Solipsismus
I. Definice
Solipsismus je přesvědčení, že neexistuje nic mimo vlastní mysl. Je to zvláštní názor, který vážně zastává jen velmi málo lidí, ale je překvapivě obtížné ho vyvrátit, a tak je v dějinách západní filosofie jakýmsi ožehavým problémem. Pochopení solipsismu vám umožní porozumět jednomu z ústředních problémů filozofie: hranicím mezi já a světem.
Psychologové se domnívají, že všichni začínáme život jako solipsisté. V okamžiku narození dítě sotva vnímá své okolí, takže jeho vnímání je zcela vnitřní. Velmi malé děti nemusí být schopny rozlišovat mezi vlastním tělem a vnějšími objekty. Jak děti rostou, poznávají hranice svého vlastního těla a pomalu si vytvářejí povědomí o vnějším světě.
I poté však existují určité zvláštnosti – například jste pravděpodobně viděli, jak si rodiče s dětmi hrají na „kukátko“. Proč je tato jednoduchá hra pro miminka tak zábavná? Odpověď spočívá v tom, že miminkům chybí to, čemu psychologové říkají „stálost objektu“, což znamená, že si myslí, že jediné věci, které existují, jsou věci v jejich bezprostředním zorném poli; pokud se něco schová, miminko se domnívá, že to přestalo existovat. Jak uvidíme, filozofický solipsismus má s myšlením kojenců některé překvapivé společné rysy.
II. Typy solipsismu
Solipsismus existuje ve všech třech hlavních filosofických odvětvích:
Epistemologický solipsismus:
Ve filosofii poznání (epistemologii) je solipsismus myšlenka, že nemůžeme poznat nic mimo naši vlastní mysl. Solipsisté tvrdí, že jediné pravdivé poznání je to, co víme o svém vlastním vnitřním myšlení. Vše ostatní je nejisté a nedůvěryhodné. Jedná se o nejběžnější formu solipsismu. Alternativně může epistemologický solipsismus znamenat, že jste jedinou bytostí ve vesmíru schopnou poznání (viz poslední oddíl), což je poněkud odlišný postoj.
Etický solipsismus
V etice je solipsismus myšlenka, že já je to jediné, na čem morálně záleží. Morální volbou v jakékoli situaci je udělat to, co považujete za nejlepší pro sebe, bez ohledu na kohokoli jiného. Etický solipsismus téměř nikdo přímo neobhajuje, ale někteří filozofové obhajují myšlenky, které mohou (v očích jejich kritiků) vést k etickému solipsismu. Můžete tedy někoho kritizovat tím, že ho obviníte z etického solipsismu, ale málokdo by tuto nálepku přijal dobrovolně.
Metafyzický solipsismus
V metafyzice neboli filozofii reality je solipsismus myšlenka, že existuje pouze já. Podle solipsismu jsem jedinou skutečnou věcí ve vesmíru já a vše, co vidím mimo sebe, je iluze. Z toho vyplývá, že i ostatní formy solipsismu jsou pravdivé – pokud jsem jediná věc, která existuje, pak jsem zjevně jediná věc, na které eticky záleží, a také jediná věc, kterou lze poznat.
III. Solipsismus vs. nihilismus
Lidé často zaměňují solipsismus s nihilismem, ale ve skutečnosti jde o zcela odlišné filozofie. Když se řekne „nihilista“, často se tím myslí „morální solipsista“. Nihilismus je však o krok dál než solipsismus: pro solipsismus je důležité pouze já, pro nihilismus není důležité ani já. Nihilismus je názor, že nezáleží vůbec na ničem.
Ať už je to pravda, nebo ne, v nihilismus je téměř nemožné důsledně věřit. Kdybyste byli opravdovými nihilisty, nikdy byste nevstali z postele – ani byste se v posteli neotočili, abyste si udělali větší pohodlí. Jakmile své tělo přesunete do pohodlnější polohy, prozradíte, že vám záleží přinejmenším na jedné věci: na tom, abyste se cítili pohodlněji. Jakmile něco sníte nebo otevřete ústa, abyste promluvili, opět prozradíte, že vám na něčem záleží.
Tím se ovšem daleko nedostaneme. Dostane vás to pouze tak daleko, jak daleko je solipsismus, a většina lidí by se ráda dostala za hranice nihilismu i solipsismu. Nicméně to ukazuje, že téměř každý „nihilista“ je ve skutečnosti solipsistou, nikoliv nihilistou.
IV. Citáty o solipsismu
Citát 1
„Dnešní lidé pod čtyřicítkou mají různé hrůzy, mezi nimiž vynikají anomie a solipsismus a zvláštní americká osamělost: vyhlídka na to, že zemřete, aniž byste kdysi milovali něco víc než sami sebe.“ (citát 1) (David Foster Wallace)
David Foster Wallace byl významný společenský kritik a spisovatel, který psal o krajině americké kultury v 90. letech 20. století. Wallace si všiml, že kultura se propadla do solipsismu: každý se snaží jen hromadit bohatství a bezpečí pro sebe bez ohledu na vyšší principy nebo větší hledání smyslu. Tvrdil, že mladá generace se proti tomuto solipsismu bouří tím, že přijímá kontrakulturní hudbu a umění podobně jako jejich rodiče v 60. letech 20. století.
Citát 2
„Každý vidí v zrcadle myšlení jen svůj vlastní odraz“. (Marty Rubin)
V tomto citátu vyjadřuje spisovatel Marty Rubin určitý druh epistemologického solipsismu. Podle něj se nikdy nemůžeme zcela vymanit ze zkreslení a omezení individuální perspektivy, takže naše poznání je vždy do jisté míry solipsistické, bez ohledu na to, jak moc se snažíme vnímat svět objektivně.
V. Historie a význam solipsismu
První zaznamenaný příklad solipsismu pochází od řeckého filozofa Gorgiase, který žil přibližně ve stejné době jako Sokrates. Gorgias údajně založil svou filozofii na třech tvrzeních:
- Nic neexistuje
- I když něco existuje, nemůžeme o tom nic vědět
- I kdybychom mohli něco vědět, nemůžeme své poznání sdělit.
Každé z těchto tvrzení je jinou formou solipsismu – Gorgiův argument je tedy jako ruské hnízdo-panenka, kde každá vrstva solipsismu obsahuje další. Tento argument však pravděpodobně nebyl ostatními filosofy v té době brán příliš vážně. Gorgias byl považován za sofistu neboli někoho, kdo byl vycvičen k tomu, aby předkládal elegantní, přitažlivé argumenty, ale nevěnoval pozornost tomu, zda jsou pravdivé, či nikoliv.
Jak jsme popsali, solipsismus je jedinečným rysem západní filosofie. Mnohé indické a čínské filozofie/náboženství však mají pojetí sebe sama, které se může zdát podobné solipsismu. Například zenový buddhismus učí, že mezi „já“ a světem neexistuje žádná hranice; cílem zenové meditace je zapomenout na rozdíl mezi „já“ a vším ostatním. Na první pohled to může vypadat jako solipsismus, ale ve skutečnosti je to naopak. Zatímco solipsismus redukuje vesmír na individuální mysl, zenová meditace rozpouští mysl ve vesmíru. Jinými slovy, solipsismus zpochybňuje existenci všeho mimo sebe, zen zpochybňuje existenci sebe sama.
VI. Solipsismus v populární kultuře
Příklad 1
Ve webovém komiksu Saturday Morning Breakfast Cereal je komiks o druhu solipsismu, který zažívají děti. V komiksu se dítě vznáší v moři nicoty, přičemž veškerá realita zmizela. Ukáže se, že otec dítěte si jen hraje na kukátko, což způsobí, že dítě uvěří, že nic neexistuje (kvůli nedostatku „stálosti objektu“).
Příklad 2
„Jen si myslím, že kdyby ses nad tím opravdu zamyslel, rozhodl by ses postavit si dům na jiném kopci.“
„A… proč bych to dělal?“
„Protože… v hloubi duše si myslím, že by sis uvědomil, že nutíš celou vesnici opustit své domovy jen kvůli tobě.“
„A to jesssssssss… špatné?“
(Kuzco a Pacha, Císařův nový háj)
Na začátku filmu Císařův nový háj je císař Kuzco ten nejsobečtější člověk, jakého si lze představit. V této výměně názorů dokazuje, že je vlastně morální solipsista – nejenže chce vesničany vyhnat z jejich domovů, ale dokonce na takovém chování nevidí nic špatného. Kuzcův pohled na věc samozřejmě není podložen žádnou filosofickou úvahou, ale připomíná filosofii solipsismu.
VII. Kontroverze
Problém jiných myslí
Jak víte, že jiní lidé mají mysl? To znamená, jak víte, že mají vědomé zkušenosti, pocity atd. stejně jako vy? Co kdyby všichni kolem vás byli jakýmsi biologickým robotem, totožným s vědomou lidskou bytostí, ale postrádajícím vědomí? Takové bytosti by se chovaly stejně jako vědomí lidé a neexistoval by způsob, jak dokázat, zda mají či nemají pocity a vědomí.
Ve filozofii se tomu říká „problém jiných myslí“. Zatím nikdo nepřišel na způsob, jak dokázat, že jiní lidé mají vnitřní vědomí. Filozofové se však rozcházejí v názoru na to, co přesně to znamená. Pro některé z nich to znamená, že určitá forma solipsismu musí být pravdivá. Pokud nemůžete dokázat, že ostatní lidé mají vědomí, pak nemůžete vědět, že ho mají. To by naznačovalo, že jste jedinou bytostí ve vesmíru, která je schopna poznání!“
Na tento názor existuje mnoho odpovědí, ale dvě jsou obzvláště přesvědčivé: Zaprvé můžete říci, že vědomí je pozorovatelné. Někteří filozofové a neurobiologové tvrdí, že nakonec pochopíme biologický mechanismus, který vědomí vytváří, a tak nakonec budeme schopni skenovat mozek a dokázat, že člověk má vědomé zážitky.
Alternativně byste mohli uvést pragmatičtější argument pro existenci jiných myslí. Pokud to v praktickém životě nemá význam, pak to podle filozofie pragmatismu nemá význam vůbec. Pragmatický argument tedy v podstatě zní takto: Pro účely argumentace předpokládejme, že ostatní lidé nemají vědomou mysl. Změní to vaše chování? Budete žít svůj život jinak? Pragmatik by mohl říci „ne“ – přítomnost či nepřítomnost jiných myslí nemá na naše chování žádný vliv, pokud se ostatní bytosti kolem nás chovají, jako by mysli měly.