Severní Afrika:

Severní Afriku tvoří pět zemí, které sousedí se Středozemním mořem – Egypt, Libérie, Tunisko, Alžírsko a Maroko. Jižní částí regionu se táhne SAHARSKÁ POUŠŤ, která je dominantou severoafrické krajiny. Sahara slouží jako geografická hranice mezi severní Afrikou a subsaharskou Afrikou, s výjimkou Egypta. Je také přechodovou zónou mezi převážně arabským obyvatelstvem severní Afriky a černou Afrikou na jihu.

Země

Severní Afrika má tři hlavní geografické prvky: Saharu, pohoří ATLAS na západě a řeku Nilu a deltu na východě. Pohoří Atlas – složité seskupení pohoří, hřebenů, náhorních plošin a pánví – se táhne v délce 1 200 km podél severoafrického pobřeží od jihozápadního Maroka přes Alžírsko až po severovýchodní Tunisko. Nejvyšší vrcholy se nacházejí v pohoří Vysoký Atlas v jižní části středního Maroka, kde se nachází mnoho zasněžených vrcholů.

Jižně od pohoří Atlas se rozkládá suchá a převážně neúrodná oblast Sahary. Poušť je místy protkána nepravidelnými vodními toky zvanými vádí – potoky, které tečou pouze po deštích, ale obvykle jsou suché. K hlavním terénním útvarům Sahary patří ergy, rozsáhlá moře písku, která někdy vytvářejí obrovské duny, hammada, rovná skalnatá plošina bez půdy a písku, a reg, rovná pláň ze štěrku nebo drobných kamenů. Sahara pokrývá jižní část Maroka, Alžírska a Tuniska a většinu Libye. Pouze dvě oblasti Libye leží mimo poušť: Tripolitánie na severozápadě a Kyrenaika na severovýchodě.

Většina Egypta je také poušť, s výjimkou řeky Nil a zavlažované půdy podél jejích břehů. Údolí Nilu je úzká zelená a úrodná nit, která se táhne po celé délce země. Egyptská poušť obsahuje také oázy, úrodné oblasti kolem přírodních vodních zdrojů. Oázy jsou roztroušeny i v jiných částech pouště.

Klima, voda a zdroje

Na pobřeží severní Afriky panuje středomořské klima s horkými léty a mírnými, vlhkými zimami. Podél řetězce Atlasu zachycují hory vlhké mraky vanoucí na jih od Středozemního moře. Tato vlhkost dopadá ve formě deště na severní svahy hor. Díky tomu jsou tyto svahy a pobřežní oblast mezi nimi a mořem dobře zavlažované a úrodné ve srovnání se suchými podmínkami na jižní straně pohoří. Podobné podmínky panují i v Libyi, kde útesy a nízká pohoří oddělují Tripolitánii a Kyrenaiku od pouštního vnitrozemí.

V celé severní Africe byla dostupnost vody vždy hlavním faktorem určujícím, kde a jak lidé žijí. V Egyptě žije 95 % lidí v krátké vzdálenosti od řeky Nil nebo v deltě při jejím ústí do Středozemního moře. Voda z řeky se používá k zavlažování polí s obilovinami, zeleninou, bavlnou a dalšími plodinami.

V ostatních severoafrických zemích žije asi 90 % lidí do 200 mil od pobřeží, zpravidla v údolích, kterými protékají potoky a řeky. Tyto oblasti jsou vhodné pro zemědělství, zejména s pomocí zavlažování. Hlavními plodinami jsou citrusové plody, olivy a vinná réva. Dál na jihu, na sušších kopcích a pastvinách hraničících s pouští, žijí odedávna pastevci, kteří chovají stáda ovcí, koz, skotu a velbloudů. Jediné zemědělství v poušti se odehrává v oázách, kde se pěstují především datlové palmy, ovoce a obiloviny.

Severní Afrika disponuje cennými nerostnými zdroji. Libye a Alžírsko mají rozsáhlá naleziště ropy a zemního plynu. Průmyslový rozvoj těchto zdrojů probíhá již od 50. let 20. století a vývoz pohonných hmot je pro tyto země hlavním zdrojem příjmů. Egypt a Tunisko mají rovněž ropný průmysl, i když v menším měřítku. V regionu se nachází také malé množství dalších nerostných surovin, například mědi, zinku a manganu. Maroko a Tunisko mají poměrně významná ložiska fosfátů, zatímco železná ruda se nachází v Alžírsku, Libyi a Tunisku.

Lidé

Zeměpisná poloha severní Afriky určila její obyvatelstvo a její místo ve světovém dění. V některých ohledech má severní Afrika blíže k Evropě a Blízkému východu než ke zbytku Afriky. Nejsevernější bod v Maroku leží pouhých osm kilometrů od Evropy přes Gibraltarský průliv. Tuniské pobřeží je vzdáleno pouhých 85 mil od italského ostrova Sicílie. Severní Afrika měla v průběhu staletí rozsáhlé kontakty s Evropou a ve starověku byla součástí Římské říše. Sinajský poloostrov, severovýchodní část Egypta, navíc sousedí s Blízkým východem. Kontakty mezi Blízkým východem a severní Afrikou trvají také mnoho století.

Obyvatelstvo severní Afriky je převážně bílé, stejně jako národy Evropy a Blízkého východu. V průběhu let však docházelo k rasovému míšení mezi obyvateli severní Afriky a černošským obyvatelstvem subsaharské Afriky. Severní Afrika sdílí s Blízkým východem dominantní etnickou skupinu (Arabové), jazyk (arabština) a náboženství (islám). Z tohoto důvodu je severní Afrika někdy považována za součást Blízkého východu, alespoň z kulturního hlediska. Arabové dlouho používali termín MAGHREB (nebo Maghrib), což znamená „západ“, pro označení Libye, Tuniska, Alžírska a Maroka, které považují za nejzápadnější část arabského světa.

Nejvýznamnějším rysem obyvatelstva severní Afriky je, že je jednotnější než obyvatelstvo kterékoli jiné africké oblasti. Ačkoli ve všech pěti zemích žijí menšinové populace, většina Severoafričanů jsou buď Arabové, BERBEŘI, nebo směs těchto dvou skupin. Berbeři byli původními obyvateli severní Afriky. Mezi lety 600 a 1000 n. l. se regionem přehnala dobyvačná vlna muslimských Arabů z Arábie. Oba národy, fyzicky dosti podobné, vytvořily v mnoha oblastech jedinou populaci, když Berbeři splynuli s arabskou společností.

Arabové s sebou do severní Afriky přinesli arabský jazyk a islámské náboženství. Jazyk i víra se spolu s mnoha dalšími rysy arabské kultury staly dominantními v celé severní Africe. Některé berberské skupiny si však zachovaly svou samostatnou identitu. Tyto skupiny zpravidla žijí v izolovanějších nebo odlehlejších horských a pouštních oblastech Tuniska, Alžírska a Maroka.

Ačkoli jsou Berbeři muslimové, často nadále hovoří vlastním jazykem a vyznávají svůj tradiční pastevecký a někdy i kočovný nebo polokočovný způsob života. Jedna z berbersky mluvících skupin – TUAREG – žije především v pouštních oblastech severní Afriky a silně lpí na svém tradičním způsobu života. Navzdory těmto rozdílům však staletí vzájemného působení mezi Berbery a Araby vytvořila silný pocit kulturní jednoty.

Obyvatelé severní Afriky jsou v drtivé většině muslimové. V Egyptě žije malá, ale významná skupina koptských křesťanů, vyznavačů rané formy křesťanství. Židovské komunity existují v severní Africe již od starověku. V posledních letech však téměř vymizely, protože severoafričtí Židé emigrovali do Izraele nebo Evropy.

Populace severní Afriky čítala v roce 2000 přibližně 144 milionů obyvatel. Zemí s největším počtem obyvatel byl Egypt s více než 68 miliony obyvatel. Alžírsko mělo 31 milionů obyvatel, Maroko 30 milionů a Tunisko téměř 10 milionů. Libye měla pouze 5 milionů obyvatel. Úředním jazykem všech pěti zemí je arabština, ale mnoho Severoafričanů hovoří i jinými jazyky. V bývalých francouzských koloniích Maroku, Alžírsku a Tunisku se v obchodním styku často používá francouzština. Mnoho Libyjců, zejména ve městech, rozumí anglicky a italsky a mnoho městských Egypťanů mluví anglicky. Berberštinu nejčastěji uslyšíte v Maroku a Alžírsku, kde žije početná berberská populace.

Severní Afrika má města již od starověku, kdy ALEXANDRIE v Egyptě a KARTÁGO v Tunisku byly významnými středomořskými přístavy. KÁHIRA v Egyptě a Fez v Maroku vzkvétaly ve středověku jako centra karavanního obchodu. V nedávné době podnítil rozvoj obchodu a průmyslu růst několika přístavních měst v severní Africe. Mezi hlavní městská centra dnes patří Alexandrie, Káhira, Tripolis v Libyi, Tunis, ALŽÍR v Alžírsku a Casablanca v Maroku. (Viz také Arabové v Africe, Podnebí, Severní Afrika: dějiny a kultury, Římská Afrika.)