Receptor
Receptor, molekula, obvykle bílkovina, která přijímá signály pro buňku. Malé molekuly, například hormony vně buňky nebo druzí poslové uvnitř buňky, se pevně a specificky vážou na své receptory. Vazba je rozhodujícím prvkem pro uskutečnění buněčné odpovědi na signál a je ovlivněna schopností buňky exprimovat pouze určité receptorové geny.
Encyclopædia Britannica, Inc.
Molekuly, které se vážou na receptory, tzv. ligandy, mohou fungovat jako agonisté, kteří stimulují receptor k přenosu signální informace, nebo jako antagonisté, kteří inhibují nebo brání receptoru v přenosu informace. Antagonisté mohou s agonisty soutěžit, a tím blokovat jejich působení. Jako terapeutické látky jsou užitečné jak agonisté, tak antagonisté. Například hormon adrenalin (epinefrin) zvyšuje krevní tlak aktivací beta-adrenergních receptorů, což způsobuje zúžení cév. Naproti tomu antagonisté nazývaní beta-blokátory mohou být použity jako léky ke snížení krevního tlaku, protože inhibují receptory, což umožňuje uvolnění cév.
Buňky mohou používat podobné receptory k pozoruhodně odlišným činnostem. Například histaminové receptory typu H1 v dýchacích cestách přispívají k příznakům alergie, zatímco receptory typu H2 v žaludku podporují vylučování kyseliny. V obou případech se jako užitečné léčebné prostředky osvědčily látky, které tyto receptory specificky blokují.
Existuje mnoho různých jednotlivých molekul receptorů, které mohou být exprimovány v nesčetné škále vzorců. Exprese receptorů má zásadní význam pro to, jak organismy interagují se svým prostředím. Čich (olfakce) je založen na vazbě malých molekul ve vzduchu (odorantů) na receptorové molekuly na povrchu buněk v nose. Lidský genom obsahuje zhruba 1 000 genů pro receptory čichového typu, které jsou exprimovány v čichových senzorických neuronech. Přestože je mnoho z těchto genů neaktivních, je tento počet pozoruhodně velký, tvoří asi 3 % celkového počtu genů a odhaluje význam čichu pro fitness v evoluci. Linda Bucková a Richard Axel získali v roce 2004 Nobelovu cenu za fyziologii nebo medicínu za výzkum čichových receptorů.
Zatímco mnoho receptorů je umístěno na buněčné membráně a vystavuje vnější povrch pro vazbu molekul, které nemohou proniknout do buňky, jiné receptory jsou umístěny uvnitř buňky a vážou se na hormony, které procházejí buněčnou membránou. Receptory pro steroidní hormony (např. estrogen) patří do druhé skupiny. U některých typů rakoviny prsu jsou rakovinné buňky stimulovány k růstu působením estrogenu. V těchto případech může být protinádorová látka tamoxifen účinná, protože se váže na receptor. U některých typů rakoviny prsu však buňky již estrogenové receptory neexprimují a tamoxifen je u těchto jedinců neúčinný. Stanovení „receptorového statusu“ buněk karcinomu prsu je proto klíčovým prvkem diagnózy. Stav receptorů může mít vliv i na diagnostiku a léčbu některých dalších typů lidských onemocnění, například Alzheimerovy choroby.