Proč Jindřich VIII. zinscenoval každý detail popravy Anny Boleynové

Dějiny tudorovské doby jsou plné příběhů o nepovedených popravách. V roce 1541 nezkušený sekerník zmasakroval Margaret Poleovou, hraběnku ze Salisbury, a k usmrcení starší šlechtičny potřeboval až deset ran. O čtyři desetiletí později potřebovala Marie, skotská královna, popravená na příkaz své sestřenice Alžběty I., tři údery sekerou, než přišla o hlavu.

Pro srovnání, poprava Anny Boleynové byla poměrně jednoduchou, i když bezprecedentní záležitostí. Ráno 19. května 1536 vystoupila padlá královna Jindřicha VIII. na popraviště, pronesla konvenční řeč chválící krále jako „laskavého a svrchovaného pána“ a poklekla, aby přijala smrtelnou ránu. Kat jediným máchnutím meče srazil Anně hlavu.

Nedávná reportáž Daly Albergeové z Observeru naznačuje, že dříve přehlížená pasáž v soudním příkazu ze 16. století, který je uložen v Národním archivu Spojeného království, nabízí fascinující informace o událostech kolem popravy.

Badatelé dlouho diskutovali o okolnostech Annina pádu, od otázky její viny (většina současných badatelů se shoduje, že obvinění z cizoložství, incestu, čarodějnictví a spiknutí s cílem zabít manžela byla vykonstruovaná) až po otázku, zda Jindřich nese hlavní díl odpovědnosti za královnin osud. Názory se liší, napsala v roce 2018 historička Suzannah Lipscombová pro časopis History Extra, přičemž někteří odborníci zastávají názor, že král vyvolal proces poté, co se Anny nabažil, a jiní tvrdí, že Jindřichův hlavní poradce Thomas Cromwell zosnoval spiknutí, aby přesvědčil „poddajného krále“, aby opustil svou ženu ve prospěch skromnější Jany Seymourové.

Anniným skutečným „zločinem“ bylo pouze to, že nezplodila mužského dědice a odmítla zkrotit svou svéhlavou osobnost. Královna byla shledána vinnou z velezrady a odsouzena k tomu, aby „byla upálena zde v londýnském Toweru na Zeleném poli, jinak aby ti byla z královy vůle uražena hlava.“

Podle dokumentu, o němž referuje Alberge, se Jindřich, který tvrdil, že je „pohnut soucitem“, rozhodl pro přísnější trest upálení na hranici. Přikázal však, aby „hlava téže Anny byla … useknuta“, a pokračoval v mapování všech aspektů popravy, přičemž naléhal na sira Williama Kingstona, konstábla Toweru, aby ve svých rozkazech „nic nevynechal“.

Archivář Sean Cunningham na knihu upozornil historičku Tracy Bormanovou, když navštívila Národní archiv, aby prozkoumala Anniny soudní spisy. Bormanová, která se chystá zahrnout záznamy do připravovaného dokumentárního seriálu, pro Observer uvedla, že kniha příkazů je příkladem „Jindřichova promyšleného, vypočítavého způsobu“.

Dodává: „Přesně ví, jak a kde chce, aby se to stalo.“

Jak poznamenalo několik tudorovských historiků na sociálních sítích, podrobnosti obsažené v knize příkazů nejsou zcela novým objevem. Přesto Cunningham na Twitteru poznamenává, že „v širším kontextu organizování veřejných poprav řada zápisů prozrazuje mnohé o obavách režimu.“

V roce 2013 napsala historička Leanda de Lisle pro Spectator, že Anna byla jedinou tudorovskou postavou sťatou mečem místo sekery (Jindřich stejnou laskavost neprojevil své páté manželce Kateřině Howardové, která byla popravena za cizoložství v roce 1542). Mezi hlavní teorie týkající se královy volby zbraně patřila možnost dopřát Anně „důstojnější konec“ nebo použití metody popravy zpopularizované ve Francii, kde královna strávila mnoho šťastných let; de Lisle však tvrdil, že Jindřichovo rozhodnutí bylo zcela sobecké a pramenilo z pokřivených představ o rytířství.

Jindřich i jeho otec Jindřich VII. vykreslovali tudorovskou dynastii jako pokračovatele Camelotu z artušovské legendy. Jindřichův starší bratr, který zemřel v roce 1502 ve věku 15 let, byl dokonce pojmenován Artuš v narážce na apokryfního krále. Tváří v tvář rozpadu svého druhého manželství obsadil Jindřich sám sebe do role Artuše a Annu do role Artušovy cizoložné manželky Ginevry, která byla podobně odsouzena k upálení na hranici, ale zachránil ji manželův akt milosrdenství.

„Volba meče – symbolu Kamelotu, právoplatného krále a mužnosti – patřila pouze Jindřichovi,“ napsala de Lisleová ve své rozsáhlé biografii Tudorovců z roku 2013.

Annina údajná nevěra vrhala stín na Jindřichovu mužnost a naznačovala, že král není schopen plnit své manželské povinnosti. Na veřejnosti se Jindřich tomuto názoru bránil tím, že se obklopoval krásnými ženami a účastnil se projevů „extravagantní radosti“, jak říká jeden současný pozorovatel. V soukromí se král utěšoval tím, že se staral o všechny aspekty Anniny popravy. Jak vysvětluje de Lisle, „převzetí kontroly nad detaily způsobu, jakým byla jeho žena zlikvidována, pomohlo Jindřichovi přesvědčit sebe sama, že její pád ho spíše posílil, než oslabil.“

Dalším možným faktorem Jindřichova způsobu popravy byla touha vyhnout se zdlouhavému a trýznivému utrpení upálení na hranici – typickému trestu pro zrádkyně v tudorovské Anglii. Poprava královny byla sama o sobě bezprecedentní; poslání královny do plamenů mohlo mít ještě větší dopad na pověst krále, který dbal na svou image.

„Protože ten příběh tak dobře známe, zapomínáme, jak hluboce šokující byla poprava královny,“ říká Borman pro Observer. „Mohli klidně dostat křeče a říct si, že tohle dělat nebudeme. Takže tohle je Jindřich, který se o tom opravdu ujišťuje. Po celá léta to má na svědomí jeho věrný rádce Thomas Cromwell. Ale tohle ukazuje, že za nitky ve skutečnosti tahá Jindřich.“