Prezidentské volby ve Spojených státech amerických v roce 1976

Kampaň demokratů

S politickou kariérou, která zahrnovala pouze čtyři roky v roli nevýrazného senátora a jedno funkční období ve funkci guvernéra státu Georgia (zákony státu mu zakazovaly usilovat o druhé funkční období), neměl Carter zpočátku příliš šancí. Političtí pozorovatelé poukazovali na to, že poté, co v lednu 1975 odstoupil z funkce guvernéra, neměl žádnou zjevnou politickou základnu, žádnou organizaci, žádnou pozici ve volbách a téměř žádné peníze, z nichž by mohl financovat svou kampaň. Carter však svou kampaň pečlivě plánoval již dva roky před svým oznámením. Jeho výkonný tajemník Hamilton Jordan (který se měl stát manažerem jeho kampaně) vypracoval první část plánu Carterovy kampaně ještě před prezidentskými volbami v roce 1972. V něm i v dalších částech byly řádně zaznamenány Carterovy zjevné politické slabiny, ale on a jeho asistenti se raději zabývali jeho silnými stránkami. Jeho minulost námořního důstojníka, pěstitele burských oříšků, agropodnikatele a pozdně rozkvétajícího státního politika, stejně jako jeho mimořádná schopnost vést kampaň na témata jako „láska“ a „důvěra“ se ideálně hodily k náladám veřejnosti, která byla díky aféře Watergate a válce ve Vietnamu unavená a cynická vůči úředníkům ve Washingtonu a politice obecně.

Nedávné prezidentské volby navíc naznačily, že pro demokrata bude obtížné, možná nemožné, získat prezidentský úřad bez podpory starého „pevného Jihu“, který hrál tak důležitou roli v koalici New Deal Franklina D. Roosevelta ve 30. a 40. letech. Předpokládalo se, že Carter, „nový Jižan“, by mohl oslovit jak bělochy, tak Afroameričany a případně přivést Jih zpět k demokratům. Musel by překonat některé předsudky, které by mohli mít severní liberálové, a také obavy z jeho fundamentalistické, rozené křesťanské jižanské baptistické víry. Nezdálo se však, že by se jednalo o nepřekonatelné překážky.

Carter měl v plánu zúčastnit se všech 31 prezidentských primárek konaných v roce 1976 (ve skutečnosti se zúčastnil 30, protože se mu nepodařilo kvalifikovat kandidátní listinu delegátů v Západní Virginii). Správně předpokládal, že rekordní počet primárek – plus omezení výdajů na kampaň a shromažďování finančních prostředků, které stanovil federální zákon o financování volebních kampaní z roku 1974 – povede jeho známější demokratické soupeře k tomu, že si budou vybírat mezi státními primárkami, aby mohli své prostředky chovat. Carterovo rozhodnutí ucházet se o nominaci všude odráží jeho vědomí, že jako relativně neznámý člověk potřebuje co největší publicitu a že nová pravidla Demokratické strany mu zajistí poměrný podíl delegátů i ve státech, kde neskončí na prvním místě.

Carterův plán mu dobře posloužil. Brzká vítězství v lednových volebních shromážděních v Iowě a únorových primárkách v New Hampshire, která byla výsledkem jeho účinných technik kampaně „jeden na jednoho“ a jeho záliby v pečlivé organizaci, ho vynesla na obálky časopisů Time a Newsweek a upevnila jeho pozici předního kandidáta. Na Floridě a v Severní Karolíně a ve všech ostatních jižanských primárkách s výjimkou Wallaceova domovského státu porazil guvernéra Alabamy George Wallace, „starého Jižana“, o němž se mnozí domnívali, že je to jeho poslední pokus o národní úřad. Carter zaznamenal nečekaně silné vítězství v Illinois a ve Wisconsinu těsně porazil svého hlavního liberálního protivníka, republikána Morrise K. Udalla z Arizony. V době pensylvánských primárek 27. dubna zůstali v závodě pouze dva další vážní kandidáti, Udall a senátor Henry M. Jackson z Washingtonu. Carter oba v Pensylvánii drtivě porazil, čímž Jacksona ze závodu vyřadil a přiměl senátora Huberta H. Humphreyho z Minnesoty, který vyčkával v naději, že se aktivní kandidáti navzájem vyřadí, aby se sám rozhodl pro aktivní kandidaturu.

Carterova snaha o nominaci se rozhodně neobešla bez nezdarů. Těžce prohrál s Jacksonem v Massachusetts a New Yorku a v květnu ho několikrát ztrapnili dva kiksující opozdilci, kalifornský guvernér Edmund („Jerry“) Brown mladší a senátor Frank Church z Idaha. Přesto Carter pokračoval v hromadění delegátů v jednom státě za druhým, i když neskončil na prvním místě. V poslední den primárek, 8. června, se jeho nominace stala předem danou.

V červenci se v New Yorku sešli delegáti Národního sjezdu Demokratické strany, kterým se podařilo potlačit nervozitu z Carterova „outsiderského“ postavení a nominovali ho hned v prvním hlasování. Schválili platformu, která odpovídala jeho obecně umírněným až liberálním názorům, a uvítali jeho volbu skutečného liberála, minnesotského senátora Waltera Mondalea, jako svého viceprezidentského kandidáta. Na většinu delegátů zřejmě zapůsobil Carterův v podstatě liberální nástupní projev, který později označil za „populistický“.