Rizika sociální izolace

Přehled

Kredity CE: 1

Cíle učení: Po přečtení tohoto článku budou kandidáti na CE schopni:

1. Identifikovat účinky sociální izolace a osamělosti na fyzické, duševní a kognitivní zdraví.
2. Prozkoumat, jak se osamělost liší od sociální izolace.
3. Diskutovat o intervencích založených na důkazech pro boj s osamělostí.

Další informace o získání kreditů CE za tento článek naleznete na adrese www.apa.org/ed/ce/resources/ce-corner.aspx.

Podle celostátního průzkumu společnosti Cigna z roku 2018 dosáhla úroveň osamělosti historického maxima – téměř polovina z 20 000 dospělých Američanů uvedla, že se někdy nebo vždy cítí osaměle. Čtyřicet procent účastníků průzkumu také uvedlo, že někdy nebo vždy mají pocit, že jejich vztahy nejsou smysluplné a že se cítí izolovaní.

Tato čísla jsou alarmující vzhledem ke zdravotním a psychickým rizikům spojeným s osamělostí. Podle metaanalýzy, jejímž spoluautorem je doktorka Julianne Holt-Lunstadová, profesorka psychologie a neurovědy na Brigham Young University, zvyšuje nedostatek sociálních vazeb zdravotní rizika stejně jako kouření 15 cigaret denně nebo poruchy způsobené užíváním alkoholu. Zjistila také, že osamělost a sociální izolace jsou pro fyzické a duševní zdraví dvakrát škodlivější než obezita (Perspectives on Psychological Science, Vol. 10, No. 2, 2015).

„Existují přesvědčivé důkazy o tom, že sociální izolace a osamělost významně zvyšují riziko předčasné úmrtnosti, a velikost tohoto rizika převyšuje velikost mnoha hlavních zdravotních ukazatelů,“ říká HoltLunstadová.

Ve snaze zastavit tato zdravotní rizika byly v Austrálii, Dánsku a Velké Británii zahájeny kampaně a koalice zaměřené na snížení sociální izolace a osamělosti – vnímané míry sociální izolace jednotlivce. Tyto národní programy spojují odborníky na výzkum, neziskové a vládní agentury, komunitní skupiny a kvalifikované dobrovolníky s cílem zvýšit povědomí o osamělosti a řešit sociální izolaci prostřednictvím intervencí založených na důkazech a propagace.

Je však osamělost skutečně na vzestupu, nebo se jedná o stav, který lidé v různých obdobích života zažívali vždy? Jinými slovy, jsme stále osamělejší, nebo jsme jen více nakloněni tomu, abychom si tento problém uvědomovali a mluvili o něm?

Na tyto otázky je těžké odpovědět, protože historických údajů o osamělosti je málo. Přesto některé výzkumy naznačují, že sociální izolace roste, takže osamělost může být také, říká Holt-Lunstadová. Například nejnovější údaje ze sčítání lidu v USA ukazují, že více než čtvrtina populace žije osaměle – což je vůbec nejvyšší zaznamenaná míra. Kromě toho je více než polovina obyvatelstva svobodná a počet sňatků a dětí na domácnost se od předchozího sčítání snížil. Podle výzkumu Do Good Institute Marylandské univerzity se také snížila míra dobrovolnictví a stále větší procento Američanů se hlásí k nulové náboženské příslušnosti – což naznačuje úbytek náboženských a jiných institucionálních vazeb, které mohou poskytnout společenství.

„Bez ohledu na to, zda se osamělost zvyšuje nebo zůstává stabilní, máme mnoho důkazů, že je jí postižena značná část populace,“ říká HoltLunstad. „Být v sociálním kontaktu s ostatními je všeobecně považováno za základní lidskou potřebu – klíčovou pro blahobyt i přežití.“

Jako odborníci na změnu chování mají psychologové dobré předpoklady k tomu, aby národu pomohli v boji proti osamělosti. Díky svému výzkumu a práci v oblasti veřejné politiky poskytuje mnoho psychologů údaje a podrobná doporučení pro podporu sociálních vazeb jako priority veřejného zdraví v USA na společenské i individuální úrovni.

„S rostoucím stárnutím populace se očekává, že dopady osamělosti na veřejné zdraví budou jen narůstat,“ říká Holt-Lunstad. „Výzvou, které nyní čelíme, je zjistit, co se s tím dá dělat.“

Kdo je nejpravděpodobnější?

Osamělost je zkušenost, která je tu od počátku věků – a všichni se s ní potýkáme, tvrdí doktorka Ami Rokachová, vyučující na York University v Kanadě a klinická psycholožka. „Čas od času se s ní potýká každý z nás,“ vysvětluje a může se objevit během životních změn, jako je smrt blízkého člověka, rozvod nebo stěhování na nové místo. Tento druh osamělosti vědci označují jako reaktivní osamělost.

Problémy však mohou nastat, když se prožívání osamělosti stane chronickým, poznamenává Rokach. „Jestliže reaktivní osamělost je bolestivá, chronická osamělost je trýznivá,“ říká. Chronická osamělost se s největší pravděpodobností dostaví, když jedinci buď nemají emocionální, duševní nebo finanční zdroje na to, aby vyšli ven a uspokojili své sociální potřeby, nebo jim chybí sociální okruh, který by jim tyto výhody mohl poskytnout, říká psycholožka Louise Hawkleyová, PhD, vedoucí vědecká pracovnice výzkumné organizace NORC na Chicagské univerzitě.

„Tehdy se situace může stát velmi problematickou a může se projevit mnoho hlavních negativních zdravotních důsledků osamělosti,“ říká.“

V loňském roce průzkum Pew Research Center, kterého se zúčastnilo více než 6 000 dospělých Američanů, spojil častou osamělost s nespokojeností s rodinným, společenským a komunitním životem. Přibližně 28 % osob nespokojených s rodinným životem se cítí osaměle po celou dobu nebo po většinu času, zatímco u osob spokojených s rodinným životem je to jen 7 %. Spokojenost se společenským životem má podobný průběh: 26 procent osob nespokojených se společenským životem se cítí často osaměle, zatímco mezi těmi, kteří jsou se svým společenským životem spokojeni, je to jen 5 procent. Každý pátý Američan, který tvrdí, že není spokojen s kvalitou života ve své místní komunitě, pociťuje častou osamělost, což je zhruba trojnásobek oproti 7 procentům Američanů, kteří jsou s kvalitou života ve své komunitě spokojeni.

A osamělost se samozřejmě může vyskytovat, i když jsou lidé obklopeni jinými lidmi – v metru, ve třídě nebo dokonce se svými manželi a dětmi, uvádí Rokach a dodává, že osamělost není synonymem pro vybranou izolaci nebo samotu. Osamělost je spíše definována mírou spokojenosti lidí s jejich spojením nebo jejich vnímanou sociální izolací.

Důsledky osamělosti a izolace

Jak ukázal přehled účinků vnímané sociální izolace napříč životem, jehož spoluautorem je Hawkley, osamělost může mít neblahý vliv na fyzické, duševní a kognitivní zdraví jedince (Philosophical Transactions of the Royal Society B, Vol. 1). 370, č. 1669, 2015). Hawkley poukazuje na důkazy, které spojují vnímanou sociální izolaci s nepříznivými zdravotními důsledky, včetně deprese, špatné kvality spánku, zhoršených výkonných funkcí, zrychleného úpadku kognitivních funkcí, špatné kardiovaskulární funkce a zhoršené imunity v každé fázi života. Studie z roku 2019 vedená Kassandrou Alcarazovou, PhD, MPH, výzkumnicí v oblasti veřejného zdraví z American Cancer Society, navíc analyzovala údaje od více než 580 000 dospělých a zjistila, že sociální izolace zvyšuje riziko předčasného úmrtí z každé příčiny u každé rasy (American Journal of Epidemiology, Vol. 188, No. 1, 2019). Podle Alcarazové u černošských účastníků sociální izolace zdvojnásobila riziko předčasného úmrtí, zatímco u bělošských účastníků zvýšila riziko o 60 až 84 %.

„Náš výzkum skutečně ukazuje, že velikost rizika, které představuje sociální izolace, je velmi podobná velikosti rizika obezity, kouření, nedostatečného přístupu k péči a nedostatku fyzické aktivity,“ říká. Ve studii výzkumníci zvážili několik standardních měřítek sociální izolace, včetně rodinného stavu, frekvence návštěv náboženských obřadů, klubových setkání/skupinových aktivit a počtu blízkých přátel nebo příbuzných. Zjistili, že celkově se rasa jeví jako silnější prediktor sociální izolace než pohlaví; běloši a bělošky se častěji řadili do kategorie nejméně izolovaných než černoši a černošky.

Studie Americké onkologické společnosti je dosud nejrozsáhlejší studií týkající se všech ras a pohlaví, ale již předchozí výzkumy poskytly náhled na škodlivé účinky sociální izolace a osamělosti. Například studie z roku 2016, kterou vedla epidemioložka z Newcastle University Nicole Valtorta, PhD, spojila osamělost s 30% zvýšením rizika mrtvice nebo vzniku ischemické choroby srdeční (Heart, Vol. 102, No. 13). Valtorta uvádí, že vyšší riziko špatného zdravotního stavu osamělého jedince pravděpodobně vyplývá z kombinace několika faktorů: behaviorálních, biologických a psychologických.

„Při nedostatku povzbuzení ze strany rodiny nebo přátel mohou osamělí lidé sklouznout k nezdravým návykům,“ říká Valtorta. „Kromě toho bylo zjištěno, že osamělost zvyšuje hladinu stresu, brání spánku a následně poškozuje organismus. Osamělost může také zvyšovat depresi nebo úzkost.“

Loni vědci z Florida State University College of Medicine také zjistili, že osamělost je spojena se 40procentním zvýšením rizika demence (The Journals of Gerontology: Series B, online 2018). Studie pod vedením doktorky Angeliny Sutinové zkoumala údaje o více než 12 000 dospělých Američanech ve věku 50 let a starších. Účastníci hodnotili úroveň své osamělosti a sociální izolace a každé dva roky vyplňovali kognitivní baterii po dobu až 10 let.

Zejména u starších dospělých je pravděpodobnější, že se osamělost dostaví, když se jedinec potýká s funkčním omezením a má nízkou podporu rodiny, říká Hawkley. Podle studie, kterou vedl Hawkley a která zkoumala údaje od více než 2 200 starších dospělých (Research on Aging, Vol. 40, No. 4, 2018), lepší sebehodnocení, více sociálních interakcí a menší rodinná zátěž snižují u starších dospělých pocit osamělosti. „Dokonce i mezi těmi, kteří začali být osamělí, měli ti, kteří byli v lepším zdravotním stavu a častěji se stýkali s ostatními, mnohem lepší šance, že se následně ze své osamělosti dostanou.“

Studie z roku 2015, kterou vedl doktor Steven Cole, profesor medicíny na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, poskytuje další vodítka, proč může osamělost poškodit celkové zdraví (PNAS, Vol. 112, No. 49, 2015). Se svými kolegy zkoumal expresi genů v leukocytech, bílých krvinkách, které hrají klíčovou roli v reakci imunitního systému na infekci. Zjistili, že leukocyty osamělých účastníků – lidí i makaků rhesus – vykazovaly zvýšenou expresi genů zapojených do zánětu a sníženou expresi genů zapojených do protivirových reakcí.

Zdá se, že osamělost může vést k dlouhodobé stresové signalizaci „bojuj nebo uteč“, která negativně ovlivňuje fungování imunitního systému. Jednoduše řečeno, lidé, kteří se cítí osamělí, mají menší imunitu a více zánětů než lidé, kteří se necítí osamělí.

Boj proti osamělosti

Ačkoli škodlivé účinky osamělosti jsou ve vědecké literatuře dobře známé, najít řešení, jak chronickou osamělost omezit, se ukázalo jako náročnější, říká Holt-Lunstad.

Vyvinout účinné intervence není jednoduchý úkol, protože neexistuje jediná základní příčina osamělosti, říká. „Různí lidé mohou být osamělí z různých důvodů, a tak univerzální typ intervence pravděpodobně nebude fungovat, protože potřebujete něco, co bude řešit základní příčinu.“ Rokachová poznamenává, že snaha o minimalizaci osamělosti může začít už doma, a to tím, že se děti naučí, že osamělost neznamená samotu. Také říká, že školy mohou pomoci podporovat prostředí, ve kterém děti hledají, identifikují a zasáhnou, když se jim vrstevník zdá osamělý nebo odloučený od ostatních.

Pokud jde o další způsoby řešení sociální izolace a pocitu osamělosti, výzkum pod vedením doktora Christophera Masiho a týmu vědců z Chicagské univerzity naznačuje, že intervence, které se zaměřují dovnitř a řeší především negativní myšlenky, jež jsou základem osamělosti, zřejmě pomáhají v boji proti osamělosti více než ty, které jsou zaměřeny na zlepšení sociálních dovedností, zvýšení sociální podpory nebo rozšíření příležitostí k sociální interakci (Personality and Social Psychology Review, Vol. 15, No. 3, 2011). Metaanalýza přezkoumala 20 randomizovaných studií intervencí zaměřených na snížení osamělosti u dětí, dospívajících a dospělých a ukázala, že řešení tzv. maladaptivní sociální kognice prostřednictvím kognitivně-behaviorální terapie (CBT) funguje nejlépe, protože pacientům umožňuje rozpoznat a vypořádat se s jejich negativními myšlenkami o vlastní hodnotě a o tom, jak je vnímají ostatní, říká Hawkley, jeden ze spoluautorů studie.

Některé výzkumy přesto zjistily, že zapojení starších dospělých do komunitních a sociálních skupin může vést k pozitivním účinkům na duševní zdraví a snížit pocity osamělosti. Doktorka Julene Johnsonová z Kalifornské univerzity v San Francisku, která se zabývá stárnutím, loni zkoumala, jak může zapojení do pěveckého sboru bojovat proti pocitu osamělosti u starších dospělých (The Journals of Gerontology: Series B, online 2018). Do programu sborového zpěvu, který zahrnoval týdenní 90minutová sborová setkání, včetně neformálních veřejných vystoupení, byla náhodně vybrána polovina z 12 center pro seniory zapojených do studie. Druhá polovina center se sborových sezení neúčastnila. Po šesti měsících výzkumníci nezjistili žádné významné rozdíly mezi oběma skupinami v testech kognitivních funkcí, síly dolní části těla a celkového psychosociálního zdraví. Zjistili však významné zlepšení ve dvou složkách psychosociálního hodnocení u účastníků sboru: Tato skupina uváděla, že se cítí méně osamělá a že má větší zájem o život. Senioři ve skupině bez sboru nezaznamenali žádnou změnu ve své osamělosti a jejich zájem o život mírně poklesl.

Výzkumníci z University of Queensland v Austrálii také zjistili, že starší dospělí, kteří se účastní společenských skupin, jako jsou knižní kluby nebo církevní skupiny, mají nižší riziko úmrtí (BMJ Open, Vol. 6, No. 2, 2016). Tým pod vedením psychologa Niklase Steffense, PhD, sledoval zdravotní stav 424 osob po dobu šesti let poté, co odešly do důchodu, a zjistil, že členství v sociálních skupinách má sílící vliv na kvalitu života a riziko úmrtí. Ve srovnání s těmi, kteří stále pracovali, byla každá ztráta členství ve skupině po odchodu do důchodu spojena s přibližně desetiprocentním poklesem kvality života o šest let později. Navíc pokud účastníci před odchodem do důchodu patřili do dvou skupin a v následujících šesti letech si je ponechali, jejich riziko úmrtí bylo 2 %, přičemž se zvýšilo na 5 %, pokud se vzdali členství v jedné skupině, a na 12 %, pokud se vzdali členství v obou.

„V tomto ohledu se praktické intervence musí zaměřit na to, aby pomohly důchodcům udržet si smysl života a sounáležitost tím, že jim pomohou připojit se ke skupinám a komunitám, které jsou pro ně smysluplné,“ uvádějí autoři.

Za tímto účelem se zdá, že mezi mladými i starými lidmi po celém světě roste obliba cohousingu, který mimo jiné přispívá ke zlepšení sociálních vazeb a snížení osamělosti. Cohousingové komunity a věkově smíšené rezidence jsou záměrně budovány tak, aby spojovaly starší a mladší generace, a to buď v celých čtvrtích v rámci rodinných domů, nebo ve větších bytových domech, kde sdílejí prostory pro stravování, praní prádla a rekreaci. Sousedé se scházejí na večírcích, hrách, v kinech nebo na jiných akcích a cohousingová část usnadňuje vytváření klubů, organizování péče o děti a seniory a spolujízdu. Hawkley a další psychologové tvrdí, že tyto životní situace mohou být také lékem proti osamělosti, zejména u starších lidí. Ačkoli formálních hodnocení jejich účinnosti při snižování osamělosti je stále málo, podle Asociace cohousingových komunit je jich ve Spojených státech nyní 165 a dalších 140 je ve fázi plánování.

„Starší dospělí se dostali na okraj společnosti a mají pocit, že už nejsou jejími produktivními členy, což samo o sobě způsobuje osamělost,“ říká Hawkley. „Aby byla společnost zdravá, musíme najít způsoby, jak zapojit všechny skupiny obyvatelstva, a zdá se, že mnohé z těchto programů mezigeneračního bydlení dělají hodně, pokud jde o vyvracení mýtů o stáří a pomáhají starším lidem, aby se opět cítili jako důležití a cenní členové společnosti.“