POLITICO Magazine

Když Billy Graham vedl v roce 1949 probuzení v Los Angeles, William Randolph Hearst se podíval na pohledného třicetiletého evangelistu s vlajícími blond vlasy a slavně nařídil redaktorům svého vydavatelského impéria, aby Grahama „nafoukli“. O nějakých šest desetiletí později se z kazatele stal stříbrovlasý důchodce, jehož Parkinsonova choroba ho do značné míry stáhla z dohledu, ale propagace nikdy nepřestala. Když Graham tento týden zemřel, prezident George W. Bush ho oslavil jako „amerického pastora“ a viceprezident Mike Pence ještě okázaleji jako „jednoho z největších Američanů minulého století“. Prezident Bill Clinton ho chválil za to, že dokázal integrovat svá probuzení. Russell Moore, předseda Komise pro etiku a náboženskou svobodu Jižní baptistické konvence, ho označil za „nejvýznamnějšího evangelistu od dob apoštola Pavla“.

Grahamovy úspěchy jsou bezpochyby početné. Široce citovaný odhad, že kázal přibližně 215 milionům lidí, je pravděpodobně na místě. A zatímco právníkovi devatenáctého století, který se stal evangelistou, Charlesi Finneymu je třeba připsat zásluhy za vynález moderního probuzení, Graham ho zdokonalil a rozšířil a z evangelikalismu učinil celosvětový impuls, který v posledních desetiletích proměnil křesťanství v Latinské Americe, Africe a Asii.

Před téměř dvěma desetiletími však Graham předal klíče od impéria svému synovi Franklinovi. A pokud chcete zmapovat problematický nedávný vývoj amerického evangelikalismu – jeho mohutný vzestup po druhé světové válce a překvapivě rychlý úpadek v posledních letech – nemusíte hledat nic jiného než tuto dvojici otce a syna Billyho a Franklina Grahamových. Otec byl mocným evangelistou, který z evangelikalismu učinil dominantní duchovní impuls v moderní Americe. Jeho syn je – nechceme-li to příliš zdůrazňovat – politický hacker, který rychle přetváří evangelikalismus na systém víry, který se vyznačuje nikoli vírou, nadějí a láskou, ale strachem z muslimů a homofobií.

Jako přesvědčený věřící v hřích by Billy Graham jako první přiznal, že je chybující člověk. Jeho odhodlání věnovat se otcovským záležitostem znamenalo, že téměř veškerou výchovu svých pěti dětí přenechal manželce Ruth. Zuřivý antikomunismus, který upoutal Hearstovu pozornost, zaslepil Grahama v prvních letech jeho života před způsoby, jakými Spojené státy zaostávaly za svými ideály. Graham se dostal do postele s nesprávným mužem, Richardem Nixonem. A přestože je třeba ho pochválit za integraci jeho revivalů (které nazýval křížovými výpravami) a za to, že v roce 1957 pozval reverenda Martina Luthera Kinga mladšího, aby pronesl invektivu na jeho obrovské newyorské křížové výpravě, chyběl v akci, když přišlo na zákony o občanských právech. Poté, co King ve svém projevu „Mám sen“ z roku 1963 představil „milovanou komunitu“, v níž „malí černí chlapci a malé černé dívky spojí ruce s malými bílými chlapci a bílými dívkami“, Graham tento sen odmítl jako utopický. „Teprve až Kristus znovu přijde, budou malé bílé děti z Alabamy kráčet ruku v ruce s malými černými dětmi,“ řekl.

Jako malý chlapec vyrůstající v episkopální domácnosti jsem Billyho Grahama sledoval nejméně desetkrát, když v celostátní televizi kázal své přímočaré evangelium o hříchu a spáse. Byl jsem oslněn tím, co jsem se později naučil označovat jako jeho charisma. Byl vysoký a pohledný. V jeho hlase byla cítit sladká naléhavost. A zdálo se, že za svýma hluboko posazenýma modrýma očima nic neskrývá. Možná jsem tedy k jeho chybám příliš shovívavá. Ale stále ho vnímám jako dobrého člověka, který byl nakonec potrestán svým kamarádstvím s Nixonem, který tvrdě pracoval na tom, aby překonal rasismus a antisemitismus, které kolem něj vířily jako farmářského chlapce v Severní Karolíně, a který pochopil (v nejlepším případě), že křesťanské poselství (v nejlepším případě) je o lásce, nikoli o strachu, o začlenění, nikoli o vyloučení.

Když promluvil k národu na vzpomínkové bohoslužbě po 11. září ve washingtonské Národní katedrále, mluvil o zlu, ale neodsoudil islám. Během své kariéry byl Graham kritizován fundamentalisty za to, že na svých křížových výpravách spolupracuje s katolíky a liberálními protestanty. Modlil se s demokratickými i republikánskými prezidenty. A namísto kastování náboženských soupeřů křesťanství se soustředil na hlásání Krista. Když byl po založení Morální většiny v roce 1979 požádán, aby se spojil s Jerrym Falwellem, odmítl Graham svou organizaci zapřáhnout do kulturních válek náboženské pravice a Republikánské strany. A téměř okamžitě poté, co během křížové výpravy v Columbusu ve státě Ohio v roce 1993 prohlásil, že AIDS může být „Božím soudem“, tato slova odvolal a o několik dní později listu Cleveland Plain Dealer řekl: „Nevěřím tomu a nevím, proč jsem to řekl. . . . Říci, že Bůh soudí lidi s AIDS, by bylo velmi špatné a velmi kruté. Chtěl bych říci, že je mi velmi líto toho, co jsem řekl.“

Franklin Graham je zcela jiný typ člověka, který je dnes známý spíše svými pravicovými politickými výroky než evangelizací. Krátce po 11. září poskytl Franklin Graham zvukovou kulisu dnešních kulturních válek, když odsoudil islám jako „velmi špatné a zlé náboženství“. Později se stal zastáncem názoru, že islám je podle jeho slov „náboženství nenávisti… náboženství války“.

Kromě toho, že šířil nesmysly o „birther“, které pomohly Donaldu Trumpovi dostat se na politické výsluní, Franklin Graham naznačoval, že prezident Barack Obama není křesťan a ve skutečnosti by mohl být tajným muslimem. Spolu se synem Jerryho Falwella, Jerrym Falwellem mladším, pomohl ke zvolení Trumpa prezidentem tím, že na jeho stranu přetáhl 80 % bílých evangelikálních voličů. A když byl pak Trump zvolen, nepřičítal své vítězství vlně podpory bílých křesťanů nebo rozkolísaným státům na Středozápadě, ale boží prozřetelnosti.

Franklin Graham si zřejmě blaženě neuvědomuje možnost, že mezi slovy, která vypouští z úst, a slovy zapsanými v Písmu svatém mohou být i ty nejmenší mezery. Ještě horší je, že neprojevuje žádné povědomí o tom, jak jeho politické výroky rozbíjejí evangelikální svědectví, jehož budování věnoval jeho otec tolik energie.

V období druhé světové války byly evropské církve těžce poškozeny spojením křesťanství s pravicovými politickými hnutími. Ve 40. a 50. letech 20. století Spojené státy setrvávaly na své religiozitě, zatímco evropské země se sekularizovaly. Ve skutečnosti byli Američané po válce svědky silného náboženského probuzení, mimo jiné díky Billymu Grahamovi. Toto probuzení skončilo. Náboženství ve Spojených státech nyní upadá a s ním i evangelikalismus. Ve skutečnosti se za posledních deset let podíl bílých evangelikálních protestantů ve Spojených státech snížil z 23 % na 17 %.

Nejvýznamnějším vývojem amerického náboženství v posledních letech je šokující nárůst počtu nábožensky neangažovaných osob (jinak známých jako „nones“), které nyní tvoří zhruba čtvrtinu všech Američanů. Tento rostoucí odstup od náboženských institucí je doprovázen rostoucím odstupem od náboženské víry a praktik. V současné době se 27 % Američanů označuje za „duchovní, ale ne náboženské“ a dalších 18 % za „ani náboženské, ani duchovní“. Tento pokles náboženské víry a sounáležitosti má mnoho důvodů. Za nejdůležitější však považuji rostoucí identifikaci křesťanských církví s pravicovou politikou. Pokud patříte mezi 26 procent oprávněných voličů, kteří volili Trumpa, pravděpodobně tomuto vývoji tleskáte. Ale co zbylých 74 procent?“

Jedním z mála křesťanských soupeřů Billyho Grahama v době jeho největší slávy v 50. a 60. letech 20. století byl profesor Union Theological Seminary Reinhold Niebuhr, který Grahama kritizoval za jeho „pietistický individualismus“ a zanedbávání sociálního hříchu. Graham Niebuhra četl a přemýšlel o něm, ale většinou se držel svého jednoduššího poselství, že svět bude spasen pouze prostřednictvím individuální regenerace. Ke cti mu však slouží, že si Graham osvojil některá Niebuhrova učení, včetně tendence obyčejných smrtelníků zaměňovat Boží hlas za svůj vlastní a zaměňovat Kristovo evangelium za evangelium americké civilizace. In short, Graham had a humility almost entirely lost among the public preachers of our day, his eldest son included.

The qualities of temper and judgment that made Billy Graham so singularly successful are almost entirely lacking in his son, who now imperils his father’s legacy. Thanks to Franklin Graham and his cronies on the Religious Right, American evangelicalism has now become first and foremost a political rather than a spiritual enterprise. The life of Billy Graham helped build it up. And his death may well have ensured its demise.