René Descartes
René Descartes
(Portrét od Franse Halse, 1649)
Úvod
René Descartes (1596 – 1650) byl francouzský filozof, matematik, vědec a spisovatel doby rozumu. Je nazýván „otcem moderní filosofie“ a velkou část pozdější západní filosofie lze považovat za reakci na jeho spisy. Je autorem jednoho z nejznámějších filozofických citátů: „
Byl průkopníkem a hlavní postavou kontinentálního racionalismu 17. století (často známého jako kartezianismus), který později zastávali Baruch Spinoza a Gottfried Leibniz a proti němuž stála britská empirická myšlenková škola Hobbese, Locka, Berkeleyho a Huma. Představuje zásadní rozchod s aristotelismem a scholastikou středověku.
Jeho přínos matematice byl rovněž prvořadý – jako vynálezce karteziánského souřadnicového systému a zakladatel analytické geometrie měl zásadní význam pro vynález kalkulu a matematické analýzy. Byl také jednou z klíčových postav vědecké revoluce 16. a 17. století.
Život
Descartes (vyslovováno day-CART) se narodil 31. března 1596 ve městě La Haye en Touraine (od té doby přejmenovaném na Descartes) v údolí Loiry ve střední Francii. Jeho otec Joachim Descartes byl zaneprázdněný právník a soudce Nejvyššího soudu a jeho matka Jeanne (rozená Brochardová) zemřela na tuberkulózu, když byl Renému pouhý rok. Reného a jeho bratra a sestru, Pierra a Jeanne, proto vychovávala především babička.
V letech 1604 až 1612 navštěvoval jezuitskou Collège Royal Henry-Le-Grand v La Flèche v Anjou, kde studoval klasiku, logiku a tradiční aristotelskou filozofii. Jeho zdraví bylo chatrné a dostal povolení zůstat v posteli až do jedenácti hodin dopoledne, což byl zvyk, který dodržoval po zbytek svého života. Poté strávil nějaký čas v Paříži studiem matematiky a v souladu s přáním svého otce, aby se stal právníkem, studoval práva na univerzitě v Poitiers, kde v roce 1616 získal právnický titul.
Poté však vzdělání zanechal a několik let strávil cestováním a poznáváním světa (později tvrdil, že mu formální vzdělání poskytlo jen málo podstatného). Právě v této době (v roce 1618) se při procházce holandskou Bredou setkal s holandským filozofem a vědcem Isaacem Beeckmanem (1588-1637), který v něm vzbudil zájem o matematiku a novou fyziku.
V roce 1622 se vrátil do Francie a brzy poté prodal veškerý svůj majetek v La Haye a výtěžek investoval do dluhopisů, které mu zajistily pohodlný příjem po zbytek života. V roce 1628 se vrátil a usadil se v Holandsku. V následujícím roce nastoupil na univerzitu ve Franekeru, o rok později na univerzitu v Leidenu a v roce 1635 je zaznamenán jako posluchač univerzity v Utrechtu. Po vztahu v Amsterdamu se služebnou Helenou Jansovou se mu narodila dcera Francine, která však zemřela v pěti letech. Ve skutečnosti žil v letech 1628-1649 na 14 různých adresách v 10 různých nizozemských městech.
Během tohoto dvacetiletého období častého stěhování napsal téměř všechna svá významná díla o filozofii, matematice a vědě. Vydání svého prvního díla „Le Monde“ („Svět“), napsaného v letech 1629-1633, prozíravě odložil kvůli odsouzení prací Galilea Galileiho (1564-1642) a Mikuláše Koperníka (1473-1543) římskokatolickou církví v roce 1633. Mezi jeho nejznámější díla patří např: „Discours de la méthode pour bien conduire sa Raison et chercher la Vérité dans les Sciences“ („Pojednání o metodě“) z roku 1637, jeho první racionalistická vize pokroku lidského poznání; „Meditationes de Prima Philosophia“ („Rozjímání o první filozofii“) z roku 1641, formálnější výklad jeho hlavních myšlenek v latině; a „Principia Philosophiae“ („Principy filozofie“) z roku 1644, ještě systematičtější a obsáhlejší výklad jeho názorů. Na nějaký čas, v roce 1643, byla karteziánská filozofie odsouzena univerzitou v Utrechtu.
Descartes zemřel na zápal plic 11. února 1650 ve švédském Stockholmu, kam byl pozván jako učitel pro švédskou královnu Kristinu. Později byly jeho ostatky převezeny do Francie a pohřbeny v kostele Sainte-Geneviève-du-Mont v Paříži a poté, během Francouzské revoluce, pohřbeny v Panthéonu mezi ostatními velkými francouzskými mysliteli. V současné době se jeho hrob nachází v kostele Saint-Germain-des-Prés v Paříži a jeho mozek je uložen v Musée de l’Homme.
| Dílo | Zpět na začátek |
Descartes žil ve velmi skeptickém období, v době před vznikem vědy, jak ji známe, a po dlouhém období relativní stagnace filozofického myšlení během církví ovládaného a Aristotelem ovlivněného pozdního středověku. Ve své vědecké práci i ve své zkušenosti se světem obecně si uvědomoval, že zřejmě neexistuje žádný jistý způsob, jak získat poznání, a za svůj hlavní úkol považoval epistemologické stanovení toho, co by mohlo být jistým poznáním jako odrazový můstek ke konečnému hledání pravdy. Jeho bezprostředním cílem bylo postavit vědecké bádání do takové pozice, aby již nebylo předmětem útoků skeptiků, a toho se snažil dosáhnout jakýmsi preventivním skepticismem, v podstatě tím, že byl skeptičtější než skeptici.
Jádrem Descartovy filosofické metody bylo jeho odmítnutí přijmout autoritu předchozích filosofů, a dokonce i důkazy vlastních smyslů, a důvěřovat pouze tomu, co bylo jasně a zřetelně vidět jako nepochybné (tento postup se často označuje jako metodologický skepticismus nebo karteziánská pochybnost či hyperbolická pochybnost). Teprve poté si dovolil rekonstruovat poznání (kousek po kousku, tak, aby se v žádné fázi nemohla znovu vplížit možnost pochybností), aby získal pevný základ pro skutečné poznání a rozptýlil jakýkoli skepticismus.
Vytyčil si čtyři hlavní pravidla svého myšlení:
- Nikdy nepřijímat nic jiného než jasné a zřetelné představy.
- Každý problém rozdělit na tolik částí, kolik je jich potřeba k jeho řešení.
- Uspořádejte své myšlenky od jednoduchého ke složitému.
- Vždy důkladně zkontrolujte, zda nedošlo k přehlédnutí.
Pomocí tohoto postupu, který podrobně popsal ve své epochální „Rozpravě o metodě“ z roku 1637 a rozšířil v „Rozjímání o první filosofii“ z roku 1641, se Descartes snažil zúžit pomocí toho, co se někdy nazývá metodou pochybností, co je jisté a co obsahuje byť jen stín pochybnosti. Uvědomil si například, že může pochybovat i o něčem tak zdánlivě zásadním, jako je to, zda má tělo (může se mu to jen zdát nebo je to iluze vytvořená zlým démonem), ale v žádném případě nemůže pochybovat o tom, zda má mysl nebo že může myslet. Na to navázal čistě abstraktním myšlenkovým experimentem. Představil si zlého ducha (neboli „klamavého démona“), jehož jediným záměrem je uvést ho v omyl, a zeptal se, zda existuje něco, v čem by ho démon nebyl schopen uvést v omyl. Jeho závěrem byl akt myšlení, že démon ho nikdy nemůže přesvědčit, že myslí, když nemyslí (protože koneckonců i falešná myšlenka je stále myšlenkou).
Když určil tento jediný nezpochybnitelný princip, že myšlenka existuje, tvrdil pak, že pokud někdo přemýšlí o tom, zda existuje, nebo ne, pak samotný akt myšlení je sám o sobě důkazem, že skutečně existuje: slavné „Je pense, donc je suis“ („Myslím, tedy jsem“) – podobný výrok v latině „Cogito ergo sum“ najdeme v jeho pozdějších „Principech filosofie“. Zde stojí za zmínku, že „myšlením“ Descartes nemyslel pouze pojmové myšlení, ale všechny formy vědomí, zkušenosti, pocity atd.
Poté, co tímto postupem rozptýlil všechny pochybnosti, pracoval Descartes na novém vybudování či rekonstrukci světa. Dával si však pozor, aby to nedělal svévolně, ale pouze podle svých velmi přísných pravidel, takže „rekonstituovaný svět“ nebyl stejný jako ten původní, který kvůli pochybnostem kousek po kousku rozebral. Způsob, jakým toho dosáhl (což, nutno říci, vypadá z dnešního pohledu jako něco na způsob kouzelnického triku), spočíval v tom, že tvrdil, že mezi obsahy našeho (určitého) vědomí je i idea Boha, což samo o sobě považoval za důkaz Boží existence. Tvrdil pak, že pokud máme ohromující dojem existence konkrétního světa kolem nás, jak to děláme, pak všemocný, vševědoucí a dobrotivý Bůh zajistí, že takový svět pro nás skutečně existuje. Navíc tvrdil, že podstatou tohoto fyzického světa je extenze (že zabírá prostor), na rozdíl od světa bez extenze v mysli.
Paradoxně to byl zásadní krok vpřed ve vědě 17. století, neboť stanovil fyzikální svět, který měl matematický charakter, a umožnil použít k jeho vysvětlení matematickou fyziku. Důležité také je, jak jsme viděli, že ačkoli byl Bůh pro Descartovu metodu, jak dospět k fyzikálnímu světu, nepostradatelný, jakmile byl takový svět přijat, nebylo již nutné zapojovat Boha do popisu a měření a vysvětlování toho, jak věci fungují. Proces vědy se tak osvobodil od teologických omezení a zásahů.
Descartes odmítl smysly a vnímání jako nespolehlivé, a aby to dokázal, použil tzv. voskový argument. Ten se točí kolem myšlenky, že předmět z vosku, který má určité vlastnosti velikosti, barvy, vůně, teploty atd. zdánlivě změní téměř všechny tyto vlastnosti, když se rozpustí, a to do té míry, že se našim smyslům jeví jako zcela jiná věc. Víme však, že ve skutečnosti jde stále o tentýž kus vosku. Descartes z toho vyvodil, že smysly mohou být zavádějící a že jedinou spolehlivou metodou k dosažení poznání je rozum a dedukce, což je podstatou racionalismu.
Descartes dále tvrdil, že smyslové vjemy k němu přicházejí mimovolně (nejsou jím chtěné), a jsou tedy vnějšími smysly, a tudíž důkazem existence vnějšího světa mimo jeho mysl. Tvrdil, že věci ve vnějším světě jsou hmotné, protože Bůh by ho neoklamal, pokud jde o předávané ideje, a dal mu sklon věřit, že tyto ideje jsou způsobeny hmotnými věcmi. Díky tomuto přesvědčení, že Bůh je dobrotivý a nechce ho oklamat, může tedy mít určitou důvěru v popis skutečnosti, který mu poskytují jeho smysly.
Descartes věřil, že lidské tělo funguje jako stroj, že má hmotné vlastnosti roztažnosti a pohybu a že se řídí fyzikálními zákony. Tvrdil, že jednotlivé části lidského stroje jsou jako hodinové mechanismy a že stroj lze pochopit tak, že jeho části rozebereme, prozkoumáme a pak je zase složíme dohromady, abychom viděli celkový obraz (myšlenka označovaná jako redukcionismus). Naproti tomu mysl nebo duše je nehmotná entita, která postrádá roztažnost a pohyb a neřídí se fyzikálními zákony.
Descartes jako první formuloval problém mysli a těla v podobě, v jaké existuje dnes (viz oddíl Filosofie mysli), a jako první jasně ztotožnil mysl s vědomím a sebeuvědoměním a odlišil ji od mozku, který je fyzickým sídlem inteligence (dualismus). Ve svém epistemologickém díle „Pojednání o metodě“ si uvědomil, že ačkoli může pochybovat o tom, že má tělo, nemůže za žádných okolností pochybovat o tom, že má mysl, což ho vedlo k závěru, že mysl a tělo jsou dvě zcela odlišné a samostatné věci. Jeho zvláštní forma dualismu (známá jako karteziánský dualismus) předpokládala, že mysl ovládá tělo, ale že tělo také ovlivňuje jinak racionální mysl (například když lidé jednají v afektu) v jakési obousměrné interakci, o níž bez větších důkazů tvrdil, že probíhá v epifýze. Gilbert Ryle později popsal tento druh dualismu (kdy duševní činnost probíhá souběžně s fyzickým jednáním, ale způsoby jejich interakce jsou neznámé nebo přinejlepším spekulativní) jako „ducha ve stroji“. Ačkoli jeho vlastní řešení nebylo zdaleka přesvědčivé, tento druh karteziánského dualismu určil program filozofické diskuse o problému mysli a těla na mnoho let po Descartově smrti.
Je však třeba poznamenat, že při vší Descartově inovaci a odvaze neopouští tradiční představu Boha. Definoval „substanci“ (což v podstatě znamená to, z čeho se svět skutečně skládá) jako „to, co ke své existenci nepotřebuje nic jiného než sebe sama“, ale dospěl k závěru, že jedinou pravou substancí je sám Bůh, protože vše ostatní (od duší až po hmotné objekty, jako je lidské tělo) je svou existencí závislé na Bohu. Ve svých „Meditacích“ (viz oddíl Filosofie náboženství) použil vlastní varianty kauzálního argumentu, ontologického argumentu a kosmologického argumentu pro existenci Boha a existence Boha hrála hlavní roli v jeho potvrzení rozumu a v dalších částech Descartova systému. Vzhledem k tomu, jak důležitou roli Bůh v jeho díle hraje, se úvahy o tom, že Descartes byl ve skutečnosti skrytým ateistou a že argumenty pro existenci Boha uvádí jako výkladní skříň, jeví jako krajně nepravděpodobné.
V matematice si Descartes uvědomil, že k zobrazení geometrické interpretace matematické funkce lze nakreslit graf pomocí bodů známých jako kartézské souřadnice, a založil tak analytickou geometrii neboli kartézskou geometrii (využívající k popisu geometrie algebru), která měla zásadní význam pro pozdější vývoj kalkulu sira Isaaca Newtona (1643-1727) a Gottfrieda Leibnize. Vynalezl také zápis, který používá horní indexy k označení mocnin nebo exponentů, a jeho pravidlo znamének je také běžně používanou metodou k určení počtu kladných a záporných nul polynomu. Lze tvrdit, že jeho úvahy o mysli a mechanismu, podnícené vynálezem elektronického počítače a možností strojové inteligence, rozkvetly do Turingova testu schopnosti stroje prokázat inteligenci.
V optice dokázal pomocí geometrické konstrukce a zákona lomu (známého také jako Descartův zákon), že úhlový poloměr duhy je 42 stupňů. Nezávisle na tom také objevil zákon odrazu (že úhel dopadu se rovná úhlu odrazu).
Ve fyzice Descartes zavedl (ještě před Newtonem) pojem hybnosti pohybujícího se tělesa (tzv. „množství pohybu“), kterou definoval jako součin hmotnosti tělesa a jeho rychlosti nebo rychlosti. Jeho tři „přírodní zákony“ se staly základem pozdějších Newtonových pohybových zákonů a moderní teorie dynamiky: že každá věc se snaží zůstat ve stejném stavu, a jakmile se jednou pohne, pokračuje v pohybu; že veškerý pohyb probíhá po přímkách; a že když se těleso dostane do kontaktu s jiným tělesem, kombinované „množství pohybu“ zůstává stejné (jeho princip zachování pohybu).
Ve snaze vysvětlit dráhy planet Descartes také zkonstruoval svou teorii vírů, která se stala nejpopulárnější teorií pohybu planet na konci 17. století (i když byla později zdiskreditována). Nadále však lpěl na tradiční mechanické filozofii 17. století, podle níž se vše fyzické ve vesmíru skládalo z drobných „tělísek“ hmoty (ačkoli na rozdíl od atomismu tato teorie tvrdila, že nemůže existovat vakuum, ale jen masa vířící hmoty).
| René Descartes Knihy | Zpět na začátek |
Podívejte se na další zdroje a seznam doporučené literatury níže nebo se podívejte na stránku s knihami o filozofii, kde najdete jejich úplný seznam. Kdykoli to bylo možné, odkazoval jsem na knihy svým amazonským affiliate kódem a jako spolupracovník Amazonu vydělávám z kvalifikovaných nákupů. Nákupy z těchto odkazů pomáhají udržovat web v chodu a já jsem vděčný za vaši podporu!
- Oeuvres De Descartes
od Reného. Adam, Charles, & Tannery, Paul, Ed. Descartes (Autor) - The Philosophical Works of Descartes (v. 1)
by René Descartes (Autor), Elizabeth S. Haldane (Překladatel), G. R. T. Ross (překladatel) - Descartovy filosofické spisy (3. díl: Korespondence (Paperback))
od René Descarta (Autor), John Cottingham (Editor), Dugald Murdoch (Editor), Robert Stoothoff (Editor), Anthony Kenny (Editor) - Rozprava o metodě a meditace o první filosofii, 4. vyd. 4th Edition
by Rene Descartes (Author), Donald A. Cress (Translator) - The Philosophical Writings of Descartes: René Descartes (Autor), John Cottingham (Překladatel), Robert Stoothoff (Překladatel), Dugald Murdoch (Překladatel)
- Philosophical Essays and Correspondence (Descartes) (Hackett Publishing Co.)
by Rene Descartes (Autor), Roger Ariew (Autor) - Descartes: (Cambridge Texts in the History of Philosophy)
by René Descartes (Author), Stephen Gaukroger (Editor) - Discours de la méthode (French Edition) (French) Paperback
by René Descartes (Author) - Meditations on First Philosophy / Meditationes de prima philosophia: A Bilingual Edition (English and Latin Edition)
by René Descartes (Author), George Heffernan (Editor) - Cogito, Ergo Sum: (2002-04-30) Hardcover – 1884
by Richard Watson (Autor) - The Cambridge Companion to Descartes (Cambridge Companions to Philosophy)
by John Cottingham (Editor) - Descartes (Hackett Publishing) Reprint Edition
by Marjorie Glicksman Grene (Autor) - Descartes: A Study Of His Philosophy (Key Texts) 1st Edition
by Anthony Kenny (Author) - Ideas and Mechanism by Margaret Dauler Wilson (1999-02-08)
by Margaret Dauler Wilson (Author) - Feminist Interpretations of René Descartes (Re-Reading the Canon) 1st Edition
by Susan Bordo (Editor) - Descartes: (The Great Philosophers Series) by John Cottingham (1999-07-16)
by John Cottingham (Author) - Descartes: An Analytical and Historical Introduction 2nd Edition
by Georges Dicker (Author) - Descartes and Method: A Search for a Method in Meditations (Routledge Studies in Seventeenth Century Philosophy) by Clarence A. Bonnen (1999-07-08) Hardcover – 1750
by Clarence A. Bonnen;Daniel E. Flage (Author) - Descartes Embodied: Descartes’s Metaphysical Reasoning (Studies in Philosophy) 1st Edition
by Roger Florka (Author) - Descartesova filosofie interpretovaná podle řádu důvodů: (Svazek I & II) Hardcover – 1984
by Martial Gueroult (Autor), Roger Ariew (Překladatel) - Descartes Against the Skeptics Hardcover – 18. května 1978
by E. M. Curley (Autor) - Descartes: Víra, Scepticism and Virtue (Routledge Studies in Seventeenth Century Philosophy) by Richard Davies (2001-05-)24) Hardcover – 1644
by Richard Davies (Author) - Descartes’s Method of Doubt Paperback
by Janet Broughton (Author) - Descartes‘ System of Natural Philosophy 1st Edition
by Stephen Gaukroger (Author) - Descartes‘ Natural Philosophy (Routledge Studies in Seventeenth-Century Philosophy) 1st
by S. Gaukroger (Editor), John Schuster (Editor), John Sutton (Editor) - Descartes‘ Metaphysical Physics (Science and Its Conceptual Foundations series) by Daniel Garber (1992-05-01) Paperback
by Daniel Garber (Author) - Co jsem? Descartes and Mind-Body Problem
by Joseph Almog (Author)