Psychické zdraví

John Vavrik

Přetištěno z čísla „Trauma and Victimization“ časopisu Visions Journal, 2007, 3 (3), s. 24-25

Pat má zpoždění. Sotva čeká, až se změní světla. Když se tak stane, okamžitě zrychlí přes křižovatku. Ve zlomku vteřiny ji pohltí vlna ohlušujícího hluku, vytrhne ji ze sedadla a rozbije o stěnu z tříštícího se skla, přičemž kov a končetiny se prudce roztočí. Zdá se, že všechny její smysly pracují na plné obrátky, ale její mysl je prázdná. Pat má pocit, jako by sledovala zpomalený film. Pasivně sleduje, jak se její auto otáčí ve vzduchu a přistává na střeše. Visí v převráceném vozidle hlavou dolů a vidí jeho spodek, jako by ho sledovala shora. Později se dozví, že se ve skutečnosti dívá na podvozek nákladního auta, které do ní narazilo. Navzdory nárazu ve vysoké rychlosti Pat přežije a utrpí pouze tělesná zranění, která ji neohrožují na životě.

Havárie motorových vozidel, kromě toho, že jsou jednou z hlavních příčin úmrtí a zranění v Kanadě a na celém světě, mohou někdy vyvolat nebo zhoršit stávající psychické stavy. Mezi tyto stavy mohou patřit úzkost, deprese, hněv, smutek, pocit viny, cestovní fobie a posttraumatická stresová porucha (PTSD).

Pokud by se u Pat rozvinula PTSD, může trpět nespavostí. Když usne, může „znovu prožívat“ havárii v nočních můrách. Může se snažit vyhýbat řízení, zejména průjezdu křižovatkami, protože se obává další podobné nehody. Když už řídí, je pravděpodobné, že bude neustále kontrolovat a znovu kontrolovat všechna auta, autobusy a nákladní automobily (zejména ty nákladní) – a to až do té míry, že ji intenzivní a nevybíravá ostražitost (tj. hypervigilance) vyčerpá, což může ve skutečnosti způsobit, že její pozornost se rozptýlí.

Vyvine se u Pat posttraumatická stresová porucha?

Dobrou zprávou je, že pouhá účast na nehodě, dokonce i na vážné nehodě, neznamená, že Pat automaticky trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Ve skutečnosti jsou šance obecně v její prospěch.

Přibližně jen u jednoho z deseti jedinců, kteří popisují svou srážku jako „traumatickou“, se skutečně rozvine posttraumatická stresová porucha. Většina obětí havárií se zotaví během několika měsíců; někteří však nadále hlásí chronické příznaky posttraumatického stresu, které brání jejich psychickému a fyzickému zotavení.

Z těch, u nichž se některé příznaky PTSD rozvinou, se většina z nich zotaví během prvního roku. Přibližně polovina z těch, kteří splňují kritéria PTSD v jednom roce po nehodě, se zotaví do konce třetího roku.

Vztah mezi nehodami a PTSD není jednoduchý, protože závisí na typu nehody, typu zúčastněných osob a také na sociálních, ekonomických a právních problémech, které se po nehodě objeví. Zatímco závažnost Patiny havárie ji může vystavit většímu riziku PTSD, ještě větší roli bude pravděpodobně hrát to, jak havárii vnímá.

„Traumatické“ havárie jsou často popisovány jako náhlé, neočekávané, nepředvídatelné, nekontrolovatelné a děsivé. Zdá se, že havárie jsou více stresující, pokud je jednání ostatních řidičů vnímáno jako záměrně namířené proti oběti (např. v případech silniční zuřivosti), pokud se řidič cítí za havárii zodpovědný, pokud jsou ve vozidle blízcí přátelé nebo rodina a pokud je ve vozidle po havárii někdo uvězněn.

Riziko vzniku posttraumatické stresové poruchy související s nehodou ovlivňuje i to, zda měla v minulosti jiné traumatické události, včetně jiných nehod, a také již existující stavy, jako je úzkost, emoční problémy, deprese a nadměrné zdravotní potíže.

Podstatné je také to, jak emočně reagovala během nehody a bezprostředně po ní. Pokud její reakce naznačuje nějaký typ disociativního prožitku, například pocit otupělosti, omámení nebo sledování havárie zvenčí, může být vystavena většímu riziku PTSD.

Způsob, jakým „zpracovává“ havárii (tj. jak hodnotí nebo interpretuje událost v kontextu svých tehdejších emocí a jednání), může mít vliv na to, jak si vytváří autobiografickou vzpomínku na událost, což může následně s odstupem času umožnit více nedobrovolných „flashbacků“ na havárii. Pokud je její vzpomínka na nehodu neuspořádaná nebo roztříštěná, je také pravděpodobnější, že se u ní objeví posttraumatická stresová porucha.

Pat může být také více ohrožena, pokud vnímá jakékoli vtíravé myšlenky a vzpomínky na nehodu negativně (např. „Přicházím o rozum“ vs. „Jsou to jen nepříjemné, ale dočasné myšlenky, které jsem ochotna prozatím přijmout.“). Větší riziko by jí hrozilo také v případě, že by používala běžné (a často přirozené) strategie zvládání, které ve skutečnosti podporují udržování příznaků posttraumatické stresové poruchy – například kdyby se usilovně snažila potlačit všechny vtíravé myšlenky, přežívala nad havárií nebo se zabývala tím, proč se havárie stala právě jí. (Snažte se co nejvíce nemyslet na velký černý náklaďák, který se do vás chystá narazit).

Pokud se Pat dostává velmi malé podpory od přátel a rodiny, pokud má finanční potíže a pokud se zaplete do soudního sporu, je pravděpodobnější, že se u ní PTSD rozvine a udrží. Ukázalo se, že rizikovým faktorem je zejména soudní řízení, které klade důraz spíše na psychickou újmu než na uzdravení.

Nakonec, i když jsme se zaměřili na řidičku Pat, je důležité si uvědomit, že stresové reakce po nehodě se někdy mohou rozvinout i u lidí, kteří jsou pouhými svědky traumatické nehody. To je jeden z důvodů, proč je třeba věnovat pozornost navrhování preventivních programů, které využívají fingované nehody ke zvýšení povědomí o následcích nehod.

Léčba a výhledy

Pokud se u Pata skutečně rozvine plná posttraumatická stresová porucha, je k dispozici mnoho účinných terapií:

• Expoziční terapie se zdá být účinná při snižování příznaků opětovného prožívání a cestovních fobií1

• Relaxační terapie může být obzvláště užitečná při zvládání hypervigilance1

• Prokázalo se také, že terapie desenzitizací a přepracováním očních pohybů (EMDR) snižuje příznaky PTSD1

Nejnovější výzkumy také potvrzují to, co mnoho obětí nehod říká již léta: konfrontace s život ohrožující událostí, jako je autonehoda, může vést k velmi pozitivním psychologickým změnám. Pat může zažít takový „posttraumatický růst“, pokud začne přehodnocovat své životní priority, budovat smysluplnější vztahy s přáteli a rodinou a získá sílu a sebedůvěru ze svých potíží.2

Prevence

Nejjednodušším způsobem, jak snížit negativní psychické dopady havárií, je samozřejmě především haváriím předcházet. Prostá kontrola příčného provozu před vjezdem do křižovatky, i když na semaforu svítila zelená, mohla být pro Pat tou nejúčinnější strategií, jak eliminovat riziko PTSD související s nehodou.