Proč ignorování bolí víc než odmítnutí

Na podzim mě přes Facebook pozval na rande odvážný Ital, který mě pár týdnů předtím viděl vystupovat na komediální show. Poslal mi zprávu, ve které se mi představil a připomněl mi krátkou konverzaci, kterou jsme ten večer vedli a která ho zřejmě velmi okouzlila. Rychle jsem si prohlédl jeho profil, abych vyvolal vzpomínky. Ach ano, vzpomínám si, že měl pevný stisk ruky a rozkošný úsměv. Byl to pohledný, okouzlující chlapík, takže když mi nabídl, že se za hodinu sejdeme tam, kde momentálně sedím a píšu (jako obvykle v kavárně), abychom si popovídali, řekla jsem si, proč ne. Vždyť už jsem tady. Doslova bych musela vynaložit nulové úsilí na naplánování nebo rozvržení tohoto rande, a tak jsem mu řekla, že počkám na jeho osudový příchod. Přispěchal poměrně rychle a pokračovali jsme v objednávání piva a diskusi o genderové politice a divných rodičích a posraných komediích.

Ačkoli jsem byl zpočátku vůči tomuto náhodnému cizinci dost podezřívavý, zjistil jsem, že jsem si s ním potenciálně padl do oka. Když naše krátké první rande skončilo, odvezl mě domů a zevnitř jeho uhlazeného auta jsme se dlouho líbali. S překvapením jsem zjistila, že mě ten chlapík přitahuje! Jako že mě SUPER přitahuje. Kdo by to byl řekl, že můžete zvlhnout při líbání s někým, kdo si vás přidal na Facebooku pouhé tři hodiny předtím? Po tomhle mazlení jsem věděla, že ho chci vidět znovu. On to cítil stejně a o dva dny později mi napsal zprávu, aby se na to zeptal. Očividně byl skvělý i v komunikaci! A měl stálou práci v realitách, což by mi normálně přišlo nevýrazné, ale v tomto životním období jsem hledala stabilitu a reality křičely, milý, normální člověk, který má své věci relativně pohromadě a ví, co chce.

Naše druhé rande bylo také spontánní. Napsal mi, že je v mém okolí a jestli bych se s ním nemohla sejít. Sešli jsme se v baru poblíž mého bydliště a opět to bylo zábavné, smyslné, intelektuální posezení. Byl super citlivý, na což jsem nebyla zvyklá, protože se často věnuji nezávaznému sexu s komiky, kteří se chtějí držet při zemi alias nenavazovat se mnou oční kontakt na veřejnosti, protože se bojí, že pohled do mých zorniček by vyústil v žádost o ruku a okamžité těhotenství. Ale tenhle týpek byl jiný. Šlo mu o držení za ruce, chytání za stehna a líbání na tváře. Na druhé rande toho bylo moc a já už se obávala, že je to varovné znamení, že něco chystá. Ale snažila jsem se odbourat své problémy s důvěrou a nahradit je slepým pozitivismem. Ten večer jsme měli pohlavní styk a bylo to zatraceně sexy.

Byla jsem si jistá, že mezi námi něco je. Že mezi námi bylo silné pouto. Že se budeme stoprocentně vídat i nadále. On přece říkal, že by chtěl. Vlastně mi řekl, že mi brzy napíše zprávu, abychom se domluvili. Políbila jsem ho na rozloučenou, zavřela dveře auta a blaženě čekala na zprávu od tohoto pohledného pána. Byla jsem zmatená, když uplynulo několik dní a¦ žádná zpráva nepřišla. Ale předpokládala jsem, že je zaneprázdněný. Nebo ne? Vždyť na sociálních sítích skoro nepsal (a ano, aktivně jsem to kontrolovala), takže to nebylo tak, že by byl na Faceooku, ale nekontaktoval mě. Až do doby, kdy byl na Facebooku, ale nekontaktoval mě, o několik dní později. Psal statusy, komentoval fotky a obecně byl přítomen. Bylo to v době, kdy Toronto Blue Jays hrálo play-off, což byla pro město velkolepá událost. Střelil jsem mu zprávu o úžasném zápase, který vyhrál, a on odpověděl, že to bylo neuvěřitelné, ale nepozval mě ven, ani nenaznačil další schůzku. Když jsem se zeptala, jak vypadá jeho týden, nedostala jsem odpověď.

V tu chvíli ve mně začala narůstat paranoia, úzkost a bezcennost. Týden pokračoval a on mě dál ignoroval. Na ignorování v romantických situacích je něco opravdu šíleného. Vaše myšlenky, teorie a obavy se vymknou kontrole. Vymýšlíte si výmluvy a snažíte se racionálně vysvětlit, proč by tento jedinec mohl popírat vaši existenci. Je práce šílená? Rozbil se mu telefon? Je už několik dní vypnutý? Spadl jim notebook do vany? Jsou nemocní? Spí? Jsou mrtví? Musí být mrtví. Držím jim palce, aby byli mrtví. To jsou takové bláboly, které pronikají do zahlcené mysli, když žijete v neznámu. Když se zdá, že osoba, po jejíž pozornosti tak hluboce toužíte, na vás vůbec nemyslí. Když jsou vaše pocity irelevantní a vaše slzy jsou jen pára a vaše tělo je tělem ducha. A když se zdá, že jeho telefon je pořád vypnutý¦

Kdyby mě odmítl hned po našem dovádění, bolelo by mě to, ale přinejmenším bych mohla jít dál svým životem a zapomenout, že mi kdy poslal tu úvodní zprávu na Facebooku. Ale on to neudělal. Rozhodl se neudělat nic. Když po vás někdo požaduje odpovědi, je v tom taková hluboká neúcta nic nedělat. Nic neříká, že je mi jedno, že se trápíš. Je mi jedno, že tě to bolí, a je mi jedno, že moje lenost, lhostejnost a sobectví to ještě zhoršují. Prostě mi na tobě vůbec nezáleží. Jak že se to jmenuješ? Šukali jsme spolu jednou nebo co? Tak jsem udělal to, co by udělal každý rozumný člověk. Znovu jsem mu napsala zprávu a položila mu podobnou otázku jako před týdnem. Ale místo rozsáhlého dotazu na dostupnost jsem si vyžádala jeho program na ten večer. Udělala jsem to formou textové zprávy, ale když uplynulo deset hodin a já neměla tušení, jestli ji dostal, přečetl si ji nebo plánoval odpovědět, udělala jsem další krok. Přesně stejnou větu jsem poslal na Facebook, který poskytuje praktickou funkci viděné zprávy.

O hodinu později ji stále neviděl, přestože byl předtím na F-booku aktivní. Jistě. Sledoval jsem jeho aktivitu, ˜protože to s vámi udělá, když vás někdo ignoruje. Změní vás to v obsedantního, nejistého detektiva, který zůstane vzhůru celou noc, aby rozlouskl hloupý případ. Nechtěla jsem, aby můj mozek pohltily myšlenky na člověka, který pro mě zpětně znamenal jen velmi málo, ale čím méně jsem toho věděla, tím zoufaleji jsem to chtěla vědět. Vždyť kde ten pitomec kurva byl a co si kurva myslel a proč mi kurva neodpovídal! Modlila jsem se, aby mě odmítl. Doufala jsem, že mě diagnostikuje jako bláznivou kočku, se kterou se musí rovnou rozejít, a pak si mě rovnou zruší z přátel a zablokuje. Ale nic z toho nedělal. Nezbavoval mě mého trápení. Pokračoval v tomhle dni jako obvykle, pasivně se vyhýbal mému masivnímu psychickému zhroucení přes internet. Jako by zapomněl, že něco takového vůbec existuju. Osobní věc, která prožívala negativní emoce, jež jeho nečinnost způsobovala. Odmítal mě. Cítila jsem to. Vždycky to cítím.

Začal jsem tedy spřádat plány na pomstu. Jak jsem chtěl v jeho životě rozsévat spoušť, dokud mu nezkrachují všechny vztahy, nepřijde o práci a sám se nezhroutí? Zapíchla jsem do něj špendlík a rozhodla se, že si místo toho zdřímnu ve stresu. Když jsem se probudila, vrávoravě jsem projížděla oznámení, přičemž jedno bylo od něj. Ano, odpověděl mi. Hrál v práci golf, a proto se mi neozval dřív. Omluvil se a řekl, že ten večer nemá čas, abychom se sešli. Ještě pořád jsem se rozčilovala nad tím úmorným čekáním, kterému mě vystavil (golfové hry netrvají dvanáct hodin), takže jsem zprávu smazala a vrátila se ke svému naivnímu spánku. Uplynul další týden a on se mi neozval. V tu chvíli jsem došel k závěru, že je to zlomyslný hráč, který si chce jen smočit penis s kýmkoli, kdo je poblíž. Stále jsem však neměla klid, uzavření ani konkrétní odmítnutí a chtěla jsem ho. Potřebovala jsem, aby uznal, že jsem lidská bytost, se kterou prožívá orgasmus a kterou odhazuje stranou. Potřebovala jsem, aby mi řekl: Promiň, ale nemám zájem se s tebou znovu setkat. A taky jsem zasranej misogyn.

Chtěla jsem to uzavřít a zasloužila jsem si to. To děláme všichni. A tak jsem mu poslala poslední obří zprávu, většinou s velkými písmeny, ve které jsem se dožadovala informace, jestli půjdeme na další rande. I když jsem po tom vůbec netoužila, chtěla jsem, aby mi to taky řekl, a kdybych to udělala první, nejspíš by to neudělal. Také jsem připojila tirádu o tom, jak je neuctivé někoho ignorovat, jak to dělal on, a pokud se mnou nechtěl dál spát, mohl to říct místo toho, aby mě smetl. Typickým způsobem se mi ozval až za 24 hodin, načež mi řekl, že si myslí, že mezi námi není žádná chemie, takže ne, znovu se scházet není dobrý nápad, ale jsem fajn člověk a snad na sebe někdy narazíme. Třeba na nějaké komediální show. Po přečtení jeho kurtského, chladného a věcného odmítnutí jsem pocítil něco, co pravděpodobně pocítí mnoho lidí, když je odmítne jedinec, který je ignoruje: úlevu. Cítil jsem čistou, intenzivní, uvolňující úlevu a uzavření a klid v duši. Konečně to skončilo a já věděl, že je konec. Měl jsem písemný důkaz. Nyní jsem mohl pokračovat ve svém životě. Dokonce jsem ani nebyl tak rozrušený, kromě toho, že mé ego bylo trochu pošramocené. ˜Protože i když je to pořád debil, aspoň si mě vážil natolik, že mě odmítl.