Rain Man

„Rain Man“ funguje v rámci Raymondových omezení tak dobře, protože je to film o omezeních, zejména o Charlieho omezené schopnosti milovat své blízké nebo vidět věci z jejich pohledu. V úvodu filmu vidíme Charlieho, jak se horečně snaží vymanit z krize ve svém losangeleském podnikání, které zřejmě spočívá v prodeji drahých dovážených automobilů z kapsy. Je cílevědomý, nešťastný, workoholik. Jednoho dne dostane zprávu, že jeho otec – muž, s nímž se už léta nestýká – zemřel na Východě. Při čtení závěti se dozvídá, že dostal almužnu (včetně cenného vozu Buick Roadmaster z roku 1949) a že otcův majetek v hodnotě tří milionů dolarů přešel do svěřenského fondu.

Komu je svěřenský fond určen? Při amatérské detektivní práci Charlie s šokem zjistí, že jde na podporu staršího bratra, o kterém nikdy nevěděl, že ho má – autistického bratra, který je už léta v ústavu. Při návštěvě Raymonda v domově, kde žije, najde Charlie metodického, mechanického muže středního věku s plochým hlasem, který „určitě“ ví takové věci, jako že tapiokový pudink je „určitě“ na jídelním lístku a že jeho oblíbený televizní pořad se „určitě“ brzy objeví ve vysílání.

„Rain Man“ na toto zjištění navazuje příběhovou linií, která je stará jako hora. Charlie, rozzlobený, že byl připraven o svůj podíl na dědictví, odvede Raymonda z ústavu pro duševně choré a slíbí mu, že ho přivede do Kalifornie. Raymond však nechce létat („určitě“ odříká data a smrtelné nehody všech posledních leteckých společností). A tak Charlie posadí Raymonda na přední sedadlo buicku z roku 1949 a vydají se na objevitelskou odyseu napříč zemí.

Je to starý vzorec, ale použitelný, využívající záběry auta na pozadí západu slunce jako pointu. Oba bratři na cestě samozřejmě potkávají skutečné opravdové Američany a samozřejmě zažívají podivná dobrodružství. A přestože jsme tuto strukturu viděli v desítkách jiných filmů, tentokrát je nová, protože pro Raymonda to rozhodně není objevitelská cesta.

Ve filmu se mění všechno kromě Raymonda. V jídelně u silnice kdesi po cestě stále tvrdošíjně trvá na rutině jídelny v psychiatrické léčebně: Javorový sirup má být „určitě“ na stole dřív, než přijdou palačinky. Zdá se, že Charlie zpočátku tak docela nepřijímá rozměry Raymondova světa a roste v něm frustrace z toho, co vypadá jako téměř záměrná neústupnost. Nakonec, ke konci cesty, zjistí, že svého bratra miluje a že tato láska spočívá v tom, že ho přijímá přesně takového, jaký je.