Revoluční hnutí
Revoluční hnutí (nebo revoluční sociální hnutí) je specifický typ sociálního hnutí, jehož cílem je uskutečnit revoluci. Charles Tilly jej definuje jako „sociální hnutí prosazující výlučné konkurenční nároky na ovládnutí státu nebo některého jeho segmentu“. Jeff Goodwin a James M. Jasper jej definují jednodušeji (a v souladu s jinými pracemi) jako „sociální hnutí, které usiluje minimálně o svržení vlády nebo státu“.
Sociální hnutí může chtít provést různé reformy a získat určitou kontrolu nad státem, ale dokud neusiluje o výlučnou kontrolu, nejsou jeho členové revoluční. Sociální hnutí se mohou stát radikálnějšími a revolučními, nebo naopak – revoluční hnutí mohou zmírnit své požadavky a dohodnout se na sdílení pravomocí s ostatními, čímž se stanou běžnou politickou stranou.
Goodwin rozlišuje mezi konzervativním (reformistickým) a radikálním revolučním hnutím podle toho, jak velkou změnu chtějí zavést. Konzervativní nebo reformistické revoluční hnutí bude chtít změnit méně prvků socioekonomického a kulturního systému než radikální reformistické hnutí (Godwin také poznamenává, že ne všechna radikální hnutí musí být revoluční). Radikální revoluční hnutí tedy bude chtít jak převzít výlučnou kontrolu nad státem, tak zásadně změnit jeden z více prvků společnosti, ekonomiky nebo kultury.
Příkladem konzervativního hnutí může být americké revoluční hnutí v 18. století nebo mexické revoluční hnutí na počátku 20. století. Příkladem radikálních revolučních hnutí jsou bolševici v Rusku, Komunistická strana Číny a další komunistická hnutí v jihovýchodní Asii a na Kubě (která se snažila zavést rozsáhlé změny ekonomického systému), hnutí íránské revoluce proti šáhovi v roce 1979 a některá středoamerická partyzánská hnutí. Aby bylo hnutí v současných Spojených státech považováno za revoluční, mělo by požadovat změnu dominantního ekonomického systému (kapitalismus) nebo politického systému (dvoustranná zastupitelská demokracie) fungujícího v dané společnosti.
Na totéž společenské hnutí může být nahlíženo různě v závislosti na daném kontextu (obvykle na vládě země, kde se odehrává). Jack Goldstone například uvádí, že hnutí za lidská práva lze na Západě považovat za běžné sociální hnutí, ale v utlačovatelských režimech, jako je ten v Číně, se jedná o revoluční hnutí. Jako další příklad uvádí hnutí za rasovou rovnost, které bylo před několika desetiletími v Jihoafrické republice možné považovat za revoluční, ale od roku 1998 je jen běžným společenským hnutím.
Revoluční hnutí může být nenásilné, i když je to méně časté než nenásilné. Revoluční hnutí mají obvykle širší repertoár sporů než hnutí nerevoluční.
Mezi pět rozhodujících faktorů pro rozvoj a úspěch revolučních hnutí patří např:
- masová nespokojenost vedoucí k lidovým povstáním
- disidentská politická hnutí s účastí elit
- silné a sjednocující motivace napříč významnými částmi společnosti
- významná politická krize ovlivňující stát – snižující schopnost nebo vůli státu vypořádat se s opozicí (viz politická příležitost)
- vnější podpora (nebo konečně nedostatek zásahů ze strany státu)