Proč lidé nemají penisovou kost

Následující esej je přetištěna se svolením internetové publikace The Conversation, která se zabývá nejnovějšími výzkumy.

Jedním z nejpodivnějších a nejúžasnějších produktů evoluce je penisová kost neboli baculum. Baculum je mimokosterní kost, což znamená, že není připojena ke zbytku kostry, ale místo toho se laškovně vznáší na konci penisu. V závislosti na živočichovi jsou baculy různé velikosti, od necelého milimetru až po téměř metr dlouhé, a mají různý tvar, od jehlicovitých trnů až po vidlicovité hroty.

Bakula mrože, která by se dala snadno zaměnit za dvoumetrový kyj, dosahuje asi šestiny délky jeho těla, zatímco zmenšené centimetrové bakulum lemura kroužkového dosahuje jen asi čtyřicetiny délky jeho těla.

Bakuly se vyskytují u některých druhů savců, ale ne u všech. Většina samců primátů baculum má, takže lidé jsou spíše zvláštností v tom, že ho nemají. Za několika výjimečných okolností se lidským samcům na konci penisu vytvořily kosti v měkké tkáni, ale to je spíše vzácná abnormalita než baculum.

V nové studii, publikované v časopise Proceedings of the Royal Society B, jsme s kolegou Kitem Opiem zkoumali, jak se baculum u savců vyvinulo, a to tak, že jsme zkoumali jeho rozložení u různých druhů s ohledem na jejich vzorec původu (tzv. fylogenetiku).

Ukázali jsme, že baculum se poprvé vyvinulo po rozdělení placentálních a neplacentálních savců, tedy asi před 145 miliony let, ale ještě předtím, než se vyvinul poslední společný předek primátů a masožravců, tedy asi před 95 miliony let. Náš výzkum také ukázal, že společný předek primátů a masožravců měl baculum. To znamená, že všechny druhy z těchto skupin, které baculum nemají, jako například člověk, o něj musely v průběhu evoluce přijít.

Proč by tedy proboha zvíře potřebovalo v penisu kost? Vědci přišli s několika teoriemi, proč by se baculum mohlo hodit. U některých druhů, například u koček, tělo samice neuvolňuje vajíčka, dokud se nepáří, a někteří tvrdí, že baculum může pomáhat stimulovat samice a spustit ovulaci. Další, poněkud barvitě pojmenovanou teorií je hypotéza vaginálního tření. Ta v podstatě tvrdí, že baculum funguje jako tkanička, která umožňuje samci překonat jakékoli tření a vmáčknout se do samice.

Nakonec se objevil návrh, že baculum pomáhá prodloužit intromisi, jinak známou jako vaginální penetrace. Zdaleka nejde jen o příjemný způsob, jak strávit odpoledne, takové prodloužení intromise je pro samce způsob, jak zabránit samici, aby se vytratila a spářila se s někým jiným dříve, než jeho spermie stihnou vykonat své kouzlo. Tato teorie přináší zcela nový význam termínu „blokování penisu“.

Zjistili jsme, že v průběhu celé evoluce primátů je existence bacula spojena s delším trváním intromise (cokoli nad tři minuty). Navíc samci druhů primátů s delším trváním intromise mají tendenci mít mnohem delší bakuli než samci druhů, kde je intromise krátká.

Dalším zajímavým zjištěním bylo, že samci druhů, které čelí vysoké úrovni sexuální konkurence o samice, mají delší bakuli než ti, kteří čelí nižší úrovni sexuální konkurence.

A co lidé? Pokud je penisová kost tak důležitá při soutěži o partnerku a prodlužování kopulace, proč ji tedy nemáme? No, krátká odpověď na tuto otázku zní, že lidé do kategorie „prodloužená intromise“ tak docela nepatří. Průměrná doba od penetrace po ejakulaci je u lidských samců méně než dvě minuty.

Ale bonobové kopulují vždy jen asi 15 sekund a stále mají baculum, i když je velmi malé (asi 8 mm). V čem se tedy lišíme? Je možné, že to spočívá v našich strategiích páření. Lidští samci mají (obecně) minimální sexuální konkurenci, protože samice se obvykle páří vždy jen s jedním samcem. Možná, že přijetí tohoto způsobu páření, navíc ke krátkému trvání naší intromise, bylo pro baculum poslední kapkou.

Vědci teprve začínají dávat dohromady funkci této nanejvýš neobvyklé kosti. Zdá se však, že je jasné, že změny v baculu primátů jsou přinejmenším částečně řízeny strategií páření daného druhu. Zdá se, že se rýsuje obrázek, že při vysoké úrovni sexuální konkurence je větší lepší, pokud jde o kost penisu.

Tento článek byl původně publikován na serveru The Conversation. Přečtěte si původní článek.