Proč je nemožné vyprávět skutečný příběh ‚Chappaquiddick‘

Mary Jo Kopechneové bylo 28 let, když se zúčastnila večírku na ostrově Chappaquiddick, na malém ostrůvku poblíž Martha Vineyard, 18. července 1969. Kopechneová, k níž se připojilo pět jejích přátel z prezidentské kampaně senátora Roberta F. Kennedyho v roce 1968, se již předtím pohybovala v demokratických kruzích ve Washingtonu, kde pracovala pro jednoho floridského senátora, než přešla do Kennedyho senátního štábu. Prokázala svou zdatnost, když RFK pomohla napsat projev proti válce ve Vietnamu a podílela se na sepsání projevu oznamujícího jeho nešťastnou kandidaturu na prezidenta.

Edward „Ted“ Kennedy byl mezitím posledním žijícím synem Josepha Kennedyho v době konání večírku. Po válečné smrti Josepha juniora a atentátech na Johna a Roberta zůstal Ted politickým vůdcem rodiny, úřadujícím senátorem za stát Massachusetts s potenciální budoucí kandidaturou na prezidenta.

Jako hostitel zmíněného večírku svedl Ted ženy dohromady na setkání, kterého se zúčastnil i Kennedyho bratranec Joseph Gargan a bývalý státní zástupce státu Massachusetts Paul Markham. Ke konci večera se však oslava změnila v tragédii: Kennedyho auto se převrátilo na malém mostě a přistálo převrácené ve vodě. Kennedy přežil, ale jeho spolujezdec Kopechne se utopil. Co se na mostě stalo? Řídil Kennedy pod vlivem alkoholu? Co spolu s Kopechnem vůbec dělali sami? Podrobnosti byly v té době, stejně jako dnes, skoupé na slovo. Trvalo celých deset hodin, než Kennedy nahlásil incident místní policii.

Příběh této noci se stal trvalou černou skvrnou na Kennedyho politické kariéře a posloužil jako námět pro nový film Chappaquiddick s Jasonem Clarkem v hlavní roli Teda Kennedyho. Skandál pronásledoval Kennedyho i Demokratickou stranu po celá desetiletí a byl také obviňován z toho, že zničil jeho prezidentské vyhlídky. (Kennedy zase ve své autobiografii tvrdil, že „to nebylo rozhodující“ při jeho rozhodnutí kandidovat v roce 1980 na prezidenta.)

Scenáristé Taylor Allen a Andrew Logan měli pocit, že drama je ideálním námětem pro film o disponovanosti žen, nesplnitelných očekáváních Kennedyho rodiny, o tom, jak se zneužívá moc, a o roli médií při utajování nebo odhalování politických skandálů.

Ačkoli si nedělají nárok na úplnou věrohodnost svého filmu – režisér John Curran říká, že neměl zájem natočit o incidentu dokument – všichni tři muži se snažili co nejvíce přiblížit skutečným událostem. Logan a Allen vycházeli při psaní scénáře z téměř tisícistránkového vyšetřovacího spisu, který v roce 1970 vydal Nejvyšší soud státu Massachusetts.

„Dva lidé, kteří skutečně vědí, co se té noci stalo, jsou mrtví: Ted a Mary Jo,“ říká Curran. „A ostatní kolem nich, ti, kteří jsou stále naživu, nehodlají nic říct.“

Částečně jsou podrobnosti tak kusé právě kvůli oněm deseti hodinám čekání na ohlášení nehody. Proč Kennedy nekontaktoval úřady dříve? Později bude tvrdit, že trpěl fyzickým a emocionálním šokem a nemyslel jasně. A pak se začalo mluvit o utajování, o tom, že se Kennedy a jeho tiskový tým snažili incident bagatelizovat, aby nepoškodili jeho budoucí politické aspirace.

„Někdy by se mi chtělo hodně křičet, ale snažím se to zadržet,“ řekla Gwen Kopechneová, matka Mary Jo, deníku Boston Globe. „Bylo by hezké, kdyby se někdo ozval.“ Magazínu McCall’s však také řekla, že podle ní se Kennedyová po nehodě chovala nevyzpytatelně kvůli šoku a lehkému otřesu mozku. Nechápala, jak je možné, že Gargan a Markham, Kennedyho pomocníci, kteří se po nehodě také pokoušeli Mary Jo z auta vytáhnout, nehodu nenahlásili a Teda k tomu nedonutili.

„Gargan a Markham nejenže nepřivolali okamžitou pomoc, ale nechali senátora, aby se sám vrátil a nehodu z Edgartownu nahlásil,“ uvedla Kopechneová starší. „Tohle je velká bolest, noční můra, se kterou musíme žít do konce života: že Mary Jo nechali devět hodin ve vodě. Nepatřila tam.“

Odpovědi, které si přála, jí nikdy nikdo neposkytl. Bezprostředně po autonehodě byl národ – a média – z velké části rozptýlen přistáním Apolla 11 na Měsíci.

„Byl to největší okamžik v prezidentském dění Johna F. Kennedyho v nejhorší možné chvíli pro potenciální odkaz Teda-Kennedyho-senátora,“ říká Allen. Toto pozadí již tak rozptýlených zpravodajských médií poskytlo Tedovu týmu čas na kontrolu škod a ještě více zastřelo pravdu o tom, co se vlastně stalo.

Jakmile však přistání na Měsíci ustoupilo z bezprostředního zpravodajského koloběhu, příběh Kennedyho a Kopechna explodoval. Curran a jeho producenti se snažili zachytit mediální pokrytí prokládáním archivních zpravodajských záběrů a novinových titulků v průběhu vyprávění. Film také zdůrazňuje zátěž, kterou to znamenalo pro Kennedyho manželku Joan, která byla v té době těhotná. Nakonec potratila, což dávala za vinu incidentu. Zároveň řekla zpravodajské službě United Press International: „Věřím všemu, co Ted řekl“. Nevěnovala pozornost tvrzení, že Kennedy a Kopechne si šli o půlnoci zaplavat, když se nehoda stala.

Tuto horlivost po dalších podrobnostech o tom, co se přesně stalo a zda mezi ženatými muži a svobodnými ženami došlo v noci večírku k nějakému pochybení, zažívali i ti, kteří se večírku v noc Kopechneho smrti zúčastnili. Patřila mezi ně i Susan Tannenbaumová, která rovněž pracovala ve volebním štábu Roberta Kennedyho.

„Nedokážete pochopit, jaké to bylo,“ řekla později Tannenbaumová. „Nesmírně si cením práva na soukromí, ale najednou jsem nechvalně známá. Skutečný význam toho, co jste a čeho si vážíte, zůstává uvnitř vás nedotčen; ale tady jste postříkán po všech novinách. Jak byste se cítili, kdyby reportér v osm hodin ráno zavolal vaší matce a zeptal se jí, zda schvaluje chování své dcery, která strávila noc se skupinou ženatých mužů?“

Tento aspekt nehody scénáristy obzvlášť rozčílil. V době, kdy ženy teprve začínaly ve velkém počtu vstupovat do zaměstnání, reportáže v tisku jen přispěly k jejich objektivizaci. „Byla to inteligentní, silná žena, která pracovala pro kampaň Bobbyho Kennedyho na vysoké pozici a odvedla opravdu skvělou práci, včetně přepisu a následného doplnění jeho projevu o Vietnamu,“ říká Allen.

Konec se Kennedy dostavil k soudu a přiznal se k obvinění z opuštění místa nehody. Soudce James Boyle Kennedyho odsoudil k minimálnímu trestu za tento trestný čin, tedy ke dvěma měsícům odnětí svobody, ale Kennedy si tento trest nikdy neodpykal, protože soudce trest podmíněně odložil.

„Již byl a nadále bude potrestán daleko nad rámec toho, co může tento soud uložit – cílům spravedlnosti by vyhovovalo uložení minimálního trestu odnětí svobody a odklad tohoto trestu za předpokladu, že obžalovaný odklad přijme,“ řekl Boyle s tím, že obhajoba odklad přijala.

K žádnému veřejnému vyšetřování smrti nedošlo a Kennedy pokračoval v televizním projevu o nehodě. Tento projev je jednou z mála scén, v nichž si autoři filmu Chappaquiddick dovolili volně nakládat s fakty případu. Ve filmu se Kennedyho bratranec Joe Gargan neúspěšně snaží přesvědčit Teda, aby místo vystoupení v televizi raději přečetl rezignační dopis. „Ve výzkumu nemáme žádné důkazy, které by to potvrzovaly, i když je zřejmé, že se o tom uvažovalo,“ říká Allen.

Od té doby byl incident z Chappaquiddicku opakovaně používán jako urážka konzervativních politiků, zejména když se jeden z nich dostal pod drobnohled skandálu ve Washingtonu. Faith Whittleseyová, pensylvánská republikánka a pracovnice Bílého domu za prezidenta Reagana, vzpomínala, že si myslela, že tento incident bude „Kennedyho koncem“ a že by mu mohl být do konce kariéry zablokován přístup do prezidentského úřadu. Příběh byl příležitostně oživován, aby poukázal na otázky, které zůstaly nezodpovězeny, i když Kennedy zůstal v Senátu až do své smrti v roce 2009.

Ačkoli byl Curran nervózní z toho, že se pustil do někoho, jehož politické úspěchy obdivoval (zejména proto, že o nehodě stále existuje řada konspiračních teorií, včetně té, že v autě byla třetí osoba), považoval tento úkol za nezbytný.

„Ať už jste na levé nebo pravé straně uličky, je nutné, abychom se v dnešní době na naše hrdiny podívali pěkně zostra a bez obalu,“ říká Curran. „Skončila doba, kdy jsme všechny tyhle chlápky nechali proklouznout kolem. Myslím, že kdyby se tento příběh stal nyní, zastínil by přistání na Měsíci.“

V roce 1969 se však ukázal pravý opak. V závěrečné scéně filmu Chappaquiddick je použito několik archivních záběrů z rozhovoru ve stylu muže na ulici v Bostonu. Reportér se ptá jednoho člověka po druhém, zda by i po nehodě na Chappaquiddicku uvažovali o volbě Kennedyho. Mnozí z nich odpovídají rezolutně „ano“.