Robert De Niro a Al Pacino: „Tohle už nikdy neuděláme“
„Ahoj kluci a holky,“ říká rozjařeně Al Pacino při svém vstupu. Má na sobě veteránský boho look: něco, co vypadá asi jako šest černých svetrů na sobě, spoustu robustních šperků na prstech a rozcuchané vlasy ve tvaru ptačího hnízda. Možná je tam někde i jeden z těch dvoucentimetrových culíků, které byly populární na konci 80. let – ve všeobecném tonzoriálním nepořádku je to těžko poznat.
Další přichází Robert De Niro, který – v dramatickém kontrastu – vypadá, jako by přišel z golfu: košile a sportovní sako, šedobílé vlasy ulíznuté dozadu. Vítejte tedy v show Ala a Boba.
Při pohledu na ně zde, v intimní místnosti plné vybraných novinářů, vidíte, jak jsou jejich osobnosti kontrastní stejně jako jejich styl oblékání. Pacino mluví sotva slyšitelným basovým duněním a nechybí mu vafle; De Niro, ačkoli není zrovna jednoslabičný, tráví tolik času přikyvováním se svým charakteristickým předkusem s našpulenými ústy a říká tak málo, jak mu to jen projde. Tedy až do chvíle, kdy jsme se dostali k otázce jistého amerického prezidenta, o níž se dozvíme více později.
Tato dvojice – ekvivalent Micka Jaggera a Keitha Richardse ve filmovém průmyslu – jsou v dobré víře žijícími legendami, nejlepšími americkými herci své generace, kteří jsou schopni vytřít podlahu s moderními lehkými váhami, jako jsou Leonardo DiCaprio, Brad Pitt a Daniel Day-Lewis. Nebo bychom tomu alespoň rádi věřili. Dnes přijeli do Londýna jako hlavní atrakce novinářské roadshow k filmu The Irishman, novému monumentálnímu gangsterskému snímku Martina Scorseseho – a je toho hodně. „Páni,“ říká Pacino v jednu chvíli a v myšlenkách se vrací k jejich vztahu, který trvá už celou kariéru. „Známe se už opravdu dlouho.“
Dlouhá léta byl The Irishman jen pouhou fámou; sužovaly ho odklady, rozptylování a vyřazování a vypadalo to, že se nikdy nedostane ze startovní brány. Ale jako chytrák opatřený cementovým pláštěm hřmotně přistál uprostřed podzimní sezóny a odfoukl zbytek ceněného braku.
The Irishman je čtvrtým dílem ze série Scorseseho epických mafiánských snímků po Mean Streets, Goodfellas a Casino; jde o poslední variantu Scorseseho přerodu mafiánského života v agonické křížové cesty. Je to také nejsvětlejší charakterová studie, která (stejně jako Scorseseho poslední film Mlčení) s klidem uvažuje o blížící se smrti. CGI, které Scorsese přidal, aby „zestárl“ své herce, a dohoda, kterou režisér uzavřel s Netflixem, aby ji financoval, nečekaně zařadila jeho film do stejného tábora jako nejmodernější disruptory v oboru. Sám Scorsese získal v posledních měsících novou kulturní měnu: obnažená pocta/apropriace ze strany tvůrců Jokera přitáhla pozornost k řadě jeho mistrovských děl ze 70. let, zatímco jeho odmítavé výroky o superhrdinských filmech („není to kino“) – shodou okolností první výstřely v reklamní kampani na Ira – rozpoutaly bouři na sociálních sítích, která dosud neutichla.
Ještě zásadnější než cokoli z toho je však pocit, že Irčan je přelomovým setkáním starých sousedů: posledním setkáním klanů, posledním setkáním, než je předběhne věk a čas. Harvey Keitel a Joe Pesci hrají stárnoucí mafiánské bosse, Pacino je proslulý odborářský boss Jimmy Hoffa a De Niro je Irčan, ledově klidný skutečný nájemný vrah Frank Sheeran. Ir se točí kolem vztahu mezi Hoffou, jehož zmizení a předpokládaná vražda v roce 1975 zůstává nevyřešena, a Sheeranem, dosud málo známou postavou mafie, který se k vraždě Hoffy, svého dlouholetého přítele, přiznal právníkovi Charlesi Brandtovi, jenž ji v roce 2004 zahrnul do své Sheeranovy biografie I Heard You Paint Houses. Hoffa a Sheeran jsou pro Pacina a De Nira dostatečně výraznými postavami, aby obnovili svou konfrontaci na filmovém plátně, kterou nejvýrazněji ztvárnili v thrilleru Michaela Manna Heat z roku 1995 (policejní komedie Spravedlivý zabíjí z roku 2008 byla o něco méně zapamatovatelná).
Pacino říká, že se seznámili v roce 1968; v té době byl Pacino ohnivý divadelní herec, který se ve filmech teprve objevoval, zatímco De Niro hrál v bláznivých avantgardních filmech, jako byly Pozdravy Briana De Palmy. „Na začátku naší kariéry jsme se čas od času spojili a zjistili jsme, že se nám dějí podobné věci,“ říká Pacino. „Naše životy nabraly úplně jiný rozměr.“ Bylo to kamarádství, říká, které nás „dalo dohromady“.
Při zpětném pohledu se zdá, že jejich herecké kariéry skutečně rozkvetly záhadnou symbiózou. Oba získali v dospívání pověst potížistů: De Niro strávil většinu mládí v Malé Itálii na Manhattanu, o tři roky starší Pacino vyrůstal v Bronxu. Oba prorazili na počátku 70. let díky italsko-americkému zastoupení v hollywoodské nové vlně: Pacino se v roce 1972 objevil v gangsterském eposu Francise Forda Coppoly Kmotr, De Niro o rok později ve Scorseseho filmu Mean Streets. Poprvé se oba objevili ve stejném filmu, i když ne společně, v Coppolově pokračování Kmotra v roce 1974: De Niro hrál mladou verzi Pacinova otce.
Pacino se trochu orosí; vypadá trochu jako panda s tajným smutkem. „Jsme si opravdu blízcí. Nevídáme se moc často, ale když už se vidíme, zjistili jsme, že máme určité věci společné. Myslím, že jsme si svým způsobem pomáhali po celý život.“ Na chvíli se odmlčí. Představa Tonyho Montany, jak si něco vyžvejkává s Jakem LaMottou, není představa, se kterou by bylo radno si zahrávat. De Niro přikývne, spodní ret se mu téměř zavlní, ale Pacina nic nezastaví. Říká, že jejich přátelství mimo plátno se promítlo do jejich herectví; ve filmu Heat, říká, „jsme byli na opačných koncích“, zatímco při natáčení filmu Righteous Kill „jsme si byli blízcí“. Ve filmu The Irishman „měli možnost to znovu prozkoumat“: vztah mezi Hoffou a Sheeranem, kteří byli před Sheeranovou zradou léta přáteli, je jádrem filmu. „Nemyslím si, že jsme o tom mluvili vědomě. Přišlo to relativně snadno, jak už to tak bývá.“
Když je řada na něm, aby mluvil, De Niro je samá věc. Zdá se, že Ir je jeho show stejně jako Scorseseho. Vysvětluje, jak Pesciho k filmu přemluvil, přestože už byl téměř v důchodu: „Řekl jsem mu: ‚No tak, tohle už nikdy dělat nebudeme‘.“ Sentiment není jeho parketa. „Bylo dost těžké to dotáhnout do konce, sehnat na to peníze a vůbec. Neumím si představit, že bychom takový film uvedli. Doufám, že spolu natočíme další filmy, ale takhle? To asi ne. Tohle je ono.“
Na osu De Niro-Scorsese, stejně jako na osu De Niro-Pacino, bylo v průběhu let vylito mnoho inkoustu. Je však bizarní, že Pacino a Scorsese spolu nikdy předtím nespolupracovali. U dvou tak vysoce postavených princů italsko-amerického cítění to vypadá jako chyba. „Já vím,“ zabručí Pacino, nakloní se a světácky se zatváří. „Jako všechno v téhle branži, když se v ní nějakou dobu pohybuješ, uvědomíš si, že věci se rozjíždějí, ale pak se ubírají různými směry a ne vždycky vyvrcholí filmem. Párkrát se stalo, že jsme se s Martym chystali něco společně natočit, a pak nám to vyklouzlo.“ Vzpomíná na životopisný film o Modiglianim, na kterém se Scorsesem pracovali v 80. letech a který se snažili financovat, ale nepodařilo se jim to. „To se stává pořád.“
De Niro byl klíčem k tomu, aby se Irčan konečně začal natáčet. On a Scorsese už léta uvažovali o jiném projektu o nájemném zabijákovi ve výslužbě, o filmu The Winter of Frankie Machine, který byl adaptací stejnojmenného románu Dona Winslowa z roku 2006. V době, kdy se připravoval, De Niro režíroval svůj druhý film Dobrý pastýř o počátcích CIA; scénárista tohoto filmu Eric Roth mu jako rešerši poskytl výtisk Brandtovy Sheeranovy knihy. Po jejím přečtení ji De Niro odnesl přímo Scorsesemu. Ve chvíli, kdy měl Frankie Machine dostat od Paramountu zelenou, udělal Scorsese něco nemyslitelného: odešel a začal znovu.
Do natáčení zasáhly další Scorseseho filmy – Shutter Island, Hugo, Vlk z Wall Street, Mlčení – než se sešly termíny a peníze a The Irishman se mohl začít natáčet. De Niro říká, že po půl desetiletí bylo jedinou památkou na film dnes již legendární stolní čtení z roku 2012, „jen aby to bylo zdokumentováno a mohlo se to ukázat každému, kdo měl zájem“. De Niro říká, že Pacino mi čas od času „zavolal a zeptal se: ‚Už se to děje?'“. Odpovídal jsem: ‚Jo, jo, děje se to‘. Ale trvalo to dlouho.“
Tak dlouho, že začali být příliš staří na to, aby hráli své role v původním pojetí. Oběma hercům táhne na osmou dekádu: Pacinovi je 79 let, De Nirovi 76 let. Scorsese měl jasno v tom, že pro jejich já ve středním věku, které scénám filmu dominuje, nechce použít jiné herce. Do hry vstoupila technologie „de-ageing“ CGI. „Přišel Netflix a celý proces zaplatil,“ říká De Niro. „Celou dobu nám to pomáhalo.“
Měli při konfrontaci se svými mladšími verzemi trému? Následují ovčí úšklebky. „Co myslíte?“ ptá se De Niro. „Nemyslíme si to všichni?“ odpoví Pacino. Pořád je ta práce baví? De Niro je jadrný: „Je to jiné, ale baví mě to stejně.“ Pacino je dlouhý: „Záleží na tom, co děláte,“ říká. „Nerad to říkám, ale mezi jednotlivými inspiracemi můžete být i dvacet let.“ Na chvíli se zastaví, zmatený vlastní výmluvností. „Mějte se mnou trpělivost – procházím tady křovím a s něčím přijdu.“ Říká, že stále hledá, „aby našel něco, s čím se opravdu spojí, co chce opravdu dělat“. Říká, že spousta hereckých výkonů, které dělá, je „práce-odpočinek“, aby se mohl „zase rozhlížet a zjišťovat, co je venku“.
De Niro zuřivě přikyvuje. Pacino je v ráži. „Někdy mám pocit, že o herectví nic nevím. Dokud nezačneš. To je pro mě vzrušující. Nová postava. Často říkám: ‚Touha je motivující víc než talent‘. Viděl jsem lidi s velkou touhou, kteří to dotáhli do konce. Pravdou je, že jde o to samé, co bylo vždycky: cítíte tu novou postavu, toho nového člověka, ten nový příběh.“ Když se Pacino rozmělní, vypadá spokojeně: vyšlo mu něco v pořádku. Je to skvělý manifest žijící legendy.
Když setkání začíná končit, jedna velká otázka – pravděpodobně ta největší – zůstává nezodpovězena. Pokud je film o něčem, pak o gangsterizaci americké politiky, o tom, jak Cosa Nostra využívala příležitostí ke korupci volebního procesu a organizované práce. Dvě velké vraždy – Johna F. Kennedyho a Hoffy – jsou charakterizovány jako výsledek mafiánských zásahů do politické sféry. Někdo by mohl říci, že USA stále žijí s tímto dědictvím; jak s oblibou říká De Nirova verze Sheerana: „Je to tak, jak to je.“ De Niro má v tomto ohledu záznam: víme, že Trumpa nesnáší a opakovaně mu nadává. Ale způsob, jakým najednou ovládne místnost, je úžasný na pohled: oči jako mířidla pistole, dává Trumpovi obě hlavně. „Máme skutečný, bezprostřední problém v tom, že máme gangsterského prezidenta, který si myslí, že si může dělat, co chce.“ De Niro je rozzuřený, Pacino ví, že má mlčet. „Jestli mu to skutečně projde, pak máme problém všichni. Drzost lidí kolem něj, kteří ho vlastně hájí, těch republikánů, je děsivá.“ Trumpa sice nenazývá „moulou“, ale klidně by mohl.
Naopak má vzkaz pro tisk: „Je to odpor k lidem, jako jste vy, kteří píší o tom, co považujete za zjevný gangsterismus. To se jim nelíbí, a tak říkají: ‚Jděte do prdele, my vás, lidi, poučíme‘. A oni musí vědět, že je to bude učit.“ Tohle je De Niro bez filtru a je vzrušující zažít ho zblízka. Myslí si, že Trump půjde do vězení? „Ach, už se nemůžu dočkat, až ho uvidím ve vězení. Nechci, aby zemřel. Chci, aby šel do vězení.“
A tím pořad Al a Bob končí. De Niro se náhle vrátí ke své přívětivé osobě a rozloučí se; on i Pacino jsou rychle vyvedeni ven. Trumpovi – můžeme jen doufat – se třesou boty. Ale roadshow The Irishman pokračuje. Je to, co to je.
The Irishman jde do britských kin 8. listopadu a na Netflixu je k vidění od 27. listopadu
{{nahoře vlevo}}
{{{dole vlevo}}
{{{nahoře vpravo}}
{{{dole vpravo dole}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Share on Facebook
- Share on Twitter
- Share via Email
- Share on LinkedIn
- Share on Pinterest
- Share on WhatsApp
- Share on Messenger