, ale stejně vypovídající je skutečnost, že dallaská policie v roce 1930 formálně obvinila méně než pět procent z 8526 osob, které zatkla „pro podezření“.

Vlny pracovní migrace po roce 1917 – především stěhování Afroameričanů z venkovského Jihu na městský Sever – rasově zesílily policejní brutalitu, což vedlo ke třem velkým obdobím nepokojů pramenících z konfliktu mezi policií a menšinami: 1917-1919, 1943 a 1964-1968. Jak hnutí za občanská práva, tak následné nepokoje ve městech obnažily nedostatky modelu policejní profesionality, který se úzce zaměřoval na boj s kriminalitou a ignoroval potřeby policejních komunit, zejména chudých.

Někteří pozorovatelé, opírající se o zjištění, že rasa policisty nesouvisí se sklonem k použití síly, tvrdí, že samotná rasová nevraživost nemůže vysvětlit brutální jednání policie. Podle těchto vědců slouží brutalita pod rouškou policejní péče o „kvalitu života“ ekonomickým elitám, neboť připravuje půdu pro městskou gentrifikaci. Zrychlující se reorganizace postindustriálních městských ekonomik

okolí finančních, kulturních a high-tech aktivit nejenže zdecimovala vyhlídky na zaměstnání pro nízkokvalifikované (a často menšinové) pracovníky, ale také si vyžádala jejich vysídlení, protože nová znalostně-profesionální třída hledá nové čtvrti, kde by mohla hrát a žít.

Přes počáteční nadšení se civilní kontrolní komise – neschopné vyšetřovat ani kontrolovat politiku ministerstev – často ukázaly jako zklamání, takže kritici považují legislativu za poslední nejlepší naději.

BIBLIOGRAFIE

Friedman, Lawrence. Zločin a trest v amerických dějinách. New York: Basic Books, 1993.

Garland, David. Kultura kontroly: Garland: Zločinnost a společenský řád v současné společnosti. Chicago: University of Chicago Press, 2001.

Websdale, Neil. Policing the Poor: From Slave Plantation to Public Housing [Policejní práce s chudými: od otrokářské plantáže k veřejnému bydlení]. Boston: Northeastern University Press, 2001.

Gregory FritzUmbach